Agnieszka Holland: Wajda říkal, že dobrý režisér má štěstí s počasím – asi jsem tedy dobrá

Agniezska Holland, polská režisérka byla letos hostem uplynulého Febiofestu a právě jejím filmem se letošní festival otevíral. Následně obdržela uznávaná filmařka na pražské FAMU čestný doktorát a následující den škola uspořádala s režisérkou studentskou diskusi. Z ní vám přinášíme některé zajímavé odpovědi, ve kterých slavná režisérka leccos prozrazuje o svém novém filmu Přes kosti mrtvých. Ten má dnes premiéru v českých kinech.

Agnieszka Holland (foto: archiv)

Paní doktorko (Agnieszka Holland právě obdržela čestný doktorát na FAMU), včera jsme slyšeli vaši doktorskou tezi a vy jste v ní mimo jiné hovořila i o angažovanosti umělce a vyjádřila jste jistou skepsi nad tím, že umělec – filmař nemá moc možností ovlivnit vývoj společnosti. Jaká je tedy podle vás role umělce ve společnosti?

Dělat umění… To je tedy role. Ale, ať ji každý naplní podle svého. Není to nijak předepsané samozřejmě, ale má-li kromě toho ještě potřebu dělat jiné věci – třeba nějakou občanskou aktivitu nebo politickou či společenskou angažovanost nebo chce přednášet, tak to už je jeho volba…

Začněme ale vaším filmem, který byl včera promítán v rámci Febiofestu. Kino premiéra teprve bude…Vznikl podle knihy Olgy Tokarczukové a v ní je jeden takový motiv, který se týká česko-polských vztahů. Ve filmu jste ho nevyužily. Nicméně ve filmu hlavní hrdinka Janina Dušejko popisuje pro nás Čechy možná trošku naivně Českou republiku jako takovou Arkádii. Její představa je, že po večerech všichni sedíme u krbu a čteme verše Williama Blakea.

To je jen představa Janiny Dušejko, nikdo jiný si tohle v Polsku nemyslí, to se nebojte… Ta představa je spíš taková, že Češi si popíjí pivo, ke všemu mají všeobecnou toleranci a občas si dají i „marišku“. Prostě to nejsou žádní mizogenní katolíci, kteří mlátí každý den před snídaní svoje ženy.

Obráceně to ale moc nefunguje… Češi mají vůči Polákům takový dost lhostejný postoj. Řekněme, že v „lepším“ případě i negativní. Odkud myslíte, že pramení taková disproporce ve vzájemných vztazích?

Asi proto, že Poláci jsou hodnější…

Kniha Olgy Tokarczukové je hodně vrstevnatá. Žánrově je to kriminálka, ale můžeme to číst i jako ekologický thriller. Je to svým způsobem i feministický anarchismus… Jak jste postupovaly při výběru motivu, jaký byl cíl?

Já už si tak úplně přesně nevybavuju cíl, ale pamatuji si, že Olze někdo řekl, že ta knížka je hotový scénář. Mám její knížky ráda, ale žádná se nehodila na scénář. Až tahle. Je taková poměrně narativní. Má silnou hlavní hrdinku a několik dalších postav, tak jsem si říkala, že by se z toho dal udělat film. Olga to s tím hotovým scénářem vzala doslova a přepsala celou knihu do scén. A to se nedalo číst, bylo to příšerné! Celá magie z toho úplně vymizela. Bylo z toho něco šíleně publicistického, takového zploštěného. A tak jsme si s Olgou řekly, že to uděláme znovu spolu a sešly jsme ve Francii na venkově v mém domě a udělaly jsme si takový dramaturgický žebříček a pak jsme si řekly, že za tři měsíce z toho máme scénář… No, a o dva roky a sedmnáct verzí dál jsme si pořád nebyly jisté, jestli to je dobré nebo špatné a dávali jsme to různě číst dalším lidem, kteří se na tom eventuálně mohli a chtěli podílet. A ti po přečtení vždycky říkali: no, to je zajímavé! A taky říkali: a co to vlastně je? Není z toho jasné, jaký to je žánr… Pro nás s Olgou to taky nebylo jasné a to mě právě upoutalo. Říkala jsem si, že těch psychologických dramat jsem už udělala hodně, a tak se mi líbilo, že bych mohla natočit něco, co sama nevím, co to je. Tak jsem si právě našla takovou formuli a říkala jsem, že je to anarchisticko-feministicko-ekologický thriller s prvky černé komedie a pohádky. A reakce na to byla pořád jenom: aha!, ale nikdo do toho pořád nechtěl investovat.

Agnieszka Holland v diskuzi na FAMU

Ale zjevně jste nakonec byla úspěšná, protože film má dost rozsáhlou koprodukci…

Právě proto, že jsem pořád nemohla nikoho přesvědčit, tak jich muselo být nakonec v koprodukci hodně. Taky jsem poprosila kamaráda Štěpána Hulíka, kterého znáte, jestli by si to nepřečetl a nepomohl nám trochu. A on udělal něco, co je v podstatě dost zázračné, protože si scénář přečetl a udělal něco čemu já říkám kosmetika. A najednou se to všem líbilo. Já jsem to vnímala jako že dům už tam stál, ale měl špinavá okna. A on je prostě umyl – prostě umyl okna, což není velká práce. To dokonce zvládne každý muž. No a najednou se do toho domu dostalo světlo.

Přes kosti mrtvých (foto CinemArt)

Mně se ten film líbí taky vizuálně. Vy jste na něm spolupracovala s kameramankou Jolantou Dylewskou, což nebývá úplně obvyklé. S tou jste spolupracovala už i na vašem předchozím filmu…

Já jím mám šíleně ráda. Ona je taková skutečně neobyčejná lidská bytost, velmi moudrá, čestná a talentovaná. Ovšem jedna věc byla těžká už na předchozím filmu, a tady to bylo ještě těžší. Natáčeli jsme hlavně v přírodě a tam to slunko prostě nečeká až si někdo vymyslí, co kdo udělá. A Jolanta kromě filmu se mnou za posledních deset let dělala jenom s Dvorcebojem. To je někdejší ruský dokumentarista a těch posledních deset, dvanáct let dělá hrané filmy a každý film dělá pět šest let. Takže teď točí svůj druhý celovečerák a už to dělají tak pátý šestý rok a mají natočenou asi třetinu filmu. Takže Jolantin rytmus práce je, že udělá třeba deset vteřin filmu za měsíc. A můj rytmus je jiný, jak točím americké seriály. Takže když ona něco dělala, tak já jsem chodila kolem a řvala…:)
No, ale nějak to klaplo, jak je vidět. Na filmu se ale podílelo ještě několik dalších kameramanů. Byla to taková společná práce. Stejně jako u režie, tu dělala taky moje dcera Kasia Adamik. Rozdělily jsme práci a ty scény, které se musely dělat rychle, dělala Kasia. A scény, kde se mohlo jakoby „sochařit“, tak ty jsem dělala já s Jolantou. Pak jsme si to přehodily, abych taky zažila svižnější tempo. Bylo to takové nekonvenční natáčení – společná práce a hodně lidí do toho dalo spoustu úsilí, talentu a řemesla a já a Jolanta jsme to pak dokončily.

Taky vám tam hodně sněžilo, když jste točily zimní scény…

Nevím, jestli víte, že už několik posledních let nesněží pořádně… teda aspoň v Polsku!… nevím, jak v Čechách. Ale když jsme přijeli točit zimu, tak předpověď počasí říkala, že nebude sněžit nebo jenom trošku. Hotely už ale byly zarezervované, já si udělala volno. Jeli jsme tam už dopředu s takovým pocitem prohry. Když jsme ale dorazili na místo, začalo sněžit a sněžilo celé dva týdny, kdy jsme točili. Přestalo až poslední den a sníh roztál. Andrzej Wajda, můj velký přítel a mentor, říkal, že dobrého režiséra poznáte podle toho, jestli má štěstí s počasím. Tak jsem z toho pochopila, že jsem asi dobrý režisér…

Přes kosti mrtvých (foto: CinemArt)

Pojďme ještě zpátky k tématu. Vy sama přiznáváte, že jedním z vašich hlavních témat je holocaust. Můžeme ho najít i v tomto filmu? Je to tentokrát třeba holocaust zvířátek?

To bych takhle nerada říkala. Myslím, že určitý námět toho filmu je symbolický nebo spíš metaforický. Archetypální situace, kdy zvíře utíká a lovci ho chtějí zabít, je taková holocaustová. Navázala jsem na to taky kvůli filmu Jana Němce, který se stal pro moji filmovou řeč určitým základem. Mluvím o jeho snímku Démanty noci. Když jsem ho viděla poprvé, tak to pro mě bylo hlavně velké umění. Pak jsem ale pochopila, že je to film velmi zatížený tímhle tématem. Později jsem viděla několik dalších filmů, které se tím také zabývaly, ale ten Němcův film byl pro mě vždy vrchol. No a když jsem dotočila Přes kosti mrtvých a vidělo to několik mých přátel, tak v tom ten holocaust našli. Já jsem na to téma ale při natáčení nemyslela.

připravila Dagmar Šimková
foto/video: Archiv, CinemArt

%d blogerům se to líbí: