Kdo vlastně jsi, Larsi von Triere? Terapie Jackem (ne Danielsem)

Do kin právě zamířil nový snímek dánského režiséra Larse von Triera. Film Jack staví dům měl světovou premiéru na letošním festivalu v Cannes. Naposledy von Trier do Cannes přijel před sedmi lety s Melancholií a jeho slova o tom, že rozumí Hitlerovi a sympatizuje s ním, měli ještě všichni celkem živě v paměti. Herečka Kirsten Dunst, která tehdy vedle něj na tiskovce seděla, vypadala, že by se ráda v tu chvíli rozpadla na atomy.

Jack staví dům (foto: Aerofilms)

Lars von Trier je sečtělý muž a dává o tom vědět světu. Je schopen nasávat informace jako houba a pak je dovede filtrovat, po svém. Objektivně je to ale také duševně nemocný člověk, který se tím nikdy zvlášť netajil. Osobně si myslím, že s příchodem jeho padesátky, která mu na dveře zaklepala před dvanácti lety, začaly jeho psychické potíže daleko nekontrolovaněji prorůstat jeho filmy (viz Antikrist a Melancholia). Je fascinován zlem, násilím a vším, co je zvrácené a jde proti proudu či překračuje jakoukoliv hranici. To všechno jeho práci definuje. Ale proč ne, i natáčení filmů může být forma terapie a nakonec i společensky nejpřijatelnější způsob, jak se snažit vyrovnat se sebou samým.

Lars von Trier (foto: Aerofilms)

Hrdinou jeho nového filmu je Jack, psychopat a sériový vrah, který své zabíjení kus od kusu sofistikovaně cizeluje a smýšlí o něm jako o svého druhu umění. Režisér snímek sestavil z pěti příběhů, kde hlavní postava vypráví své postřehy a také příležitostně konverzuje se svým průvodcem Vergem. Jednotlivé příběhy doplňuje a prokládá krátkými esejemi o umění „umět“ a připojuje i množství dalších více či méně na první pohled čitelných odkazů ze světa umění. Nakonec pak v epilogu svého hrdinu Jacka za dobře odvedenou práci posílá za doprovodu Vergilia na cestu do pekla.

Von Trier se pro postavu Jacka nechal inspirovat svou americkou spisovatelkou Patriciou Highsmith. Ta proslula psychologickými thrillery s násilnickým obsahem a prvky černého humoru a je to právě ona, kdo stvořil postavu Toma Ripleyho, jehož si zahrál Alain Delon a později také Matt Damon ve snímku Talentovaný pan Ripley. Jeho Jack má být sofistikovaným ztělesněním zla a výsměchem světu, který je hluchý a slepý a rozhodně ne dostatečně geniální na to, aby Jacka odhalil. Režisér si hraje s žánry, které rozkládá jako puzzle a následně je lepí k sobě podle vlastní chuti. Vzniká mu z toho občas pohádka, která chce být chytřejší než ve skutečnosti je, a tak se po chvilce divákovi stane, že ho ta svrchovaná Jackova genialita vlastně začne trochu nudit. Ve snímku se mihne i obrázek Richarda Kuklinskeho alias Ledaře, vraha z Jersey City, který se zvládl „postarat“ o dvě stě obětí. Režiséra inspiroval natolik, že Jacka nechává v jeho stylu uskladňovat mrtvoly v prostorách mrazíren.

Matt Dillon (Jack) a režisér filmu Lars von Trier v Cannes

Svůj film von Trier prošpikoval explicitně naservírovaným fyzickým násilím, protože jedině to je prý cesta k tomu, jak vše pořádně prožít. Divák se může těšit nejprve na heverem rozmlácenou lebku první oběti, o vozovku obroušený obličej té další. To je ale jenom zahřívací kolo. Pravý divákův prožitek by se mohl dostavit teprve až s epizodou z lesní mítinky. A kdyby už skutečně nic nezabíralo, tak se třeba zadaří zaujmout ňadry slečny Simple kdesi v bytě v postranní uličce a policejním vozem zaparkovaným přímo před ním. Závěrečná etuda s pěti muži a kulkou se zdá už být jen chabým pokusem o vyváženost mezi pohlavími a zpečetěním Jackovi cesty do pekla. Von Trier chce jako samozvaný génius maximálně šokovat, jít za hranici vkusu, všechno otočit naruby a ponořit se do svého temného lesa. Razí heslo, že jedině skrze utrpení prý vzniká skutečné umění, a tak nezapomene ocenit Hitlerovy koncentrační tábory a genocidy páchané Stalinem a podobně.
To vše drze staví na úroveň skutečnému umění a sám fascinovaný opakovaně do filmu vkládá záběry kanadského klavírního virtuosa Glenna Goulda, na kterých se učí hrát Bachovu skladbu.

Jackovými oběťmi jsou většinou ženy, tedy pokud nepočítám děti. Pro režiséra je to jedno z „nejoblíbenějších“ témat. Sám je známý svou nenávistí ke slabšími pohlaví. Možná, že to má souvislost s jeho zkušenostmi z dětství. Kodaňský chlapec Lars totiž vyrůstal v rodině, kde měla matka velmi silnou pozici, navíc byla zapálená komunistka a zároveň i odbojářka za druhé světové války. Otec byl doma spíš na vedlejší koleji a výchova malého Larse byla tak liberální, že si možná chvílemi přál, aby mu někdo nějaké hranice nastavil. To se ale nikdy nestalo. O mnoho let později svěřila umírající matka Larsovi pravdu o tom, že jeho skutečným otcem byl německý hudebník Hartmann. Možná, že právě to mohl být silný moment zklamání vycházející z matčiny celoživotní lži, který mohl způsobit, že na ženy režisér vždycky ve svých snímcích nahlížel dost nepřátelsky. A jeho záliba v četbě švédského spisovatele Strindberga nebo německém filozofu Nietzschem, zarytých mysogynů, to jenom prohlubovala. Von Trier sice říká, že po letech, kdy točil filmy o dobrých ženách, chtěl tentokrát natočit i snímek o zlém muži, ale tím svůj postoj k něžnému pohlaví nepotvrzuje, ale ani nevyvrací. A tak mi stejně Jackova slova o tom, že ženy jsou prostě jenom jednodušší oběti, neboť jsou důvěřivější a lépe spolupracují, připadají jenom jako sarkasmus.

Kromě toho, že se postava Trierovy filmové novinky věnuje zabíjení, snaží se stavět i dům. Staví, bourá, znovu staví a hledá tu pravou formu i materiál. Paralelně s tímhle procesem zdokonaluje své zabijácké umění a diváka ujišťuje o své vytrvalosti a zároveň i náklonnosti vyšší moci nebo božských sil, chcete-li. Neopomene vložit také esej o degradaci hroznového vína mrazem, ocenit konstrukční sofistikovanost bombardovacího letounu zvaného stuka nebo rituály z evropské myslivosti.

Von Trier se vždycky v kinematografii prezentoval velmi sebevědomě, jako muž bez kompromisů, pokory a skromnosti. Také říká, že jediné, z čeho netrpí úzkostí, je právě točení filmů. Budiž mu to přáno. Neboť peklo, kterým prochází v životě na něm bylo vidět i na letošním festivalu v Cannes. Na červeném koberci ho za třesoucí se ruce z obou stran přidržovali herci a jeho neměnný výraz v obličeji připomínal výraz Jokera na houbičkách.

Touha být králem skandinávského filmu je u von Triera velká. Provokuje dál a věří, že jeho metafory a alegorie, kterými je jeho snímek napěchovaný, diváka donutí vidět ho s gloriolou a satanskými vidlemi zároveň. Ve skutečnosti je Jack staví dům spíš jen kolážovaná terapie arogantního a nemocného pána, který se na chvilku vynořil ze svého černého lesa.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms, archiv © 2018

 

 

 

 

 

 

 

%d blogerům se to líbí: