Rozhovor | Ben Foster: Za dnešní Ameriku se stydím

Ben Foster právě v kinech září společně se svou mladou kolegyní Thomasin McKenzie ve výtečném snímku Beze stop. Všichni už taky víme, že se brzy stane Janem Žižkou v připravovaném filmu Petra Jákla. V následujícím rozhovoru ale herec mluví výlučně o filmu Beze stop, který vypráví o dobrovolné izolaci od “normálního” městského života.

Beze stop (foto: Falcon)

Will, kterého ve snímku hrajete, žije v divočině. Jak blízko máte k přírodě vy osobně?
Vyrůstal jsem v malém městě ve státě Iowa. Jako dítě jsem si hrával v lese a kukuřičných polích, takže k přírodě mám hodně blízko. Ale takový extrém, jaký si pro svůj život vybral Will, to zase není. Les na mě vždycky působil jako lék, stejně jako když se díváte na oceán a dělá vám to dobře. A samotná příprava, kterou jsme absolvovali před natáčením filmu, mi pomohla přírodě porozumět tak, jako ještě nikdy předtím.

A jak ta vaše příprava na natáčení vlastně vypadala?
S Thomasin jsme společně absolvovali trénink pod vedením jednoho skvělého experta na život v divočině. Ten spočíval ve schopnosti přežít a poradit si v divočině. Hodně záleží i na duševním spojením s daným prostředím. Jde o to, aby člověk dovedl číst přírodu kolem sebe, dokázal rozeznat stopy zvířat a dovedl najít a využít zdroje důležité pro své přežití. V praxi to znamená třeba to, že nezasvěcený člověk vidí strom. Ale ten, kdo prošel tréninkem k životu v divočině, je schopen postavit z toho stromu během dvou hodin dům. Pochopit to všechno bylo jako se učit novému jazyku.

Beze stop – z natáčení

Bylo pro vás těžké vžít se do způsobu, jakým vaše postava přemýšlí?
Mám několik přátel, kteří byli v armádě, a tak vím, že posttraumatická stresová porucha není výhradně jenom záležitostí války. Určité formy traumat nás všechny čas od času nějakým způsobem ovlivňují. Ztratíme třeba někoho blízkého nebo zažijeme nějakou formu násilí. To, jak se s takovou situací vypořádáme, nás jako člověka definuje. Život v přírodě má sám o sobě léčivé účinky – je to něco jiného, než kdybychom se bavili o drogách, alkoholu nebo sexu – to je nedostatek podnětů. Will sám sebe vyčlení ze společnosti proto, aby mohl lépe naslouchat sám sobě. To je myslím ten hlavní důvod života v přírodě.

Ve snímku jste úzce spolupracoval s Thomasin, která hraje vaši dceru. Je to mladičká herečka. Necítil jste určitou zodpovědnost v tom, že byste jí měl při natáčení nějakým způsobem vést?
Vůbec jsem neměl pocit, že by to bylo potřeba. Ona je takové nádherné světlo. Nevím, jestli by vůbec nějaká americká herečka byla schopna takového výkonu jako ona a byla dovedla zahrát roli Tom tak citlivě a vnímavě.

Proč?
Tak zaprvé už kvůli kultuře. Podle mě najít ve Státech někoho v jejím věku, kdo by nebyl ovlivněný městskou kulturou, by byl asi oříšek. To všechno je otázka nakažlivosti, která snadno může způsobit, že se z takové úžasné bytosti stane někdo úplně jiný. A Thomasiny rodiče jsou neskuteční. Na natáčení trávili se svou dcerou hodně času. Vlastně jsou to oni, kdo Thomasin naučili, jak zůstat sama sebou. Ona je vzácná, skutečně výjimečná.

Režisérka Debra o vás říkala zajímavou věc. Prý pro vás bylo nesmírně důležité, abyste byl co nejméně závislý na systému, fungoval mimo vyjeté koleje. Co tím přesně myslela?
V době, kdy jsem poprvé otevřel scénář, jsem zjistil, že je moje partnerka těhotná. Když si najednou uvědomíte, že se stanete otcem tak taky zcela přirozeně začnete přemýšlet nad tím, jak se o svoje dítě budete starat. Sám sebe se ptáte, jaký z vás bude otec, jak můžu své dítě ochránit. Najednou se ocitnete na tenkém ledě, aniž byste si řekl počkat! – A jak bychom se dostali pryč z města, kdyby v něm vybuchla bomba? Jak bych zvládl nakrmit svoji rodinu, kdyby byli všechny obchody s potravinami zavřené? Většina lidí takhle vůbec nechce uvažovat, protože jim to přijde jako extrém. Ale stačí cestovat po světě a zjistíte, že to žádný extrém není. Samozřejmě, že když žijete v Los Angeles, Kalifornii nebo Hollywoodu, těžko si takovou situaci dovedete představit. Na každém rohu máte supermarket, kavárnu a vůbec všechno, co potřebujete. Když ale to svoje místo opustíte a vidíte zbytek světa, zjistíte, že to tak všude není. Cestování díky mojí práci je skutečné požehnání. Dostanu se na nejrůznější místa, kde jsou životní podmínky naprosto jiné a to ve mně samozřejmě vzbuzuje otázky. Herectví je tak vlastně velmi mezinárodní povolání. A narození dítěte mě teď vytrhlo z mojí sobecké bubliny. Nechci tím rozhodně říct, že bych si své práce nevážil, ale všechny tyhle zmíněné otázky a úvahy vyplavaly na napovrch tak zuřivě právě při čtení scénáře. Takže ano, přemýšlím o soběstačném způsobu života a snažím se přemýšlet mimo všeobecně nalinkované schéma. Ve společnosti zažíváme spoustu úzkosti, tolik nepochopení, které naše životy odděluje od těch druhých, a tak nezávislost stojí na přední příčce žebříčku hodnot, jde-li o budoucnost mé dcery.

Ben Foster v Praze před natáčením filmu Jan Žižka (foto: E. Bártlová)

Řekl byste, že žít nezávisle na systému je jen vaše osobní přání nebo je to všeobecně znak dnešní doby?
Rozhodně to souvisí s dobou. Řekl bych, že je to dáno určitým technologickým pokrokem. Jistá část lidí díky tomu už neví, co to jsou staré dobré časy, kdy se věci dělaly poctivě a správně. V našem příběhu si Will svou osobní filozofii brání skrze svou rodinu, což není nic nového. Zajímavé na tom ale je to, jak k tomu všemu Debra došla. Při čtení scénáře jsem tím byl překvapen. Není v něm totiž žádná záporná postava. V jejím světě jsou jenom samí dobří lidé.

Myslíte si, že tenhle příběh vypovídá něco o současné Americe?
Určitě.

A co přesně?
No, mohl bych vám odpovědět hodně cynicky a mluvit o tom, jak se za dnešní Ameriku stydím. Když totiž mluvím s přáteli, kteří žijí mimo Ameriku, vždycky nakonec hovoříme o obrovské hanbě a strachu zároveň. Ale já bych chtěl říct spíš tohle. Debra říká, že nenatočila americký příběh. Její film je univerzální lidský příběh a ti dobří lidé, kteří se v něm objevují, se najdou všude na světě. Záleží jenom na nás samotných a našem instinktu, abychom se jím nechali vést. V tom je naděje. Takže to je odpověď na vaši otázku…

Ve své herecké kariéře máte za sebou zkušenosti už s různě velkými produkcemi, od malých nezávislých filmů až po ty veliké. Naplnilo to všechno vaše očekávání, které jste měl, když jste s herectvím začínal?
Mám svoji práci moc rád, mám rád spolupráci. Ta radost je v tom, že řeknete: „Tak já nevím, co myslíš ty?“ V tom je zakopaný pes. Nevědět a pak se poučit. A víte co? Já mám rád všechny typy filmů – malé, velké, žánrové. My lidé příběhy potřebujeme. A jestli toho všeho můžu být součástí a vyprávět je, tak je to nádhera. Je to krásný život.

A jak se cítíte jako otec?
Jsem moc šťastný. Teď jsem od chvíle, kdy se dcera narodila, nepracoval. Vyměňoval jsem plínky.

-red-
překlad: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto: Falcon, E. Bártlová © 2018