Hrůzný otisk minulosti ne tak vzdálené přináší lotyšský snímek Sibiřský deník, který je právě k vidění v českých kinech. Vznikl podle knihy Melánije Vanagsové. Ta se jmenuje Na břehu řeky duchů: 1941-1957. Vanagsová ji napsala poté, co strávila šestnáct let v nuceném vyhnanství na Sibiři. Domů se pak mohla vrátit až po Stalinově smrti. Její kniha vyšla, když jí bylo 86 let, pouhých šest let před její smrtí. Inspirací byla lotyšskému režiséru Viesturs Kairišsovi. Svůj film natočil v lotyšsko-finsko-české koprodukci a letos ho i osobně představil na festivalu Dny evropského filmu v Praze.
Sibiřský deník (foto: Bontonfilm)
Hlavní hrdinka Melánija je 14. června 1941 v brzkých ranních hodinách deportována společně se svým osmiletým synem a mužem na Sibiř stejně jako dalších patnáct tisíc Lotyšů včetně dětí a starých lidí. Hned při nástupu do „dobytčáku“ jsou ženy s dětmi odděleny od mužů a to je naposledy, co vidí svého manžela. Tomu pak z lágru posílá dopisy v naději na odpověď, aby se pak jednoho dne dozvěděla, že ani jediný z nich nebyl odeslán a život jejího drahého vyhasl daleko dříve než si kdy pomyslela. Monotónost vlaku poskakujícího po nekonečných kolejích nechává při cestě na Sibiř v unavených myslích zajatců střídat lhostejnost s vysílením z nepohodlného spánku. Tehdy ale přijde obraz čiré hrůzy a zoufalství, která mi ještě po týdnu straší v hlavě. Úzkost a vztek dovedou vyvolat záběry žen s dětmi, jež si divák pamatuje čisťounké a upravené. Po třech týdnech cesty v dobytčáku z něj klopýtají zbědované, nejisté a zamlklé trosky. V lágru je čekají šílené podmínky, nouze o cokoliv, zima, těžká práce, konstantní ponižování, boj o holý život. Melániji ale pomáhá v přežití přítomnost jejího syna a mnohdy i malé zázraky.
Sibiřský deník je plný obrazů strachu, šílenství, nevyzpytatelnosti, touhy se zachránit, tušení zlé budoucnosti, bezmoci a do určité míry i neschopnosti a nemožnosti pochopit, co se vlastně děje. Stejně tak tam ale zůstává jistý díl víry, který právě v Melániji nechává doutnat naději. Lotyšské ženy jsou pro ruské velení míň než nic. Dokonale to popisuje třeba obraz, kdy šéf lágru nechá stádo prasat sežrat všechny brambory, které ženy pracně vypaběrkovaly z půdy v nestřeženém okamžiku.
Sibiřský deník (foto: Bontonfilm)
Atmosféra snímku je dle předpokladu přetěžká, velmi artová. V příběhu není mnoho dialogů. Nejsou vlastně třeba. Samotné obrazy mají dostatek síly. To celé ještě podporuje černobílá kamera, která je opravdu krásná. Škoda jen, že se režisérovi v druhé polovině filmu nepovedlo zachovat stejně úderný rytmus příběhu a snímek je najednou plný špatně uchopitelných momentů a rozpatlává se do lyrického blouznění hlavní hrdinky. V divákovi pak díky tomu zůstává příliš mnoho nezodpovězených otázek a je unaven sledováním bolavého nitra hlavní hrdinky.
-
Režie - 55%55%
-
Scénář - 70%70%
-
Kamera - 85%85%
-
Herci - 70%70%
Pouze několik úvodních vět
Náročný artový styl může být vlastně ve výsledku z hlediska poučení celkem jedno. Děsivou sílu má stejně samotný fakt, že tohle bestiální a hrůzostrašné chování člověka k člověku bylo skutečné.
foto/video: Bontonfilm © 2017
Režie: Viesturs Kairišs
Životopisný / Drama / Historický
Lotyšsko / Finsko / Česko, 2016, 120 min
Premiéra: 18. 5. 2017 Bontonfilm
Předloha: Melanie Vanaga (kniha)
Scénář: Viesturs Kairišs
Kamera: Gints Berzins
Hudba: Karlis Auzans, Arturs Maskats, Aleksandrs Vaicahovskis
Hrají: Sabine Timoteo, Baiba Broka, Outi Kärpänen, Erwin Leder, Viktor Nemets
