Catherine Deneuve, Miloš Forman a Pavel Liška? – to není vtip, ale film MILOVANÍ

Příští týden se v našich kinech objeví něco nevídaného. Nový film režiséra Christopha Honoré Milovaní. Film nabízí českému publiku několik lákadel, které by netuzemský divák těžko docenil. Melodrama s prvky muzikálu, ve světě známé hlavně díky hereckému obsazení (Catherine Deneuve se svým nestárnoucím šarmem a její dcera Chiara Mastroianni), se totiž zčásti odehrává v Praze a nabízí mnoho odkazů na české reálie a v neposlední řadě se v něm objevují i čeští protagonisté.

Miloš Forman, Catherine Denevue a Chiarra Mastroianni

Za všechny můžeme zmínit herce Pavla Lišku či režiséra (tentokrát v herecké roli) Miloše Formana. Snímek Christophea Honorého vyrobený v česko-francouzské koprodukci zakončil poslední ročník festivalu v Cannes. Je oslavou elegance, lásky a šarmu, jak to umí jen Francouzi.”
Režisér natočil i u nás uvedený snímek Písně o lásce (Les Chansons d´amour)

Slovo má režisér
Ve filmu Milovaní sledujeme dva milostné příběhy, příběhy dvou generací, matky a dcery, z nichž si ani jedna neumí připustit, že by žila sama. První příběh je pojatý jako legenda. Začíná v neoddiskutovatelně Zlatém věku lásky, v 60.letech – v době sexuální revoluce a rozvoje feministického hnutí. Po něm následuje příběh druhý, který se odehrává v 90.letech – v době, které vládne strach ze závazků a viru AIDS.

Christophe Honoré

Já patřím ke druhému příběhu. Patřím ke generaci, která objevila lásku v čase AIDS, v době, kdy byla prevence prohlášena za dogma a smrt nad námi všemi ve chvílích samoty visela jako stín. Zobrazil jsem zářivou éru, která byla bezpochyby jen iluzí, éru, ve které pro vás ještě lidé, do kterých jste se zamilovávali a po kterých jste toužili, neznamenali hrozbu.

Dlouho jsem měl za to, že jen moji rodiče poznali opravdovou lásku, zatímco já jsem mohl milovat jen napůl, ochromený nedůvěrou a hrůzou. Ale nakonec jsem došel k rozhodnutí, že moje milostné příběhy mají stejnou váhu jako ty jejich. Nemožnost bezstarostného milování v žádném případě nesnižovala sílu našich sympatií a vášní… Ve filmu Milovaní bych chtěl podniknout „kouzelné putování za štěstím, před kterým nikdo neuteče“.

Ve svém prvním celovečerním filmu jsem vytvořil scénu k písni Lola Jacquese Demyho. Ta scéna je tam navíc, pro příběh samotný není nijak důležitá. Prostě jsem si coby filmový fanoušek dovolil takovou libůstku, vzdal jsem poctu Jacquesovi Demymu, filmaři, kterému jsem vděčný za to, že mě k filmu přivedl. Natočil jsem potom Les Chansons d’Amour (Písně o lásce), ve kterých jsem se pokusil najít svůj vlastní způsob vyjádření fikce na základě několika písní. Miluju ducha hudebních komedií. Nikdo tam nefňuká, nikdo si v nich nestěžuje. Pořád tam visí ve vzduchu šance, že se objeví nějaký lyrický moment, který zvrátí tragédii všedního dne.

Uběhly čtyři roky a já jsem v sobě opět pocítil nutkání aplikovat hudební formu na emočně nabité plátno. Jde o příběh, který se odehrává před půlstoletím. Zase se chci zaplést do lehké lyričnosti při ztvárňování postav, které jsou imunní vůči nostalgii, které čerpají energii ze svého konání a užívají dne. Díky svým písním se mohou na chvíli zamyslet, najít si místečko v závětří, kde mohou prožít své emoce v plné síle, aniž by jim přitom kdokoliv bránil v jejich věčném hledání bezstarostného žití.

Ukázka z filmu Les Chansons d´amour

Název
Na název „Milovaní“ jsme přišli vcelku rychle, protože film se soustředí na zamilované lidi. Divák je zbožňuje a zároveň mu nahánějí hrůzu, protože jejich vztahy se věčně potácejí v nejistotě. A otázka, zda tedy jsou „milovaní“, zůstává nezodpovězená. Ale měli jsme původně v zásobě víc názvů. Zpočátku se nám nejvíc líbil název „Nerozvážnost“, ale znělo to moc „kunderovsky“, takže jsme tento název zavrhli, a to i proto, že se část děje odehrává v Praze a proto, že bychom mohli rovnou použít název Kunderovy knihy „Nesnesitelná lehkost bytí“! Nerozvážnost, o které jsem mluvil, byla jako žeton svobody, který měl omezenou platnost. Madeleine, matka, se chová nerozvážně celý život ve všem, i ve vztazích. Její generace byla připravena za tuto nerozvážnost zaplatit a ona sama byla rozhodnutá, že bude ve stejném přístupu podporovat i svou dceru Veru. Jenže Vera už měla tuto možnost zapovězenou, protože v určité chvíli se začalo za nerozvážnost platit životem.

Doba
Děj filmu „Milovaní“ začíná v roce 1963 a končí v roce 2008. Ano, je to dlouhá doba. Čtyřicet pět let! Ten nápad vytryskl z potřeby zaujmout více románový přístup, sledovat postavy delší dobu, vrhnout se do výzkumu – nikoliv Proustova pojetí „ztraceného času“, ale času, který ubíhá a přitom nic nesmaže. Ano, obě postavy – Madeleine (Catherine Denevue) a Vera (Chiara Mastroianni) – mají ohromnou schopnost milovat, ale svým způsobem zůstávají věrny svým milostným příběhům. A tento film zůstává věrný jistému konceptu francouzské kinematografie, věrný mému způsobu práce s herci a hercům samotným, se kterými spolupracuji poněkolikáté – např. Louis Garrel, Ludivine Sagnier a teď i Chiara. Úvodní část, odehrávající se v 60.letech, je radostná a barevná a soustředí se na ženské nohy, což je přiznaný odkaz na Truffautova „Muže, který miloval ženy“.

Bylo otázkou, jak ukázat plynutí času na postavách a jejich pocitech, aniž bychom příliš zabředli do rekonstrukce daného období. To byla opravdová výzva. Styl „vintage“ v sobě skrývá jistou přitažlivost, ale lehko může nakonec působit jako nějaké muzeum módy. Byla to zábava, zobrazovat 60.léta. Začátek je jako balet, takový prolog, který vás uvede do filmu. S kameramanem Rémym Chevrinem jsme se dohodli, že potom už nebudeme charakterizovat každé období. Při natáčení 70.let, 90.let a přelomu století jsme použili stejné světlo. Stejně tak jsme s kostýmní návrhářkou Pascaline Chavagne a výtvarníkem Samuelem Deshorsem pracovali na věcech, které jsou nadčasové a nevyjdou z módy, věcech, které přechází z generace na generaci, aniž bychom si uvědomovali, ze které dekády pochází. Oblečení, nábytek, doplňky… Rodinná paměť „současného“ domu vrství různá časová období, ty vrstvy mohou být deset, dvacet, třicet let staré. Mně šlo o to, abych uchopil relativitu našeho vztahu vůči času. Od konce 90.let po Silvestr 2000, to už je přece minulé století, ale přitom nám to připadá nedávno. Je tady řeč o filmu, který zahrnuje 40 let, který všechny ty roky plně přijímá, který pojednává o věcech, jsou možná vzdálené, ale pořád připomínají naše životy. Jde o jakýsi „nečistokrevný“ vztah k času, k době, která v sobě mísí lehkost a smutek, době, která chvilku přetrvá a pak naráz uteče. Ze všech těchto důvodů jsme chtěli, aby celá ta rekonstrukce byla co nejnenápadnější. Změny se projevují právě na těch ženách, nezastavitelný postup času je nejvíc vidět na jejich účesech a líčení. Chtěl jsem pracovat s blond vlasy. Chtěl jsem, aby byla Chiara-Vera blond, stejně jako její matka Catherine-Madeleine. Pak Veřiny vlasy zase zhnědnou, což koresponduje s temnějším obdobím. Cosi z té blonďatosti, lehkosti, se vytratilo. V roce 1998 se ocitáme v Londýně a v roce 2001 pak v Montrealu. Uděláme velký skok v čase a my jsme se tady pokusili ukázat, že „dnešek“ se vlastně nedá vyjádřit. Dnešek se živí z odkazů na včerejšek, tak si já představuji svoje filmy. Chci, aby se živily z filmů předchozích… Nesouhlasím s okázalým tvrzením, že „dnešek začal dnes ráno“.

Místo
Paříž, Praha v 60.letech, Londýn v 90.letech, Montreal na začátku 21.století… Tyto cesty do filmu vdechují život, ale nejsou zde použity pro turistické účely. Když Madeleine přijede do Prahy, přechází ulici, po které přejíždějí ruské tanky, které právě obsadily Československo. Ona je skoro nevnímá. Přijela sem, aby získala zpátky svého manžela… Když se má Vera v Montrealu setkat se svým milovaným mužem, děje se tak jedné neobvyklé noci plné napětí, v noci 11.září… Pocity cestují prostorem, takže jsme neměli potřebu ukazovat 14 záběrů Big Benu, aby divák viděl, že jsme v Londýně. Jsme v Londýně prostě proto, že lidé mluví anglicky! Nechtěl jsem si z těch míst udělat fetiš, ten film sám o sobě je fetišistický až až!A obzvláště důležitý fetišistický prvek jsou boty! Boty od Rogera Viviera, jinými slovy boty luxusní, jsou to, po čem dychtí mladá Madeleine, to, co je pro ni hotový poklad a na jejích nohou vypadají tak fantasticky, že už ji samy předurčují k jisté budoucnosti.

Písně
Poté, co jsem natočil „Making Plans for Lena“, by mě ani nenapadlo, že můj další film bude muzikál. Měl jsem v úmyslu pouze požádat Alexe Beaupaina o jednu píseň jako takové poděkování. Pro „Les Chansons d’Amour “ složil písně ještě před natáčením, ale v tomto případě jsem mu volal ve chvíli, kdy jsem natáčel scénu do filmu „Milovaní“ a řekl mu: „S písničkou by ta scéna vyzněla líp“… ale jenom jednu! Pak tedy dvě… Tři a stačí… A tak jsme se dostali ke dvanácti písním! Všechny souvisí s dějem, nahrazují psané dialogy, které mizí, aby jim udělaly místo. Ty písně nejsou žádné šlágry, spíše jde o takové vnitřní monology. To ony jsou tou sílou, která otevírá dveře k lyričnosti. Když natáčíte film o lásce, což je právě tento případ, píseň vám nejlépe vyjádří lyričnost intimity. Navíc se s Alexem známe tak dobře, že jeho hudba je přesně naladěná na způsob, jakým já chci převést pocity na plátno.

Pocity
Nevěřím na nějaké „chytračení“, když jde o pocity. Pocity musíte respektovat tím, že se neustále vyhýbáte tomu, abyste se ponořili do sentimentu, a vědomě se pokoušíte dosáhnout určité lehkosti, která by vyjádřila daný moment. Mým cílem je, abych uměl za pomoci pocitů vyprávět (a přitom ne příliš symbolicky) o dvou generacích – o té svojí a o generaci mých rodičů – a dát přitom najevo svůj názor, že zranitelnost, ač to zní nepravděpodobně, přináleží spíše té mladší generaci. Chtěl jsem ukázat, že se tito mladí lidé mohou zhroutit a je celkem děsivé, že starší generace jim nemá jak pomoci. Velmi nerad bych to celé pojal jako sociologický diskurz, který vám bude předhazovat přechod od let poválečného rozmachu k období úzkosti, které vyvolalo 11.září. Rekapituluji 40 let francouzské společnosti, ale přitom se snažím o impresionistický přístup, přestože se ve filmu objeví i invaze Československa, éra AIDS, teroristické útoky a konec bezstarostných dní. V závěru Madeleine říká: „Nevěřím ve štěstí, ale to mi nezabrání v tom, abych byla šťastná.“ Možná, že to je právě to, o co usilujeme my všichni: Nespoléhat na štěstí a přitom být šťastní.

Film bude v běžné distribuci od 24. listopadu, můžete ho také shlédnout na 14. festivalu Francouzského filmu.

Napište nám co si myslíte

Nebojte, Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

%d blogerům se to líbí: