Velká recenze | Dunkerk vás pohltí a vyplivne až na břehu Anglie

Christopher Nolan se po tříleté pauze vrací na scénu s dalším blockbusterem. Po trilogii s Batmanem, hraním si se sny v Inception či cestování vesmírem v Interstellar zaplul do vod skutečných událostí a zakotvil u francouzského Dunkerku, kde na jaře 1940 čekalo na evakuaci téměř 400 000 britských, francouzských a belgických vojáků. Je Dunkerk dalším úspěšným zářezem do Nolanovy takřka bezchybné kariéry?

Dunkerk (foto: Vertical Entert.)

Dunkerk je další spektákl, který si Nolan oblepil svými známými tvářemi. Objeví se tu jak Tom Hardy, tak i Cillian Murphy, který se po roli Josefa Gabčíka opět vrací do událostí druhé světové války. Kromě svých prověřených herců obsadil režisér i další esa. Kenneth Branagh nebo oscarový Mark Rylance však ale pouze doplňují mladší herecké osazenstvo v čele s Fionnem Whiteheadem, Aneurinem Barnardem, Harrym Stylesem, Tomem Glynn-Carneyem a Barrym Keoghanem.
Jsou to jména, které jste pravděpodobně nikdy neslyšeli. Což kopíruje i samotný film. O postavy tu totiž vůbec nejde. U některých totiž nezazní ani jméno. Jsou to jednoduše bezejmenní vojáci, kteří společně (a někdy taky sami za sebe) bojují o přežití na plážích Dunkerku. Domov je téměř na dohled a nepřátelské jednotky Německé říše se každým dnem blíží.

Dunkerk (foto: Vertical Entert.)

Přítomnost německých vojsk je ale taktéž neurčitá. Nepřítel se totiž, pokud nepočítám německé letouny, vůbec neobjeví a jejich vyobrazení zde probíhá pouze prostřednictvím zbraní. Ať už to jsou kulky, stíhačky nebo letecké pumy. Dunkerk je tedy o samotném prožitku války. Člověk tu není nic víc, než jen držák na zbraně a tak je tu s ním i nakládáno. Válka si totiž nevybírá a to, jestli se někdo v pořádku vrátí do Británie, závisí především na štěstí a někdy i na pudové vyčůranosti. O tom vypráví jedna z částí Dunkerku, kdy trojice mladých vojáků hledá loď, na které by odpluli domů. A to že to nebude procházka růžovou zahradou je jasné na první pohled. Nolan příběh rozvrstvil do třech dějových rovin, které zaznamenávají rozdílné časové úseky. Příběh na pláži trvá týden. Další úsek popisuje pouť jedné z mnoha evakuačních lodí, která trvá den, a poslední část pak let britské stíhačky, v níž operuje Tom Hardy. A tento úsek trvá hodinu. Země – voda – vzduch.

Christopher Nolan tak míchá dohromady tři časově i místem oddělené příběhy, které se vzájemně proplétají. Proto některé úseky uvidíme z několika pohledů a během 107 minutové stopáže v různých částech filmu. Tohle linéárně – nelineární vyprávění tak není zrovna divácky přívětivé, ale pomáhá výborně budovat napětí. Je to jako kdyby jste četli válečné zpravodajství v Británii, kdy vám někdo neustále podsouvá nové a nové informace o průběhu operace a vypráví je z různých úhlů pohledu. Něco si tedy „přečteme“ i víckrát, zatímco některé věci zůstanou zahalené tajemstvím. Potíž je v tom, že i přes to, že je to vyprávění napínavé, nevtáhne vás do samotného dění. Je to jako kdyby bylo přes obrovské IMAX plátno natáhnuté bezpečnostní sklo a vy jste se cítili bezpečně. V napětí, ale bezpečně. Těžko říct, jestli je to způsobem vyprávění, které Nolan zvolil nebo totální netečností k postavám, ke kterým jednoduše nemáte šanci přilnout, protože o nich nic nevíte. Jedno je ale jasné. Jde o Nolanův záměr. I když je dost nedivácký, a nemusí se vám líbit.

Vojáci i diváci na jedné lodi

Nolan k divákům v Dunkerku přistupuje podobně jako válka k vojákům. Bezohledně. A to neuvěřitelně dopomáhá k dalšímu pocitu, který prostupuje celým snímkem. A tím je beznaděj. Barvy, prostředí a prožitky vojáků. Nic se nedaří. Už od prvního výstřelu se děj neustále šponuje po sinusoidě, která vás nenechá vydechnout i v těch klidnějších pasážích, protože i tady buď zuří špatné počasí nebo připlouvají mrtvoly. Intenzita Dunkerku je totiž strhující.

Dunkerk (foto: Vertical Entert.)

