Do Prahy přijel na několik dnů francouzský režisér a scenárista Bruno Dumont. Do kin právě vstoupilo jeho komediální drama France s Léou Seydoux. Osobitý tvůrce na FAMU učil od 21. do 25. března coby další z mentorů v rámci programu, kterým škola propojuje své studující se současnou světovou kinematografií. FAMU se takto postarala o návštěvu řady oceňovaných osobností světového filmu. Hosty už byli režiséři Albert Serra (Smrt Ludvíka XIV.), Carlos Reygadas (Post Tenebras Lux), Yorgos Lanthimos (Favoritka), Pedro Costa (Mládí vpřed), Béla Tarr (Turínský kůň) či kameraman Rodrigo Prieto (Vlk z Wall Street).
Na několika svých pražských masterclasech určeným zejména studentům FAMU představil tvůrce osobité nahlížení na filmovou tvorbu a své tvůrčí postupy. Jako průkopník tzv. vyprázdněné narace dokázal mnohokrát svými různorodými snímky znepokojovat, provokovat, ale také těžit z určité nestandardnosti formy, obsahu i žánrového rozpětí. Jeho filmy uvádí prestižní filmové festivaly a získal za ně několik cen – Janička z Arku, Zvláštní uznání, Cannes Film Festival; Flandry, Zlatá palma, Cannes Film Festival; L’Humanité, Zlatá palma, Cannes Film Festival; Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem, Mezinárodní cena kritiků za zvláštní prezentaci, Toronto International Film Festival.
Kromě zmíněných lektorských aktivit představil také svůj nový film France s francouzskou herečkou Léou Seydoux (Život Adèle, Grandhotel Budapešť, Není čas zemřít), který zakoupila distribuční společnost Film Europe.
Dumont je známý svým častým výběrem neherců pro své filmy, a právě tomuto fenoménu své tvůrčí formy věnoval svou středeční lekci, která se konala v kinosálu Francouzského institutu. Ta začala dvěma citáty, k němuž z Dumontova komentáře bylo jasné, že herci či neherci jsou pro něj absolutní alfa omega úspěchu a naplnění scénáře a že charakter a vlastní vhled herce, a mnohem častěji neherce, je pro autora mnohem důležitějším stavebním kamenem filmu, než by se na první pohled mohlo zdát. Doslova řekl, že: „Herec musí mít chuť hrát. I když je to neherec, je nutné, aby se v něm chuť hrát probudila co nejpřirozenějším způsobem.“ Z jeho povídání bylo zřejmé, že právě samotná cesta k momentu, kdy se „člověk z ulice“ postaví před kameru v roli herce a kdy splyne s postavou, pro kterou si ho Dumont vybral, je stejně hodnotná jako posléze zaznamenaný materiál. Filmový jazyk přizpůsobuje dané situaci při natáčení. Nelpí také na scénáři. Doslova říká: „Scénář je jenom takový orientační plánek. Já chci po herci, aby přispěl. Je nezbytné se zříct toho, co jsem napsal.“
Talenty z ulice
Dumont divákům promítal i iniciační rozhovory s vybranými nehereckými adepty pro své filmy. Jedním z nich byl také dnes již zesnulý David Douche. Režisér si ho vybral pro svůj film Život Ježíše z roku 1997, což byl Dumontův celovečerní debut „Jeho výběrem pro roli Freddyho jsem riskoval, ale cítil jsem, že pro kameru bude Douche výjimečný.” Douche na videu předvádí na režisérovo přání, jak by se pral. Dumont sice říká, že hraje velice špatně, ale s intenzitou a zůstává přirozený. Pořád hraje sám sebe. Takové herce vnímá jako „čisté zlato“. Podle něj není možné nikoho z vyvolených herců-neherců proměňovat. Casting je tedy podle Dumonta velice důležitý. Je to devadesát procent filmu a je důležité nesplést se zejména u hlavního herce.
Dumont hovořil také o svých začátcích s reklamními filmy. Ty vytvářel na výrobky, závody, firmy a rád do nich vkládal smyšlené scénky. Jako příklad uvádí banku, kdy do propagace vložil bankovní přepadení. „Moje první pokusy o práci s herci byly jedna velká katastrofa. Neuměl jsem je vést. Pak jsem ale pochopil, že musím jít po jejich přirozenosti. Vycházet z jejich zkušenosti,“ vzpomíná s úsměvem.
Herci z Úřadu práce
Když pak Dumont natáčí, tak bez předchozího zkoušení před každým záběrem. Rovnou vše zaznamenává na kameru a podle potřeby opakuje a upravuje. Často také dává hercům do ucha mikrofon, aby je mohl pohybově korigovat přímo z pohledu kamery. „Je to nakonec takové ´odsekávání´ materiálu – modelování sochy,“ snaží se popsat svůj styl práce na place.
Neherec se často před kamerou stydí a zároveň nějakou dobu trvá, než se režisérovi povede daného člověka naladit. Dumont ho přirovnává k nástroji, který je třeba rozeznít. A je to právě a jedině režisér, který je zodpovědný za to, jak daný nástroj zní. Za ideál pak považuje, stane-li se postava scénáře hercem, a naopak, a upřesňuje: „Musí dojít k fúzi, kdy se vytvoří rovnováha mezi tím, co má být a tím, co je.“
Střihem to nevylepšíte
Když dojde řeč na film Dvacet devět palem (2003), kde jsou hlavními postavami David a Katja, podotýká autor, že ti dva se ve skutečnosti neměli rádi a napětí mezi nimi se tak stalo součástí filmu. „Musel jsem řešit, jak Katju přimět k tomu, aby Davida políbila. On jí byl nepříjemný, nelíbil se jí. Točit s ním milostné scény byla tedy skutečná výzva,“ vypráví. K tomu diváci mohou na plátně sledovat právě záznam apatické herečky, kterou se režisér snaží přemlouvat, aby hrála a mohli tak pokračovat v natáčení. Ta leží na zemi s hlavou zabořenou do písku a režisér u ní dřepí a pokouší se ji motivovat. Film je tedy podle něj ve výsledku kompletní umění mystifikace, a tyto záběry to jenom potvrzují.
„Býval jsem drsný a krutý a myslel jsem si, že herec musí plakat doopravdy. Chtěl jsem pravdu citu. Dneska chci jenom předstírání. Čím více předstírání, tím lépe,“ přiznává. Nato se vrací ještě jednou ke snímku Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem a představitelce hlavní role, která má vyjádřit lásku k Bohu. „Vůbec nic takového jako je láska k Bohu ale ve skutečnosti necítila, a tak jsme museli vymyslet substituci. Myslela na svou ex – přítelkyni, kterou si vyměnila za Boha, aby byla schopná roli ztvárnit. Musela myslet na odmítanou, opuštěnou lásku, na bývalé emoce a citové bolesti,“ popisuje spolupráci.
Nakonec dodává, že taková forma hledání neplatí jenom pro práci s neherci. „Stejně pracuji také s herci, ať už to byla teď naposledy Léa Seydoux nebo předtím Juliette Binoche. Kdokoliv, kdo se objeví před kamerou, musí čerpat sám ze sebe. S Léou Seydoux jsme se sešli na kávu jako s kýmkoliv jiným a povídali si. Je to zábavná a nekomplikovaná osobnost, a tak je pak taková také její postava France – v mém posledním stejnojmenném filmu,“ vysvětluje autor.
připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto: Nikita Kartashev, Film Europe, AČFK, Tadrart Film, archiv © 2022