Francouzský fotograf a dokumentarista Vincent Munier už má za sebou několik pozoruhodných přírodních dokumentů, za něž si odnesl řadu cen. Nyní se nevydává na Antarktidu ani do pralesa, ale „pouze“ za humna, aby si připomněl krásu evropských lesů. Bere s sebou svého otce Michela, od nějž se lásce k observaci naučil, a syna Simona, jemuž ji chce předat. Co si odneseme, když se do Šepotu lesa zaposloucháme spolu s nimi?
Jak uspokojit rozmazlence?
Observační přírodní dokumenty to mají v kinech těžké. Kdysi šlo o populární žánr, publikum se nadšeně zakoukávalo do cizí či krásné krajiny a obdivovalo exotická, těžce dostupná zvířata. První ránu zasadila tomuto formátu televize, druhou internet. Obraz jakéhokoliv tvora a místa je nyní dostupný v libovolné kvalitě ve vzdálenosti jednoho kliku. A pokud hodně nenávidíte přírodu a zvířata, můžete už nechat AI vyplivnout jakoukoliv jejich kombinaci.
Důsledek je nejen, že za zhlédnutí takových záběrů nechceme platit, ale také, že si jich méně vážíme a neumíme se z nich těšit. Co si s tím má filmař počít? Jednak musíte mít opravdu extra nádherné obrazy a jednak jim musíte umět dodat stylistický, nebo vypravěčský kontext. Nejlépe to vše naráz. Vincent Munier si tohle know-how rozhodně vypěstoval a jeho záběry vypadají na plátnech vždy úchvatně a dokážou vtáhnout.
Šepot lesa je pak jeho nejosobnějším projektem. Na výpravu po méně zkrocených místech zimní Francie bere stárnoucího otce a pubertálního syna. Spolu s nimi si připomíná, že i pohled na starého dobrého jelena a výprava za téměř vymizelými tetřevy může skýtat stejné dobrodružství jako cesta na druhý konec světa, kterých má tenhle filmař už pár za sebou.
Krása, kam se podíváš
Snímek nás pak nezahlcuje nekonečnou sérií obrazů lesních zvířat jak z mysliveckého katalogu, jakkoliv jich má dokumentarista jistě v portfoliu uloženo víc než dost. Jak napovídá název, snímek představuje les jako prostor s jeho tajemnou, skoro zapomenutou atmosférou. Nejprve se kocháme záběry panoramat prostoupených mlhami, pak zdálky slyšíme ozvěny zvířat, následně můžeme zahlédnout jejich stíny a rozostřené tvary a až nakonec je vidíme. Nejdřív jako majestátní siluety v dálce, až poté zblízka.
Šepot lesa na FFF:
23. 11. 15:00, Minikino, Moravská Ostrava a Přívoz
23. 11. 16:00, Biograf Kotva, České Budějovice
23. 11. 18:00, Kino Scala, Brno
25. 11. 18:00, Kino Světozor, Praha
Tahle gradace a trpělivost se rozhodně vyplácí. Evokuje fyzickou přítomnost a autentický pohyb na daném místě. Přitom platí, že každý jeden záběr je tak úchvatný, že úchvatnější si ho představit skoro nejde. Ať jde o mraky zalité světlem valící se přes špičky stromů, vzdálené parohy vyvstávající z trávy, nebo dokonce i o záběry z putování tří hrdinů, s nimiž trávíme relativně dost času. Především s monology dědy Michela, který předává svoje moudra.
Vincent jistě riskuje, že překročí hranici kýče, obzvlášť když se chlubí svou ideální rodinou. Tři generace mužů si navzájem rozumí a souzní jako jeden člověk, nekomplikovaně spolu koexistují, usmívají se na sebe a navzájem si vyprávějí příběhy. Nejmladší Simon s nadšeným výrazem hltá každé slovo svého rodiče a prarodiče, aniž by jedinkrát zašmátral po mobilu. Večery tráví pánové za světla svíček nad knihami – s výjimkou jejich filmařské a fotografické techniky je nevidíme na dohled elektrického spotřebiče. Možná, že Minuerovic rodina takto (alespoň během svých úniků do přírody) opravdu funguje, ale mnohem spíš jde o velmi zidealizovanou pózu.
Být součástí zániku
Ačkoliv by to byl jeden způsob, jak krásným obrazům dodat hodnotu, Šepot lesa není ten typ filmu, který by chtěl nějak problematizovat, co sleduje. Opravdu si během cesty nikdo neřekne křivé slovo, nikdo není ani na chvíli otrávený? Jedním z motivů snímku je vymizení tetřeva z francouzských lesů, Michel se tedy pouští do vágního upozornění na křehkost přírody a její ohrožení ze strany lidí. O klimatické změně ale vypráví jako o něčem, co existuje mimo něj nikoliv v praktickém smyslu, tedy že jeden člověk nedokáže dát do pohybu nutné mechanismy nápravy, ale skoro metafyzickém. Pronáší zvláštní větu: „Proti dopadům lidské činnosti jsme takřka úplně bezmocní,“ a tím jeho monolog o problému nadobro končí.
Vincentu Munierovi se ale musí nechat, že umí vybudovat celkovou atmosféru, do které tohle vysněné aranžmá zapadá. Cíl mise ostatně nechá Michela vyslovit hezky nahlas: „Obdivovat krásu, dokud to jde.“ Nic víc a nic míň v Šepotu lesa nečekejme. A není tu řeč jen o kráse přírody, ale i kráse samotného obdivování, které je pojato v maximálně romantické podobě spojení tří generací v bezkonfliktní harmonii. V tomhle ohledu jde o kýč jak bič, protože se doslova „rozněžňujeme nad rozněžňováním“. Jenže je to také emocionálně přesvědčivé, obrazy jsou úžasné a filmařský cit značný.
Vlastně to vše zmiňujeme pouze proto, abychom se mohli podivit, jak málo na tom záleží a jak moc bezelstná přímočarost filmu funguje. Nádhera pořízených obrazů možná tohle naivní uchopení osekané na základní emoce dokonce vyžaduje. Vrstevnatější kontext by strhl naši pozornost a problematizoval náš zážitek natolik, že bychom se nemohli napojit na onu primordiální fascinaci, kterou při záběrech na divokou přírodu cítíme. Je možná pravda, že rodina Munierových jako by maličko hodila flintu do žita – poslední slova filmu jsou: „Jsme součástí zániku.“ Nemají ale povinnost být superhrdiny, kteří se vypraví zachránit svět – zkrátka se z něj těší, dokud můžou. I když nabízejí na mnoha rovinách fantazii, je to krásná a strhující fantazie.
Šepot lesa (2025)
Nádherné obrazy přírody Šepotu lesa pohledem tří mužů tří generací, kteří se jimi chtějí kochat, dokud to ještě jde. Francouzský dokumentarista Vincent Munier má skutečně úžasné fotografické dovednosti, ale také cit na to své obrazy efektně podat. Možná má menší sklon k sebedojímavosti, ale upřímně řečeno si to zaslouží. Je to holt nádhera.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Bohemia MP © 2025
Šepot lesa
Le Chant des forêts
Francie, 2025, 95 min
Česká premiéra: 9. 4. 2026, Bohemia MP
Režie: Vincent Munier
Kamera: Vincent Munier
Hudba: Dom La Nena, Rosemary Standley
Hrají: Vincent Munier
Produkce: Pierre-Emmanuel Fleurantin