Vizuální zážitek, co nemá obdoby

Nolan totiž z Dunkerku stvořil především audio-vizuální dílo, které nemá obdoby a snad ani konkurenci. Nadneseně by se dalo říci, že je Dunkerk vyvrcholením Nolanovy blockbusterové trilogie o čase. Zatímco v Inception nebo Interstellaru byl čas pouze důležitým prvkem, v Dunkerku je stěžejním nosníkem. Tady jde totiž o čas ve všech možných ohledech. Ať si vzpomenete na jakoukoliv scénu, vždy tam hrál čas nějakou roli. A v některých případech i ve více vrstvách. A zde nastupuje Hans Zimmer, který rozpohyboval svůj syntezátor na plné obrátky a dodal dost neobvyklý soundtrack, ve kterém hrají prim především ruchy, které prožitek šponují do závratných výšin. Nejen ve výšinách pak neuvěřitelným způsobem komponuje záběry Hoyte Van Hoytema, aby nám zprostředkoval například letecké souboje stylem, jaký jsme na plátně neměli šanci nikde vidět. Trio Nolan – Zimmer – Hoytema v tomhle ohledu nemá šanci zklamat, protože to, co předvádí v Dunkerku, hraničí s geniálností. Zajímavý zůstává také fakt, že příjemnější melodie Dunkerku Zimmer kolaboroval buď se svými spolupracovníky, nebo je, k mému překvapení, nechal skládat celé (například skladba Variation 15 od Benjemina Wallfishe).

Dunkerk (foto: Vertical Entert.)

Nolan se utrhl ze řetězu

Dunkerk je obrovským autorským filmem a jen svědčí o neotřesitelné pozici, kterou Nolan v Hollywoodu má. Už jen samotný start, kde si voják sbírá propagandistické plakáty k tomu, aby si mohl utřít zadek, je vztyčeným prostředníčkem všem hollywoodským postupům a stereotypům. Nolan využil systém k tomu, aby se stal skutečně mocným režisérem. Točil hollywoodské blockbustery a dával do nich část sebe, až s Dunkerkem se ale definitivně utrhnul ze řetězu a skutečně si může točit co se mu zachce. A taky že točí.

Dunkerk (foto: Vertical Entert.)

Něco takového se vidí málokdy

Jediný problém, byť autorsky podloženým, zůstává Nolanova chladnost. Ta je sama o sobě u Dunkerku vyjadřovacím prvkem. Je ale zcela evidentní, že jak chladně Nolan vypráví, tak chladně a s odstupem bude film divácky prožíván. A to nemusí sednout každému. V porovnání s Mad Maxem nebo Gravitací, kteří se soustředili o něco více na postavy a především na průběh zápletky kontinuálně, je Dunkerk skutečně méně divácky stravitelný. Jestli je to na škodu, je samozřejmě na subjektivním posouzení. Každopádně je Dunkerk maximálně autorským filmem, jaký na plátnech už dlouho nebyl. Vize s puntičkářstvím, které Nolan ukazuje, jednoznačně patří na stříbrné plátno. Je to pocta a zároveň rozvíření poněkud olejovitých filmových vod, které si nesmíte nechat ujít.

PS: Upalujte do pražského IMAXu, jsme jediní na pevninské Evropě, kdo si může Dunkerk vychutnat ze 70mm pásu. V tom filmu není nic CGI… NEUVĚŘITELNÉ!

Vlevo vidíte, co uvidí diváci v běžném kině, vpravo je exkluzivní zážitek z pražského IMAXu

  • Režie - 80%
    80
  • Scenář - 80%
    80
  • Kamera - 85%
    85
  • Vizuál - 90%
    90
  • Herci - 80%
    80
  • Hudba - 90%
    90

Dunkerk (2017)

Dunkerk je neuvěřitelným audiovizuálním zážitkem, který vás na začátku pohltí a vyplivne až na břehu Anglie. Intenzita a styl vyprávění je v hollywoodských blockbusterech nevídaný, stejně jako obraz a soundtrack. Jedinou výtkou tak zůstává netečnost k postavám, která je však zjevným autorským záměrem. O některé pocity vás tak Dunkerk ochudí, ale nové vyvolá. Nolanův autorský projekt, který nemá v poslední době konkurenci.

85 %
Petr Račko, Totalfilm.cz
foto/video: Vertical Entertainment / Warner Bros. © 2017

Christopher Nolan na place Dunkerku (foto: archiv)

Dunkerk
Dunkirk
Akční / Drama / Thriller / Historický / Válečný
USA / Velká Británie / Francie / Nizozemsko, 2017, 107 min
Premiéra: 20. července 2017 Vertical Entert.

Režie: Christopher Nolan
Scénář: Christopher Nolan
Kamera: Hoyte Van Hoytema
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Tom Hardy, Cillian Murphy, Kenneth Branagh, Mark Rylance, Harry Styles, Aneurin Barnard, Jack Lowden, Fionn Whitehead, Will Attenborough, James D’Arcy, Brian Vernel, Barry Keoghan, Elliott Tittensor, Charley Palmer Rothwell, Adam Long, Bobby Lockwood, Damien Bonnard, Jochum ten Haaf, Tom Glynn-Carney, Michael Caine

Napište nám co si myslíte

Nebojte, Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

%d blogerům se to líbí: