Guðrún Ragnarsdóttir: Děti se nedají, jsou to bojovníci

Islandská režisérka Guðrún Ragnarsdóttir přivezla do zlínské Soutěže celovečerních hraných debutů film Děti léta. Vypráví o dívce a chlapci, které se přes léto ocitnou v dětském domově. Obě děti jsou ale příliš malé a být daleko od domova není jednoduché. Zvláště, když jsou učitelé přísní a krutí. Jediné, co sourozencům pomáhá, je fakt, že jde o dočasný pobyt. Ale léto je téměř u konce a matka nikde.

Guðrún Ragnarsdóttir na červeném koberci ve Zlíně

Paní režisérko, představte nám váš film.
Můj film je inspirovaný mojí vlastní zkušeností, z doby, kdy jsem byla dítě a poslali mě na podobné místo, které je ve filmu. Mluvím o době, kdy mi bylo opravdu pár let. Nepamatuji si detaily, ale moc dobře si vybavuji pocity, které jsem v sobě měla. Vzpomínám si na to, jaké to pro mě jako pro dítě bylo, když se mnou bylo nepěkně zacházeno a jediné, čeho se od nich dočkáte je, že vám řeknou, že nejste dost dobrý a zlobíte a všechno, co uděláte je špatně. A to je hlavní myšlenkou mého filmu. Ale dobrou zprávou je, že děti se jen tak nedají, jsou to bojovníci, mají v sobě neskutečně velkou sílu. A dneska už dobře víme, že když děti nejsou s těmi, kteří je milují a starají se o ně, tak jejich budoucí život bude ve výsledku o mnoho těžší.

Ale věřím, že když bychom se bavili o dnešním Islandu, tak je to určitě všechno úplně jinak…Mnohem lepší.
Ano, to máte naprostou pravdu. Ale pořád se najde spousta situací, kdy se k dětem nepřistupuje tak, jak by bylo třeba. Jistě, děti nejsou posílány do takových zařízení jako je to ve snímku, ale nemyslím si, že by každý na Islandu věděl, jak moc takové zacházení může dítě ovlivnit. Ten příběh se odehrává v 60. létech 20. století. V době, kdy se s dětmi zacházelo tak, jako by snad ani nebyly lidskými bytostmi, dokud nevyrosly do teenage věku. Ale ve společnosti je třeba, aby o děti bylo vždy dobře postaráno.

Ano, rozumím. Je třeba s nimi uzacházet jako se sobě rovnými.
Přesně tak. A když rodina z nějakého důvodu nemá dostatek peněz, tak je třeba ji podpořit. Taková věc se pak vždycky vrátí.

Guðrún Ragnarsdóttir na Zlín film festivalu 2018

Když bych to shrnula, tak se vašim dvěma malým hrdinům, a nejenom jim, stanou opravdu samé velké hnusy. Promiňte i to slovo, ale žádné lepší mě v tomhle případě nenapadá. Už toho snad víc být ani nemůže. To chtělo pro tyhle role vybrat skutečně někoho odolného.
Ano, všechno se to odvíjí od kvalitního castingu, protože po těch dětech se pak při natáčení žádalo opravdu hodně práce. Děvčátko jsme pro hlavní roli našli velmi brzy, ale najít pro ni vhodného filmového bratra byl náročný úkol. Ale ve výsledku jsem moc ráda, že jsme si dali tu práci a hledali jsme dokud jsme opravdu nebyli spokojení. Na castingu jsme nakonec měli více než sto padesát chlapců, ze kterých jsme nakonec našeho druhého hlavního hrdinu vybrali. A kdybyste viděla to jejich nadšení pro ten můj příběh! A jak dobře sama víte, řeší se tam několik opravdu vážných věcí. Ti moji filmoví sourozenci se pořád na všechno vyptávali svých rodičů. Až překvapivě hodně byli do toho děje ponoření. Věděli, že to vychází z toho, co jsem zažila, a tak se mě stále znova a znova vyptávali na spoustu detailů. Taky na to, jaké to bylo když jsem nakonec utekla. Ale to jsem jim řekla, že to se ve skutečnosti nestalo… Ale že dneska, když už jsem dospělá, si můžu dělat, co chci. (směje se) Opravdu mě ten jejich přístup moc překvapil. A tak si jako režisérka a scénáristka také přeju, aby byl můj snímek vnímán. Děti léta jsou určitě rodinný film a já bych si přála, aby o něm pak rodiče s dětmi mohli diskutovat… Jasně, že v průběhu natáčení byly i perné chvilky. Pamatuju si, že někdy v jeho polovině začaly být děti unavené a nechtělo se jim stát před kamerou. Už nebyly tak nadšené jako na samém začátku filmu. Ta moje filmová holčička se jednou tak moc zasekla, že naštvaně odešla z natáčení a řekla, že už nikdy nic točit nebude…Ale naštěstí ji to za pár hodin přešlo…(smích). A vtipnou historku mám i představitelem jejího menšího bratra. Zrovna se točil naprosto nádherný záběr, radost sledovat, a on se najednou v tom záběru zvedl a zakřičel „střih!“ a odpochodoval! Umíte si představit, co to stojí sil pak zůstat vklidu. (úsměv). A i když to bylo obtížné a náročné, tak to bylo taky často hodně milé natáčení…

Věřím, že ano.
I když na úplně samotném začátku, když jsem měla hotový scénář a posouvali jsme se k zařizovaní všech dalších věcí okolo natáčení, sama pro sebe jsem si říkala: „no teda, co to dělám, já jsem asi zešílela! (smích)

Děti léta (foto: Totalfilm.cz)

Kolik bylo dětem ve vašem snímku?
Nejmladšímu byly čtyři a nejstaršímu asi čtrnáct. To je ten, který tam jezdí na koni. Chci ještě dodat, že už to je docela dávno, co jsme film točili. Získat na něj peníze totiž nebylo vůbec jednoduché. Takže jsme museli pracovat po částech.

Já vím, že vy jste předtím také udělala nějaké krátké filmy.
Ano, dva. Já jsem vlastně původně povoláním grafický designér a pracovala jsem dlouho v reklamě. Řekněme, že jsem dělala různé věci, které se tohohle odvětví týkají.

A že jste se rozhodla natočit film vychází z toho, že už jste si chtěla odpočinout od svého povolání? Chtěla jste změnu?
Ne, to ne…

I když podle vašeho oblečení bych vás okamžitě tipovala na někoho z téhle branže… Opravdu!
(smích) Na tom něco bude! Ale abych vám odpověděla… Když jsem v Americe dostudovala, tak jsem se vrátila domů na Island a pracovala jsem pro tamější televizi. Pak jsem začal psát tenhle scénář a zároveň jsem začala hledat někoho, kdo by můj scénář na film chtěl financovat. Ale víte, lidi jsou mnohdy hrozně neochotní a nechtějí vám věnovat pozornost. A mě to stálo moc energie, když jsem pořád musela hledat cestu, jak najít finance na film Úplně mě to unavilo. Ale ta moje potřeba něco ostatním sdělit ve mně udržovala pořád alespoň malinký plamínek naděje.

Děti léta

A zbytek štábu? Ten jste si našla jak?
Víte, Island je malá země. Ve výsledku vlastně všichni vědí, kdo pracuje ve filmovém průmyslu. A navíc jsem měla svého producenta, který se o to staral.

Ještě mě zajímá vaše studium v Kalifornii. To byl asi trošku skok – z chladného zakaboněného Islandu do slunné Kalifornie. Nebo ne?
Nakonec jsem v Kalifornii zůstala sedm let. Svoji přihlášku jsem posílala tehdy do mnoha škol, ale téhle kalifornské (Cal Arts) se líbilo moje portfólio. Tahle škola je známá svým zaměřením na experimentální tvorbu a animaci. To mi naprosto vyhovovalo.

Guðrún Ragnarsdóttir se podepisuje fanouškům (27. lvětna 2018)

A teď? Už máte námět na nějaký další film?
Ano, mám. Ještě to tedy není hotový scénář, ale už se to rýsuje. Bude to příběh o mateřství. O tom, jak funguje vztah mezi matkou a dcerou.

Uf! To bývá dost náročné téma…
Ano, to ano. Ale já to musím napsat.

Je to tedy pro vás způsob nějaké osobní terapie?
Já bych to tak úplně neviděla. I když i tak se na to dá dívat. Samozřejmě bych při psaní toho scénáře mohla sedět nejméně polovinu času u počítače a brečet, ale tyhle pocity u toho nemám. Jen si myslím, že je dobré se prostě se na věci dívat skutečnou optikou a nic nepřikrašlovat.

Také učíte. Jakou radu dáváte svým studentům dáváte, když si hledají námět, když chtějí dělat umění?
Víte, to jsou studenti od 16 do 19 let. Umění se nakonec vůbec v životě věnovat nemusí. Jediné , co jim říkám a co je, myslím podstatné pro kohokoliv je to, aby se nápad, který dostanou pokusili realizovat tak, aby jejich idee rozuměli i další. Je to prostě o schopnosti komunikace. A pak je také dobré zůstat sama sebou. Nepokoušet se dělat ze sebe někoho jiného.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto: Zlín Film Festival © 2018

%d blogerům se to líbí: