Režisér novinky France Bruno Dumont: Casting je devadesát procent úspěchu mých filmů

Do Prahy přijel na několik dnů francouzský režisér a scenárista Bruno Dumont. Do kin právě vstoupilo jeho komediální drama France s Léou Seydoux. Osobitý tvůrce na FAMU učil od 21. do 25. března coby další z mentorů v rámci programu, kterým škola propojuje své studující se současnou světovou kinematografií. FAMU se takto postarala o návštěvu řady oceňovaných osobností světového filmu. Hosty už byli režiséři Albert Serra (Smrt Ludvíka XIV.), Carlos Reygadas (Post Tenebras Lux), Yorgos Lanthimos (Favoritka), Pedro Costa (Mládí vpřed), Béla Tarr (Turínský kůň) či kameraman Rodrigo Prieto (Vlk z Wall Street). 

Na několika svých pražských masterclasech určeným zejména studentům FAMU představil tvůrce osobité nahlížení na filmovou tvorbu a své tvůrčí postupy. Jako průkopník tzv. vyprázdněné narace dokázal mnohokrát svými různorodými snímky znepokojovat, provokovat, ale také těžit z určité nestandardnosti formy, obsahu i žánrového rozpětí. Jeho filmy uvádí prestižní filmové festivaly a získal za ně několik cen – Janička z Arku, Zvláštní uznání, Cannes Film Festival; Flandry, Zlatá palma, Cannes Film Festival; L’Humanité, Zlatá palma, Cannes Film Festival; Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem, Mezinárodní cena kritiků za zvláštní prezentaci, Toronto International Film Festival.

Bruno Dumont na masterclass pořádánou pražskou FAMU (foto: Nikita Kartashev)

Kromě zmíněných lektorských aktivit představil také svůj nový film France s francouzskou herečkou Léou Seydoux (Život Adèle, Grandhotel Budapešť, Není čas zemřít), který zakoupila distribuční společnost Film Europe.

Dumont je známý svým častým výběrem neherců pro své filmy, a právě tomuto fenoménu své tvůrčí formy věnoval svou středeční lekci, která se konala v kinosálu Francouzského institutu. Ta začala dvěma citáty, k němuž z Dumontova komentáře bylo jasné, že herci či neherci jsou pro něj absolutní alfa omega úspěchu a naplnění scénáře a že charakter a vlastní vhled herce, a mnohem častěji neherce, je pro autora mnohem důležitějším stavebním kamenem filmu, než by se na první pohled mohlo zdát. Doslova řekl, že: „Herec musí mít chuť hrát. I když je to neherec, je nutné, aby se v něm chuť hrát probudila co nejpřirozenějším způsobem.“ Z jeho povídání bylo zřejmé, že právě samotná cesta k momentu, kdy se „člověk z ulice“ postaví před kameru v roli herce a kdy splyne s postavou, pro kterou si ho Dumont vybral, je stejně hodnotná jako posléze zaznamenaný materiál. Filmový jazyk přizpůsobuje dané situaci při natáčení. Nelpí také na scénáři. Doslova říká: „Scénář je jenom takový orientační plánek. Já chci po herci, aby přispěl.  Je nezbytné se zříct toho, co jsem napsal.“

France (foto: Film Europe)

Talenty z ulice

Jako zkušený režisér si je samozřejmě vědom toho, že je jednodušší pracovat s profesionály, ale na druhou stranu ho nějakým způsobem fascinuje právě samotný proces přerodu člověka z ulice v herce. Hovořil i o tom, že ne vždy je takový člověk ochoten díky roli zcela zapomenout na svůj osobní život. „Měl jsem herce, který už nebude v dalším filmu hrát, jinak ho jeho žena opustí,“ komentuje svou zkušenost. Jako druhý extrém ale uváděl Julii Sokolowski, která si jako neherečka zahrála v Dumontově snímku Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem (2009). Ta se pak necítila dobře v tom, co jí herectví přinášelo. Neměla ráda maskérnu, kostýmy, rozdávání autogramů. V tom všem viděla určitý narcismus, a tak se rozhodla po účinkování ještě asi ve třech snímcích jiných režisérů s hereckou kariérou skoncovat.

Julie Sokolowski (foto: AČFK)

Dumont divákům promítal i iniciační rozhovory s vybranými nehereckými adepty pro své filmy. Jedním z nich byl také dnes již zesnulý David Douche. Režisér si ho vybral pro svůj film Život Ježíše z roku 1997, což byl Dumontův celovečerní debut „Jeho výběrem pro roli Freddyho jsem riskoval, ale cítil jsem, že pro kameru bude Douche výjimečný.” Douche na videu předvádí na režisérovo přání, jak by se pral. Dumont sice říká, že hraje velice špatně, ale s intenzitou a zůstává přirozený. Pořád hraje sám sebe. Takové herce vnímá jako „čisté zlato“. Podle něj není možné nikoho z vyvolených herců-neherců proměňovat. Casting je tedy podle Dumonta velice důležitý. Je to devadesát procent filmu a je důležité nesplést se zejména u hlavního herce.

David Douche (foto: archiv)

Dumont hovořil také o svých začátcích s reklamními filmy. Ty vytvářel na výrobky, závody, firmy a rád do nich vkládal smyšlené scénky. Jako příklad uvádí banku, kdy do propagace vložil bankovní přepadení. „Moje první pokusy o práci s herci byly jedna velká katastrofa. Neuměl jsem je vést. Pak jsem ale pochopil, že musím jít po jejich přirozenosti. Vycházet z jejich zkušenosti,“ vzpomíná s úsměvem.

Herci z Úřadu práce

Na otázku, kde nachází zdroj pro hledání neherců Dumont odpovídá: „Rád se rozhlížím po ulici. Ale určitě rozumíte, že je to trošku ošemetné, kdybych ženám, které tam potkám, říkal, jestli si nechtějí zahrát ve filmu. Lidé by si mysleli, že jsem divný. Šel jsem na to tedy jinak. Začal jsem hledat mezi lidmi na Úřadě práce. Získal jsem seznam nezaměstnaných, což bylo skvělé. Mohl jsem najednou nabídnout práci mnoha lidem, kteří si chtěli vydělat peníze. Tenhle způsob se mi zalíbil, a tak v něm pokračuji do dneška. Mám tenhle způsob výběru rád také proto, že těm dotyčným tak nenaruším jejich pracovní morálku. Stalo se mi totiž, že jsem pracoval s někým, kdo kvůli natáčení filmu přerušil svou práci, ale po skončení natáčení se mu už nechtělo vrátit se do pracovního procesu.“ A ještě pokračuje: „Pak je to jednoduché. Setkáme se a já si s nimi začnu povídat. Nejprve vůbec ne o nějakém hraní a filmování. Vedeme spolu dialog. Až teprve po čase se jich zeptám, zda by měli zájem zahrát si ve filmu.“

Bruno Dumont na masterclass pořádánou pražskou FAMU (foto: Nikita Kartashev)

Když pak Dumont natáčí, tak bez předchozího zkoušení před každým záběrem. Rovnou vše zaznamenává na kameru a podle potřeby opakuje a upravuje. Často také dává hercům do ucha mikrofon, aby je mohl pohybově korigovat přímo z pohledu kamery. „Je to nakonec takové ´odsekávání´ materiálu – modelování sochy,“ snaží se popsat svůj styl práce na place.

Neherec se často před kamerou stydí a zároveň nějakou dobu trvá, než se režisérovi povede daného člověka naladit. Dumont ho přirovnává k nástroji, který je třeba rozeznít. A je to právě a jedině režisér, který je zodpovědný za to, jak daný nástroj zní. Za ideál pak považuje, stane-li se postava scénáře hercem, a naopak, a upřesňuje: „Musí dojít k fúzi, kdy se vytvoří rovnováha mezi tím, co má být a tím, co je.“

Střihem to nevylepšíte

Na masterclass zazněla také otázka, jak nakládat s chybami, které, byť mohou být způsobeny subjektivním vnímáním, se při hraní objeví. „Herce je nutno opravovat. Cítím-li falešnost projevu, pak se ptám, jak by to dotyčný sám udělal. Potom tak, jak mi to předvede, chci, aby to pak udělal před kamerou. Je to celé určité vyjednávání. Pak mi taky pomáhá střih. Mám natočené různé záběry, které se pokouším sestavit dohromady.“ Další radou Dumonta je nemarnit čas a nestříhat to, co není dobré. „Střihem to nevylepšíte,“ uzavírá svou zkušenost.

Když dojde řeč na film Dvacet devět palem (2003), kde jsou hlavními postavami David a Katja, podotýká autor, že ti dva se ve skutečnosti neměli rádi a napětí mezi nimi se tak stalo součástí filmu. „Musel jsem řešit, jak Katju přimět k tomu, aby Davida políbila. On jí byl nepříjemný, nelíbil se jí. Točit s ním milostné scény byla tedy skutečná výzva,“ vypráví. K tomu diváci mohou na plátně sledovat právě záznam apatické herečky, kterou se režisér snaží přemlouvat, aby hrála a mohli tak pokračovat v natáčení. Ta leží na zemi s hlavou zabořenou do písku a režisér u ní dřepí a pokouší se ji motivovat.  Film je tedy podle něj ve výsledku kompletní umění mystifikace, a tyto záběry to jenom potvrzují.

Dvacet devět palem (foto Tadrart Films)

„Býval jsem drsný a krutý a myslel jsem si, že herec musí plakat doopravdy. Chtěl jsem pravdu citu. Dneska chci jenom předstírání. Čím více předstírání, tím lépe,“ přiznává. Nato se vrací ještě jednou ke snímku Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem a představitelce hlavní role, která má vyjádřit lásku k Bohu. „Vůbec nic takového jako je láska k Bohu ale ve skutečnosti necítila, a tak jsme museli vymyslet substituci. Myslela na svou ex – přítelkyni, kterou si vyměnila za Boha, aby byla schopná roli ztvárnit. Musela myslet na odmítanou, opuštěnou lásku, na bývalé emoce a citové bolesti,“ popisuje spolupráci.

Nakonec dodává, že taková forma hledání neplatí jenom pro práci s neherci. „Stejně pracuji také s herci, ať už to byla teď naposledy Léa Seydoux nebo předtím Juliette Binoche. Kdokoliv, kdo se objeví před kamerou, musí čerpat sám ze sebe. S Léou Seydoux jsme se sešli na kávu jako s kýmkoliv jiným a povídali si. Je to zábavná a nekomplikovaná osobnost, a tak je pak taková také její postava France – v mém posledním stejnojmenném filmu,“ vysvětluje autor.

připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto: Nikita Kartashev, Film Europe, AČFK, Tadrart Film, archiv © 2022