Já, padouch a Mimoňové jsou s námi už přes šest let. Z maličkého studia Illumination se ale během tohoto času proměnilo na továrnu žlutých praštěnců a dokonce i solidních animáků, které se střídmým rozpočtem dokážou z kin vytřískat nemalé peníze. Universal si tuhle partu musí náležitě hýčkat, protože jim po miliardových Mimoních přináší další kasovní hit. Vydařil se?
Přiznám se, celá mánie kolem Mimoňů šla až doteď mimo mě. Po zhlédnutí třetího Padoucha však začínám chápat, co stojí za úspěchem téhle značky. Jednoduchost. Mimoni jsou prostě roztomilí, vydávají patlalské zvuky, prdí, padají, ničí. A děti se smějí! Já, padouch 3 je tak především cílený na nejmladší dětské publikum, které se soustředí spíše na situační humor jednotlivých scén, než na komplexní příběh. Ten tu totiž v podstatě chybí. Hlavní dějová linka kolem Padoucha by se dala pojmenovat jako “chci se vrátit do práce,” a tím to hasne. Ostatní děj je jen za sebou jdoucí sled scén. A to není negativum.
Baví se i dospěláci
Mimoňové tu mají své chvilky, kdy si říkáte, že je to občas trošku násilné naroubování mezi už tak napěchovaný sled scén, ale přechody jsou tak jednoduché, že se i můžou rovnat se Scratem z konkurenční Doby ledové. A na Mimoně stejně čeká celé mladé osazenstvo, takže je při každém jejich pitvoření ocení náležitým smíchem. Nemám s tím problém.
Samotná zápletka kolem Padoucha a jeho dvojčete taktéž neurazí, i když zhruba ve 3/4 filmu jsou jejich scénky občas nudné. S pomalým rozjezdem finále se ale i oni dva vzchopí a začnou nakonec bavit. Důležitý je samosebou i osmdesátkový záporák, který přináší osvěžení v podobě soundtracku ze stejné doby. Takže se připravte na šílené vypalovačky ala Strážci galaxie.
Petr Račko, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt © 2017