Evropské filmové ceny – Jaké je to v kůži hosta? (Deníček redaktorky)

Napadlo vás někdy, jaké je to v kůži celebrit na Oscarech nebo významných světových festivalech? Na Oscary nás zatím nikdo nepozval, ale na Evropské filmové ceny ano. Redaktorka Dagmar Šimková vyrazila do Berlína na slavnostní večer. Jak takový den probíhá a co v Berlíně zažila, si můžete přečíst v následujícím deníčku z cesty.

Delegace k filmu Čtverec se raduje z vítězství

5:30

Je sobota brzo ráno a já vstávám. Světlo bude venku až za dvě hodiny, ale to už budu skoro v půli cesty do Berlína. Jedu totiž na 30. ročník Evropských filmových cen,  které se jednou za dva roky konají v Berlíně,  kde tohle ocenění založil slavný režisér Ingmar Bergman. Cenám prezidentuje Wim Wenders (Nebe nad Berlínem) a předsedá Agnieszka Holland. Akce se účastní devět set hostů a já mám tu čest být letos jedním z nich.

10:45

Když dorazím do Berlína, zdá se,  že tu zima začala kralovat. Vítá mě šedivá obloha a slušná sněhová vánice. Jsem ráda, že můžu skočit do metra a vylézt jenom kousek od kanceláře v hotelu Sofitel, kde je ubytovaná většina hostů mezi kterými je Juliette Binoche, Stellan Skarsgård, Peter Simonischek, Carlos Saura, Ruben Östlund, Julie Delpy nebo Aleksandr Sokurov.

Logo Totalfilmu v katalogu Evropské filmové ceny

12:00

V kanceláři dostávám akreditaci a informace k večeru a konečně osobně poznávám Pascala Edelmanna, šéfa Press & PR. Hipster v nejčistší podobě s dřevorubeckým plnovousem a mile hřejivýma očima. Dělá si že mě legraci, že jsem jim přivezla opravdovou zimu. Prý je takové počasí letošní pozdní podzim poprvé.

Akreditace na slavnostní večer

12:15

Tak, akreditaci mám, jedu výtahem k recepci. Filmový svět je cítit všude kolem, dobrá nálada a smích se nese každým patrem. Na každém patře výtahu si povídám s někým jiným. V prvním patře přistoupí další dáma. Menší tmavovláska, do obličeje jí moc nevidím. Přesto mi v hlavě začne spínat, že zase tak neznámá mi není. No, skutečně není!  Je to totiž Jessica Woodworth, se kterou jsme letos před létem dělali rozhovor k praštěné anarchistické road movie Král Belgičanů, kterou natočila se svým mužem a režisérem Peterem Brosensem. Připomínám se jí a ona okamžitě ví! Skončíme v radostném obětí a družném hovoru v lobby. Směje se, že je asi poslední člověk,  který jde v tomhle hotelu na snídani. Možná má pravdu, je totiž asi čtvrt na jednu. Ptám se jí na další film, který mají začít natáčet na podzim. Vypráví mi o tom, jak bylo těžké získat na něj finance a pak se loučíme s tím, že se uvidíme večer. Jdu se konečně ubytovat.

14:00

Ubytováno. Mám ještě spoustu času, vyrážím ven po centru Berlína. Vím totiž, že celkem nedaleko na jedné hooodně dlouhé ulici by měla být kavárna Café Kredenz, kde se natáčela část izraelsko-německého filmu Cukrář, který měl premiéru v Karlových Varech a těsně před Vánoci jde do kin v ČR. Ta ulice, po které kráčím, se mi zdá nekonečná. Mrzne, fouká a sněží. Ale konečně! Jsem na místě. Vcházím dovnitř. Malinká, útulná a skoro krajková kavárnička-cukrárnička. Mám pocit, že jsem se ocitla v 19. století. Hned koukám do vitríny, jestli tam bude Schwarzwaldský dort jako ve filmu. Není, nevadí. Vybírám si skořicovo-jablečný s ořechy a nechávám si ho balit s sebou. Až mi dojdou síly, hodí se. Zatím jich mám ale dost… Starý pán mi balí dort a já se ho ptám na natáčení filmu. Potvrzuje mi to a já mu vyprávím o své práci a o tom,  že jsem s panem režisérem a jeho herci dělala rozhovor na festivalu ve Varech. Je tím potěšen a překvapen a říká, že ve Varech byla i jeho žena, se kterou podnik provozují.  Volá ji z kuchyně a povídáme si. Je původem Polka, ale v Německu žije už třicet let. Moje lámaná němčina jí musí připadat vtipná. Obě jsme ale trpělivé, ona zase nemluví anglicky. Pak se se mnou srdečně loučí a já se vydávám zpět do hotelu udělat ze sebe divu na slavnostní večer.

Café Kredenz z filmu Cukrář

18:10

Večer je tu. Jsem na místě, červený koberec rozvinutý. Press ale samozřejmě chodí jinudy. Hned vevnitř u vchodu je televizní štáb, který zpovídá všechny příchozí hvězdy. Zahlédnu Ildikó Enyedi, maďarskou režisérku filmu O těle a duši. Mám sezení na balkóně. Sál budovy připomíná ten v karlovarském Thermalu. Televizní přenos začíná v 19 hodin.  Ale dvacet minut před sedmou přichází čas na oficiální proslovy několika členů Evropské filmové akademie. S úderem sedmé začne přenos. Do sálu se ještě trousí lidé. Mezi posledními také Juliette Binoche ve svém blištivém overalu a hladkým účesem z rozpuštěných vlasů. Sedí hned za prezidentem Wendersem a za ní Claes Bang. Večer je koncipovaný jako pocta a inspirace třiceti lety své existence. Prezident Wim Wenders přináší feel good spěch a apeluje na zachování rozličnosti evropského filmu a také na propuštění mladého ruského režiséra Olega Sentsova z vězení, mezi hosty sedí i Ai Weiwei, umělec a aktivista. Julie Delpy získává cenu za přínos světové kinematografii a její plamenná etuda kvůli tomu, že pouhých deset dnů před natáčením jejího filmu se na ni vykašlal producent a jí chybí šest set tisíc eur zakončuje otevřením tomboly. Jako cenu nabízí vítězi snídani ve své společnosti následující ráno. Celý ceremoniál se nese vzduchu odkazu k rozličnosti Evropy. Večeru kraluje film Čtverec. Režisér Östlund je na tamějším podiu už jako doma. Jedním z nejhezčích momentů je vyhlášení herečky roku. Je jí Alexandra Borbély a je z toho tak dojatá, že skoro u mikrofonu nemůže mluvit. Další krásnou chvílí je cena za celoživotní dílo udělená ruskému režisérovi Aleksandru Sokurovovi. Juliette Binoche při předání ceny jako první vstává a s ní aplauduje celý sál.

Alexandra Borbély (vpravo) s přítelkyní Wima Wenderse

22:45

Ceremoniál skončil. Jdu udělat pár fotek přímo k pódiu, kde se oslavuje, fotí, dělají interview. Kolem mě probíhá Claes Bang, Stellan Skarsgård. Vidím i Alexandru Borbély,  která prožila neskutečný večer. A tak tedy moje kroky míří k ní. Je v rauši, jak se patří, a je nesmírně milá a vstřícná. Bavíme se o pražské premiéře, než musí běžet na rozhovory. Zběžně se domluvíme, že se potkáme na večírku. To znamená, že tedy na after party pojedu. Je rozhodnuto!

23:30

Na večírek dorazím jedním ze shuttle busů. Je to cesta z města. Jedeme kamsi do velké haly, kde na nás čeká obrovská party, která tepe a nese se v příjemném tempu,  šampaňské teče proudem a lidé se baví a korzují. Čekám na Alexandru a zatím se bavím pozorováním ostatních – všude kolem mně je spousta těch, co se prostě jenom tváří. Kolem korzuje i Stellan Skarsgård se svým roztomile plachým úsměvem, ale nenajdu odvahu ho oslovit. Respektive, když už ji po sklence šampaňského mám, přijde Alexandra a já jí jdu pozdravit. Dáme si sklenku a povídáme, ale každou chvíli jí chce někdo pogratulovat. Pochopitelně… Ona je zlatá, nadšená, trpělivá. Prostě radost sledovat její temperament. Dohodneme se, že se do Vánoc potkáme v Praze a uděláme spolu rozhovor. Těším se…

Místo udílení Evropských filmových cen (Berliner Festspiele Haus)

01:50

Ještě se párkrát projdu a něco sním. Na dámských záchodcích se potkávám s polskou režisérkou vítězného dokumentu Komuna Annou Zameckou a ptám se jí na její příběh. Sdílně mi ho vypráví, je to takové naše interview „zachodowe“. Potkám i Pascala Edelmanna, kterému děkuju za pozvání a krásný zážitek.

2:00

Sedám do autobusu a hurá do hotelu. Šampaňské funguje a já jsem dostatečně společensky unavená. Na pokoji dostanu chuť na dort z Kredenze. Ochutnám, je dobrý, ale na můj vkus moc sladký a těžký. A já radši maso….

2:20

Jdu si vyčistit zuby a pak okamžitě usínám. Byla jsem vzhůru dvacet hodin. Ještě, že je snídaně zítra do jedenácti! Už se těším na příští rok do španělské Sevilly…

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm, archiv, Daniel Hinz, Dagmar Šimková

Napište nám co si myslíte

Nebojte, Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

%d blogerům se to líbí: