Avizovaný poslední celovečerní film Jana Švankmajera je v kinech. Od jeho předchozího snímku Přežít svůj život uplynulo už osm let a Jan Švankmajer jako král pozdního českého surrealismu se rozhodl natočit scénář filmu Hmyz, který mu ležel v šuplíku už od sedmdesátých let. Při jeho psaní se inspiroval divadelní hrou bratří Čapků Ze života hmyzu, kterou napsali ve 20. letech minulého století. Už tehdy měla samotná hra v sobě místa, která dávala prostor svobodné vůli režiséra, chcete-li prostor pudovosti, což jistě ze své podstaty zaujalo i Švankmajera.
Hmyz začíná režisérovou předmluvou, ve které divákovi sděluje okolnosti vzniku své práce a snaží se ho naladit na stejnou vlnu vnímání. Příběh o transformaci obsesemi protknutého člověka ve hmyz a naopak onen otravný hmyz, který se mění v člověka, vytáhl ze své bezedné zásuvky jako stále aktuální téma, na které čas nemá vliv a které je výraznější ještě o to víc, je-li nahlíženo právě optikou surreálna.
Témata blízká všem generacím
Švankmajer svůj film obohacuje o civilní střihy na jednotlivé představitele hmyzí říše. Ti hovoří o svých osobních snech. Jak sám autor podotkl, prosil své herce, aby si své sny zapisovali a měli tak pak osobitý materiál pro tyhle účely. To se ale nestalo, a tak z jejich úst zazní sny, které patří přímo režisérovi, jenž si své sny stále zapisuje a čerpá z nich i v dalších oblastech umění.
Skvělé herecké výkony
Fascinující byly vždycky na Švankmajerových snímcích ruchy, které podněcovaly v divákovi nepříjemný pocit svou realističností. Nejinak je tomu i v Hmyzu. Lámající se kosti, nůž v mase nebo vibrace házeného nože, to všechno děsí a umocňuje lehce hororovou náladu. Opakování scén funguje jako malé mučení pro ty, kteří by snad chtěli měřit čas.
Ani Švankmajerova verze hry o hmyzí říši není žádný veselý příběh. Stejně jako předloha bratří Čapků. Ti hře nakonec napsali optimistický konec a potvrdili tak smutný statut národa, který raději mnohdy podlehl, než by se bránil a bojoval.
Švankmajera je třeba brát jako komplexního umělce, který film považuje za jeden ze svých vyjadřovacích prostředků. Režisér používá krátké záběry, většinou statickou kameru a jednotlivé herecké role točí v solitérních záběrech. Co se ale několika animovaných záběrů ve snímku týká, je to sice švankmajerovské, ale chybí tomu obvyklá síla.
Všeobecně se ale ve své tvorbě Švankmajer nikdy nespokojí s něčím klasickým. Ať už je to cokoliv, s čím prostřednictvím svých filmů zápasí, volí vždy rafinovaně brutální způsob, určitou ošklivost a šílenství.
- Režie - 70%70
- Scénář - 75%75
- Herci - 85%85
- Zvuk - 80%80
- Animace - 60%60
Hmyz (2018)
Vyražte na Hmyz do kina a zapomeňte na racionální úsudky. Nechte se svézt na vlně snění, kde jsou podstatné jen symboly a svobodná vůle otvírat zavřené „šuplíky“ ve vaší hlavě. Švankmajerovy filmy jsou aboslutně mimo mainstream, a tak je dokážou ocenit především ti, kteří vědí a kteří film považují za umělecké médium stejně jako Jan Švankmajer.
foto/video: CinemArt © 2018