53. MFF KV | Tomasz Kot: Pawlikovski je malíř, každý jeho záběr je obraz

Srdečnost a sdílnost polského herce Tomasze Kota (představitel Wiktora z filmu Studená válka) jsou pro novináře požehnáním, a tak se snadno stane, že vymezený čas pro rozhovor vám uteče jako voda. Studenou válku (letos oceněnou v Cannes) natočil režisér Pawel Pawlikowski, autor nejrůznějšími cenami ověnčené Idy z roku 2013. V české distribuci se na Studenou válku můžete těšit v rámci KVIFF Distribution 12. července. Vizuálně nádherný příběh o osudové lásce v dobách totalitního režimu, ve kterém se hudba počítá za další hlavní postavu, vás uhrane svojí dynamikou i černobílým provedením.

Tomasz Kot

Gratuluji vám ke Studené válce, je to úžasný snímek!

Děkuju moc…(úsměv)

Viděla jsem ho včera večer a s posledním záběrem…uff…mi tekly slzy jako želvě.

A víte, že právě ten nebyl ve scénáři? Byl přidán až později. Ta věta a to celé, co následuje, nechci to zkazit těm, co to ještě neviděli (smích), je to jako poezie, je to tak krásně jednoduché…

S Pawlem Pawlikowskim jste spolupracoval poprvé a hned to byla přímá cesta na festival do Cannes. Uvědomoval jste si to už když jste přijímal roli v jeho snímku?

Ne, to ani náhodou! Víte, pracovat na Studené válce bylo opravdu hodně náročné. Pawel má osobitý styl práce a já jsem nikdy předtím nepotkal nikoho, kdo by mu byl podobný. Na začátku jsem si říkal, že to bude dobrodružství, ale pak mi došlo, že to je velmi strmá cesta k cíli. V Cannes nám někdo před první projekcí položil otázku, jak si myslíme, že na film budou reagovat další národnosti. Protože Studená válka je snímek zejména z polského prostředí a je o polských postavách. Dopadlo to skvěle. Nakonec snímku po projekci tleskali vestoje. Pawel Pawlikowski je nekompromisní režisér, ale výsledek za to naprosto stojí! Všechny ty zážitky a lidé okolo… Potom jsem si v duchu říkal „teda Pawle, ty jsi skutečný originál, protože jsi dovedl příběh vyprávět skutečně posvém, vytvořil si svůj unikátní svět, netypický formát záběrů v černobílé a pro diváky ze západu trochu nepochopitelný a uzavřený svět“. Samozřejmě vy nebo já dovedeme pozadí filmu kvůli podobné národní minulosti rozumět, ale třeba pro Američany to tak pochopitelné nebude. Dokonce se nás po prvních projekcích někteří Britové ptali třeba na to, jestli je můj Wiktor agent. Nešlo jim to do hlavy. Vysvětlovali jsme jim, jaké byli v té době u nás podmínky a že to byla doba komunismu. Že na to, aby se člověk zpronevěřil vlasti, stačilo, aby ji opustil. Ten film je jedna velká metafora i co se týká příběhu Pawlových rodičů, kterým je v titulcích věnován. A vlastně celý  projekt s Pawlem pro mě byl něco jako poprvé, také jsem poprvé točil tak dlouho. Vlastně jsem díky němu zažil hned několik poprvé v celkem krátkém čas! (smích) A mezi to patří i právě tahle chvíle, kdy sedím v Karlových Varech na festivalu a dělám rozhovor s vámi. Předtím jsem vždycky pracoval vždycky jenom v Polsku a s polskými režiséry.

Říkáte, že příběh Pawlových rodičů je hlavně metafora?

Ano. Pawel chtěl udělat film, který bude univerzální, ale zároveň bude v mnohém vycházet z příběhu jeho otce a matky. A vysvětloval mi to celé úplně jednoduše: ty jsi muž, který má za přítelkyni tuhle bláznivou dívku a jsi starší než ona. No a jeden záběr jsme pak točili třeba na čtyřicet, padesát, šedesát klapek. Byla to opravdu náročná práce…

No teda! To byl tedy puntičkářský přístup…

Opravdu velmi precizní! Já osobně Pawlovi říkám „malíř“. Každý záběr je v jeho podání obraz. A také příprava na každý z nich byla velmi dlouhá. Při práci s ním jsem se snažil představit si, že jsem  součástí jeho malby. A fungovalo to právě díky tomu mnohdy nekonečnému opakování záběru. Když si na to i teď vzpomenu, bylo to neuvěřitelné! Ale samozřejmě, že někdy jsme měli s Joannou (Kulig, filmová postava Zuly, pozn.) horší dny a neměli jsme už sílu dělat cokoliv. Když uděláte za den tolik opakování záběru, tak se vám pak snadno stane, že když usínáte, máte scénu stále před očima a nemůžete se jí zbavit…Když jsem pak výsledný film viděl párkrát v kině, tak jsem dokonce sám sebe v některých scénách nepoznával. A to byl hodně zvláštní pocit! (smích)

Tomasz Kot

Vaše herecká partnerka Joanna Kulig říkala, že natáčení s režisérem Pawlikowskim bylo jako meditace…

Ano… Víte, ono to bylo tak. V určitém bodu natáčení na ni přišla krize, byla vysílená. A tak jsem jí poradil, ať si věci vizualizuje, že musíme v tomhle rytmu zvládnout další a další dny, měsíc, dva. Natáčení nám končilo v srpnu. Sám jsem měl opravdové štěstí, protože mě pak v divadle čekaly samé hlavní role a já jsem si tak mohl rozptýlit myšlení přípravou na něco jiného než jen na méhoWiktora, což mi prospívalo. A to bylo to, o čem Joanna mluvila. Čekání na záběr trvá dlouho, přitom vzdálit se z placu bylo skoro nemožné. Vzpomínám si, že když jsme za sebou měli asi polovinu natáčecích, začal sjem hledat způsob, jak se při tom zabavit. Bylo to v Paříži. Koupil jsem si balíček hracích karet a když jsme čekali na kameru, tak jsem se učil karetní triky, které jsem si našel na Youtube. Trénoval jsem kdykoliv jsem musel zůstat na place a čekat.

Další promítání na MFF KV  9D4 Sobota 7.7. 16:00 Karlovarské městské divadlo

Takže dneska je z vás dokonalý karetní kouzelník!

Ano, přesně tak! (smích) Hrozně mě to bavilo a zajímalo, takže jsem se opravdu něco naučil. A když se mě pak Pawel vždycky ptal, co dělám, tak jsem řekl, že nic a karty jsem rychle schoval.

Vy jste hodně vysoký a vaše už zmiňovaná filmová partnerka Zula naopak zase poměrně malá. Byl tenhle váš skoro padesáticentimetrový výškový rozdíl při natáčení problém?

Občas to problém je. (úsměv) Třeba když si vzpomenu na naše společné setkání s Joannou před kamerou u jiného snímku. Tehdy jsme točili svatební den. A dostat nás dva svatebčany do obrazu byla lahůdka. Takže nezbývalo, než kdykoliv jsme byli v záběru, abych ji držel v náručí. (smích) To bylo jediné možné řešení… A já se teď ještě snažím vzpomenout na nějakou scénu přímo ze Studené války, kde bychom řešili podobný problém, ale na žádný takový moment si nezpomínám.

Studená válka

Musím se ještě zeptat na hudbu, která ve Studené válce tvoří podstatnou část snímku. Je tam folklórní hudba, je tam jazz, rock and roll…Zajímalo by mě, co z toho je váš favorit?

Pro mě je to určitě ta část s jazzem. Před natáčením proseděl spoustu času za klavírem a učil jsem se učil dirigovat. A to jsou náročné věci. Dlouho jsem se z toho cítil nesvůj a nedařilo se mi u toho úplně uvolnit. Pawel se pak rozhodl právě tyhle záběry do filmu nedávat. Když jsme pak ale po pár měsících byli v Paříži a já už byl víc v pohodě, tak jsem zkoušel jenom takové malé improvizace na piano. Tamější jazzmani, co tam byli se mnou se mě ptali „hele, co to hraješ, člověče?“ A já říkám, že jen tak „blbnu“ a oni hned „jo, super, to je skvělý!“ a okamžitě se přidávali jeden po druhém. Nakonec z toho byla úplná jam session! (smích) Byly to okamžiky naprosté hudební svobody a oni byli absolutně úžasní. Vlastně jsme si na začátku akorát potřásli rukou a pak už se jenom hrálo…

Povídali jste si prostřednictvím hudby…

Ano, přesně tak. A navzájem jsme se pobízeli. Byli to černoši, kterým v žilách místo krve koluje hudba. Jinak to není možné. (smích)

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Agnieszka Kot, Aerofilms, KVIFF Distribution © 2018

Comments are closed.

%d blogerům se to líbí: