Obrazy lásky: Tomasz Wiński o filmu, ve kterém se řeší otevřené vztahy

Režisér a scenárista Tomasz Wiński vystudoval FAMU, pracoval jako asistent režie a nyní se mu povedlo získat finance na svůj celovečerní debut. Novinka Obrazy lásky vypráví příběh páru, který experimentuje s upřímností v otevřeném vztahu. V hlavních rolích snímku se představí Matyáš Řezníček a Hana Vagnerová, která se zároveň podílela na vzniku scénáře. Tomaszovo jméno vám ale určitě není neznámé, v roce 2019 na festivalech výrazně rezonoval jeho krátký film Jiří pes uprchlík s Jenovéfou Bokovou, Eliškou Křenkovou a Petrem Vančurou.

Obrazy lásky – Hana Vagnerová a Matyáš Řezníček

Film jste natáčeli v době pandemie. Jak jste se vypořádávali s realitou a jak dlouho jste natáčeli?

Naše natáčení byl super element covidové reality! Drželi jsme si dobrou náladu. Celý půlrok 2020 jsme všechno potřebné podrobněji připravovali a pak jsme začali natáčet v blocích. Předtáčka byla v Polsku a pak od srpna až do listopadu jsme natáčeli. Tohle kompletní rozplánování nás vlastně zachránilo, protože když se znova rozjel Covid, museli jsme všechno přizpůsobovat nastoleným podmínkám a rychle reagovat a všechno přeorganizovat. Točili jsme tedy čtyři měsíce.

Říkáte, že jste natáčeli v Polsku. Co jste točili tam a jaká byla situace ohledně covidu?

Tam jsme nějak mezi kapkami deště prokličkovali. Jako osmičlenný tým jsme tam na pár dnů vyrazili letadlem. Natočili jsme tam sekvenci vzpomínek hlavního páru, který se natáčí při svých rozpravách na mobil. Tím pádem ani nebyla zvlášť potřeba nějaká technika. A navíc se nám pro tyhle účely povedlo chytit taky poslední slunečné dny!

Producentka filmu Obrazy lásky Tereza Nejedlá a režisér Tomasz Wiński

Vím, že nápad na váš filmový debut přišel ještě dřív, než vznikl váš středometrážní snímek Jiří pes uprchlík

No právě Jiřího psa uprchlíka jsme natočili během toho nekonečného čekání na tenhle celovečerní debut. Ten film vznikl tak, že já jsem vlastně po FAMU odjel do Polska, a tam jsem nemohl zafinancovat svůj debut. Pak jsme se potkali s Hankou Vagnerovou, to bylo asi šest, sedm let zpátky. Vyprávěl jsem jí, jak se mi nedaří najít finance a podobně a ona řekla, že už to nemůže poslouchat a řekla, že musíme něco vymyslet. Doslova řekla-já to zahraju, ty to zrežíruješ! A tak bylo rozhodnuto! Nabídl jsem jí téma otevřeného vztahu, protože jsme spolu už na FAMU natočili krátký film o sexuálním experimentu dvou párů. Pro Hanku to bylo zajímavé téma, a tak jsme se rozhodli to spolu zkusit napsat. Než jsme se ale dostali k výrobě, bylo to celkem pět a půl roku.

Jiří pes uprchlík – Petr Vančura, Eliška Křenková, Jenovéfa Boková

Když člověk něco chce, musí si za tím jít… Naprosto skálopevně. 😊

Jinak to prostě nejde! Jiří pes uprchlík pro mě byl taková zahřívačka, protože já jsem strašně dlouho netočil! Nabral jsem tím odvahu, a to jak natáčením samotným, tak i reakcemi na ten film. Vyprodukoval jsem ho s mojí přítelkyní Terezou Nejedlou. Zjistili jsme, že spolu můžeme naše nápady zhmotňovat, a tak jsme založili společnost, která se jmenuje One Way Ticket Films. S touhle společností a Jirkou Konečným z Endorfilmu jsme se to tedy pak rozhodli rozhýbat, i když jsme ještě pořádně neměli peníze na tak velkou produkci jakou je tahle celovečerní prvotina.

Už když jste na Fondu kinematografie žádal o peníze na Jiřího psa uprchlíka, tak vám řekli, že nic nedostanete…

Řekli, že téma mého filmu je moc perverzní a extrémní, že vyznívá vulgárně. Docela podobné to pak bylo i s Obrazy lásky. Tam jsme dostali peníze na scénář a vývoj, ale už film nepodpořili jako debut. Komentovali to tak, že jim ten scénář přišel příliš explicitní a povrchní. Tak jsme se naštvali, řekli jsme si, že už nebudeme čekat na povolení a že už nám nikdo nebude říkat, co je dobré a co špatné! Sehnal jsem nějaké soukromé peníze. Na fond jsme pak šli ještě jednou a řekli jsme, že film točíme, a to už nás pak podpořili.

Člověk musí být prostě trochu invazivní.

Tak to chodí v životě. Viděli, že nás prostě nezastaví!

Mně se líbí, že na ta témata jdete jinak, jdete do hloubky a nebojíte se. Nemáte strach z ničeho, co by mohlo být bolavé. To je pro mě znakem světové kinematografie. Tady pořád omíláme to samé a stále stejným způsobem. Těch „jiných“ režisérů tu teď máme tak maličko…

Já to taky takhle vnímám, co se týká české kinematografie. Momentálně je taková opatrná, nechci říct nevýrazná, ale drží si odstup od nebezpečných témat a nechce riskovat v nějakých formálních experimentech. Není taky úplně osobní, takže cítím, že je teď čas točit něco jinačího, aby vůbec někdo s tou českou kinematografií počítal na velkých festivalech. Musíme být víc radikální, osobnější a dotýkat se víc toho, co reálně žijeme. To tady určitě chybí!

Já doufám, že tuhle hrozivou propast překonáte.

Snad! To, co vlastně spojuje ty moje dva filmy a to, co mě fascinuje a co se snažím zkoumat, jsou bolestivé emoce v intimních vztazích a to, nakolik vlastně jsme v těch vztazích upřímní a upřímně ty emoce komunikujeme. Lidé ve vztazích něco cítí, něco potřebují, ale bojí se to říct na rovinu a začínají hrát hru na „aby to nebolelo“ nebo „aby to bolelo míň a o něco nepřišli“. Mají pocit, že to bude bolet méně a budou šťastnější. Ale v důsledku se ta hra vždycky zvrhne v agresivitu a vrcholí to nějakým druhem násilí. Vlastně ty moje dva filmy spojuje to, že jsou mojí simulací toho, čeho se jí osobně nejvíc bojím ve vztahu a co bych vlastně ani nechtěl zažít a vyhýbám se tomu. V tom bezpečném prostoru filmu se na to ale můžu podívat a nějakým způsobem to rozklíčovat.

Obrazy Lásky – záběr z filmu

Scénář má s vámi na svědomí Hana Vagnerová a také Petra Hůlová…

…to ale není konec seznamu. S Hankou jsme napsali základ a pak přišla k projektu právě Petra Hůlová. Napsali jsme několik verzí, ale nebyli jsme úplně spokojení, takže jsme ještě přizvali Olma Omerzu jako dramaturga, který mi znovu a velmi radikálně pomohl vystavět příběh. V poslední fázi jsme ještě spolupracovali se šikovnou dramatičkou a divadelní režisérkou Kašou Jandáčkovou. Právě ona napsala finální verzi scénáře.

Zní to celé jako experimentální a živý proces, krásné hledání.

To pokračovalo i v realizaci. Na snímku se mnou spolupracovalo několik skvělých českých herců a zvolili jsme si takovou netypickou metodu práce s hercem, která scénář ještě pak obohacovala. Nepoužívali jsme scénář jako Bibli. Na jednotlivých zkouškách jsme ale natáčeli, a i když jsme se drželi scénáře, tak jsme zároveň improvizovali. To, co bude tedy ve výsledném filmu, je nějaká směs improvizací ze zkoušek. Texty a náhodné nápady, které vznikaly přímo na place.

Pojďme si povídat trochu o tom, kdo ve ve vašem filmu hraje…

Máme nakonec hvězdný ansámbl. Takový můj splněný sen, protože tam hrají všichni, které jsem si přál přizvat. Hlavní pár ztvárnila Hanka Vagnerová a Matyáš Řezníček. K tomu je tam pak Eliška Křenková, Martin Hofmann, Hynek Čermák, Lenka Krobotová, Antonie Formanová, Elizaveta Maximová, Beáta Kaňoková a další a další. Je to postaveno tak, že všichni kromě té hlavní dvojice, jsou vlastně ukázky toho, co může být v současnosti považováno za intimní vztah.

Film se bude jmenovat Obrazy lásky. Jaký máte k názvu klíč?

Kromě toho, že ten film vypráví o experimentu otevřeného vztahu, tak je tam taky určitý nový prvek, kdy si ti dva ty svoje intimní zpovědi o sexuálních fantaziích a o zážitcích s jinými partnery vypráví v posteli a zároveň se u toho natáčí na mobil. Sbírají vzpomínky a zároveň je mezi nimi hra na upřímnost. U takového „home videa“ se možná totiž občas odvážíme říct víc, než bychom řekli normálně. Můžeme se za něj trochu schovat. Mimo jiné se všechno odehrávalo v mojí posteli. Moje přítelkyně (Tereza Nejedlá) tedy jako producentka filmu přihlížela tomuhle bizáru, kdy si v naší posteli herci vypráví o svých sexuálních zážitcích.

Obrazy Lásky – záběr z filmu

Šel jste za těmi svými vysněnými herci už s konkrétně vybranou rolí pro ně nebo to bylo jinak?

Měl jsem velmi přesnou představu. Řekl jsem si, že když už mám příležitost ten film natočit, tak že oslovím všechny ty, kteří mě za tu dobu, co v Česku žiju, připadali autentičtí a silní ve svém přirozeném projevu. Oslovil jsem je všechny osobně, volal jsem jim a ukazoval jim kusy testů s Hankou a Matyášem a taky samozřejmě vyprávěl, o čem film je. Myslím, že všechny oslovilo téma samotné, tedy upřímnost ve vztahu. Taky je oslovila metoda improvizace, kde mohli velmi svobodně zacházet s textem a vnášet do toho něco svého.

Z toho, co mi říkáte, je cítit, že snad nebylo nic, co by vás nějak brzdilo…

Samozřejmě určitá potíž byla s nahotou, která se prostě nedala obejít, a taky intimní situace. To nebylo úplně snadné. Nedalo se nic předstírat. Šlo o to, aby tomu všichni věřili a nestyděli se. Myslím, že film je do určité míry odvážnější. Je odvážnější ne sexuálními scénami, ale herci v něm otevřeně a intimně mluví o intimitě, o svých fantaziích, zážitcích, potřebách. Nic takového jsem v české kinematografii doposud neviděl. Možná jen decentně. Ten scénář se od určitého bodu začal hodně dotýkat nás tvůrců a aktérů samotných. Došlo k několika hodně zajímavým situacím. Jedna z hereček se třeba kvůli scéně, které se měla zúčastnit, rozešla s partnerem. Jiný herec, kterého jsme zase oslovili pro film nechtěl participovat, protože žil přesně v takovém vztahu jako měla být jeho role a nechtěl, aby si ho někdo s takovou osobní záležitostí spojoval.

Vy jste tedy pěkně zašťoural do těch lidských duší!

Všichni jsme šli s kůží na trh a dost se otvírali, a to samozřejmě přinášelo také nějaké následky.

Když budu vycházet a srovnávat s Jiřím psem uprchlíkem, tak to byla záležitost odehrávající se v uzavřeném prostoru. Bude to u Obrazů lásky podobné?

Bude. Většina filmu se odehrává v posteli, kde si ti dva vyprávějí. Máme málo exteriérů. Je to takový hezký, mrtvý a uzavřený svět, ve kterém je sexualita jediný živý element. Sex je poslední prostor svobody.

Kdo je kameramanem Obrazů lásky?

To je Kryštof Melka. My jsme spolu udělali už i Jiřího psa Uprchlíka. Tenhle kluk stále ještě studuje na FAMU. Společným přípravám jsme věnovali hodně času, celé jsme to „hodili na papír“. Ještě jsme pořádně neměli ani herce kromě Hanky, a už jsme měli celý film rozzáběrovaný. On je obrovský talent, takže to byla překrásná spolupráce! Jde čistě jenom po tom, o čem ten film je, snaží se ho co nejlépe vyjádřit. Zároveň se nebojí experimentů. Vždycky hledal nějaký nebanální způsob, zachytit podstatu každé scény a co nejpřesněji ji vyjádřit. Na Kryštofovi je nejkrásnější vlastně to, že neexhibuje nějakým svým umem nebo něčím, co má on osobně rád. Technicky je to naprostý perfekcionalista a zároveň v uvažování má takový pro mě velmi příjemný až filozofický přístup. Byl až nezlomný ve stresových momentech, kterých jsme během natáčení několik zažily.

Tomasz Wiński

Jaké třeba?

Měli jsme takovou domluvu, že když nás začne tlačit čas (třeba kvůli světlu, když se začne brzy ztmívat), tak já mám tendenci panikařit a začínám ignorovat to, jak záběr vypadá a soustředím se jenom na herce. Poprosil jsem ale Kryštofa, aby mi nikdy nedovolil něco podcenit nebo nedodělat esteticky. A tak právě on dbal v těchto chvílích na každý detail kostýmu, rekvizit, světla, scénografie. Díky Kryštofovi není ve filmu jediný vizuální kompromis.

A kdo vám film stříhal?

Honza Daňhel, velmi zkušený střihač. Ta spolupráce byla velmi překvapující a krásná. Já jsem totiž paranoik a mám obsesi kontroly, chci být u všeho a všechno ovlivňovat. Honza mi ale na začátku dal podmínku. Řekl, že do toho se mnou půjde, pokud bude moci první verzi sestříhat úplně sám. Já se úplně vyděsil. Pro mě to bylo jako kdyby mě někdo spoutal a pustil na lyžích ze strmého svahu! Nakonec ale byla ta první Honzova verze velmi přesná. Pak jsme už spolu strávili jenom deset dnů. Jemně to poladil a film byl hotov!

A co české natáčení s koronavirovou nástavbou?

Koronavirus nás hodně potrápil během natáčení. Museli jsme vyměnit herce, protože byl pozitivní. Dvakrát jsme taky zrušili natáčení kvůli tomu, že dva členové štábu byli pozitivní. Pořád jsme nosili roušky a samozřejmě neustále sebe i všechno dezinfikovali. I přesto jsme měli dost nepříjemnou situaci s policií. Točili jsme totiž v baru na Letné a někdo nás udal, že děláme mejdan v zavřeném baru a že pijeme bez roušek. Na to konto přijelo asi pět policejních vozů, vlastně celá zásahovka. Nás tam asi čtyřicet spolu se štábem a komparzisty. Natáčení se přerušilo, všichni museli ven a ukázat občanky, dělala se taky namátková kontrola alkoholu. Dokonce proběhla kontrola barové kasy, jestli jsme tam neprodávali alkohol, a přijela hygiena. Samozřejmě bylo nakonec všechno v pořádku a legální, bez problémů. Vzhledem k tomu, že jsme byli ekonomická činnost, mohli jsme natáčet, dokonce majitel baru tuhle akci nahlašoval a ve skleničkách měl komparz celou dobu jenom rybízový džus. Po hodině a půl nás pak nechali po prozkoumání všeho být a my jsme mohli v klidu dotočit. Moje přítelkyně Tereza, která je zároveň producentkou filmu, z toho ale málem dostala infarkt!

Obrazy Lásky – záběr z filmu

Jaké teď máte, Tomaszi, plány s filmem?

Počkáme celý tenhle rok. Když už jsem mohl počkat tak dlouhou dobu, není třeba nic uchvátat. Chceme zkusit určitě všechny velké festivaly, které existují. To znamená Cannes, Benátky i Berlinale. Kinodistribuce by tedy mohla přijít někdy v půlce nebo ke konci příštího roku.

A kdyby se chtěl ještě někdo podívat na vašeho Jiřího psa uprchlíka, kde by ho mohl vidět?

Momentálně film online není. Pracujeme ale na tom, aby se tak brzo stalo. Nejbližší projekce v kině se chystá v rámci festivalu Brno 16 v Kině Art, který se bude konat od 13. do 17. října v moravské metropoli.
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Fabiana Mertlová, Tomasz Wiński, Totalfilm Media © 2021

%d blogerům se to líbí: