Francouzské sportovní drama Volný hráč bylo k vidění na uplynulém Festivalu francouzského filmu a v únoru se chystá do širší české distribuce. Debutující režisérka a scenáristka Camille Perton, pocházející z francouzského Lyonu, fotbal miluje, a právě proto o něm natočila film, v němž z hry nevidíme ani vteřinu. Místo toho se seznamujeme s osmnáctiletým Brahimem (Sofian Khammes), jenž se pod záštitou svého obětavého bratrance Mehdiho (Ilies Kadri) pokouší úpěnlivě dostat do první ligy. Člověkem, který by mu v tom mohl pomoct, je agent Francis (Édgar Ramírez), který však chce být výměnou za své služby Brahimovým jediným manažerem, což by znamenalo odříznout Mehdiho. Je to malá cena za splnění snů, a nebo největší životní chyba?
Natočila jste film o sportu, ve kterém ze sportu nevidíme ani minutu. Hádám, že to má svůj důvod.
Jsem fanynka fotbalu a je pro mě pořád velké potěšení ho sledovat, takže když jsem se rozhodla natočit film o tvrdém byznysu, který ho obklopuje, považovala jsem za nutné od sebe tyhle dva aspekty přísně oddělit. Abych to, co na fotbalu miluju, ochránila od toho nepříjemného, čemu se chci věnovat.
Mým cílem je trochu odhrnout oponu. Když člověk vyrazí v neděli na zápas, vidí partu lidí odvést strhující výkon. Za tím je ale obrovská mašinerie, jejímž jediným zájmem jsou peníze. Abychom si udrželi to dobré na fotbale, musíme tu mašinerii obnažit a držet na uzdě.
Často, když se ve filmech objevuje sport, filmaři se ho snaží pojmout jako mikrokosmos celé společnosti. Berete to podobně?
Určitě, ve sportu lze pozorovat tytéž principy, jen v intenzivnější, rychlejší a agresivnější podobě. Máme tu příběhy mladých lidí, kteří se pokouší najít svoje místo v prostředí, o jehož směřování rozhodují síly mocných subjektů. Jen málo voleb je opravdu svobodných. Přesto sportovci dělají vše, co můžou, aby svou vášeň udrželi při životě – to je v podstatě totéž, s čím se potýká každý ve svém životě. Sport je tedy určitě obrazem společnosti. Vládnou mu peníze, které se pomalu vymykají kontrole a my se musíme naučit je kontrolovat.
Jste z Lyonu, kde se film odehrává, a jak říkáte, sama jste fanynka tamního fotbalu. Měla jste tedy dost informací, abyste se scénářem přišla z fleku, nebo jste komunikovala s nějakými insidery?
Mluvila jsem s novináři, s agenty, s hráči, především mladými, kteří mají aspirace na profesionální kariéru. Střet s nimi byl obzvlášť přínosný, mluvíme tu o klucích, kterým je patnáct nebo šestnáct let. Setkala jsem se u nich se zvláštním mixem doznívající dětskosti a naivity, ale také obrovské zodpovědnosti a tíže, která leží na jejich bedrech a která je nutí dřív dospět.
Když mluvíte o věku, kus filmu mi nebylo jasné, kolik má být hlavnímu hrdinovu, než řekne, že mu je osmnáct. Iliesu Kadrimu je nyní dvacet osm, tedy o deset let víc než jeho postavě. Obsazovat starší herce je celkem běžné, někdy se to ale může vymstít, zvlášť když se okolo věku postavy točí příběh. Jak jste k téhle volbě došla?
Jak už jsem naznačila, hráči stárnou trochu jinak než běžní kluci. Při setkávání s nimi bych jim většinou nikdy netipla správný věk – myslela bych si, že jsou o kus starší. Jak vzhledově, tak především vystupováním. Musí toho ukočírovat mnohem víc než jejich vrstevníci, musí myslet na správnou životosprávu, rozmýšlet každý pohyb, pečlivě zvažovat kariérní možnosti – mají činit rozhodnutí, jaká od lidí jejich věku většinou nečekáme.
Takže i když můžu uznat, že Ilies nevypadá úplně přesně na 18, dokáže mnohem lépe shrnout dojem z fotbalového hráče na začátku kariéry. Jeho niternost dokonale odpovídala tomu, co jsem hledala. Tichého mladého muže, který víc poslouchá, než mluví. Ilies má vojenské pozadí, v armádě sloužil od svých sedmnácti, takže má zažitý dril, u nějž můžeme hledat paralely k výchově mladého profesionálního sportovce. Rozhodně si neumím představit, že bych našla mladšího herce, který by uhrál a plně chápal Brahima stejně jako on.
Brahim podle toho, co říkáte, ale hlavně podle toho, co vidíme ve filmu, odporuje stereotypnímu zobrazení profesionálního fotbalového hráče. Zádumčivý, tichý, neustále ztracený ve svých myšlenkách. Nevidíme ho holdovat žádným alkoholovým ani drogovým excesům, vlastně se nezdá, že by se příliš bavil čímkoliv mimo hřiště. Je to podle vás realističtější zpodobnění, nebo je to trochu romantizace?
Chápu, jaký obraz máte před očima – a několik takových figur na pozadí našeho filmu najdete. Těch, co si užívají „drahý život“. Brahim ale patří k těm, co na to nemají pomyšlení. Zatímco usiluje o získání profesionálního angažmá, je plně soustředěný a myslí na každý krok. A to je velmi realistické, rozhodně v téhle fázi, kdy se ještě jeho sen nesplnil, ale je tak blízko. V takovou chvíli se většinou mladíci bičují k dokonale naprogramovanému životu 24/7, kdy jediným cílem je maximalizace výkonu. Zdraví je na prvním místě – hráče v této fázi kariéry jsem nikdy neviděla pít ani kouřit. To, co máte na mysli, tedy párty, zábava, holky, přichází u některých z nich až později, až když už mají podepsané smlouvy.
Zároveň platí, že jsem chtěla, byl Brahim trochu jiný než jeho okolí. Aby dávalo smysl, proč tolik vyniká a proč upoutal pozornost Francise. Jeho zpodobnění ale není nějak mimo realitu toho, co si lze u člověka v jeho situaci představit.
O Brahimovu duši, respektive kariéru, svádí souboj jeho bratranec a mocný agent, kteří ho každý chtějí zastupovat. Jsou to silně nadesignované postavy – velmi zjevně představují anděla a ďábla na Brahimově rameni. Jeden představuje srdce sportu, druhý mašinerii. Zároveň ale mají i překvapivý vlastní rozměr. Jak jste je konstruovala?
Můžete to vnímat jako pomyslný milostný trojúhelník. Bratranec Mehdi coby partner, ke kterému vás pojí roky budovaného citu, nicméně už zmizel pořádný kus vášně. Francis je atraktivní svůdník, který rozhodně hraje roli padoucha. Ale také někoho, kdo zná a dokáže naplnit touhy.
Francis ale nemá být zloduchem ve smyslu, že by zlo pramenilo z něj. Je jen součástí systému, který jeho samotného přerůstá a který hledá někoho, kdo bude ochotný odsunout stranou morálku a přesvědčení. Nemá vzniknout dojem, že se tu bojuje proti Francisovi.
Volný hráč je vaším režijním a scenáristickým debutem, a stejně tak zbytek štábu se zdá relativně neostřílený.
Většině z nás bylo mezi 30 a 40, takže jsme v různých fázích začátku kariéry. A pro mě jako pro debutantku to byla vzrušující, ale trochu i strašidelná zkušenost. Byla jsem součástí štábu, v němž většina lidí měla minimálně o malý kus větší zkušenost než já, tedy práci na jednom nebo dvou dalších filmech. Naštěstí jsme byli celkem sehraná parta, důsledně jsme se připravili a nedočkali se žádného velkého zádrhelu. Mou velkou oporou byl kameraman Martin Roux, se kterým jsem vše důsledně rozebírala a chystala.
Zdá se, že nejzkušenějšími z hlavních členů týmu byli herci, především venezuelský herec Édgar Ramírez s bohatou zkušenosti z Hollywoodu, který ztvárnil „padoucha“ Francise. Jak se o tolik seniornější herec režíruje?
V tomhle případě úplně skvěle – Édgar je úplný anděl, a to myslím vážně! Setkali jsme se dvakrát nebo třikrát před natáčením a získala jsem si jeho důvěru. Přišel na plac zcela připravený následovat moje pokyny, což bylo velmi podpůrné. Američtí herci jsou zpravidla velmi profesionální – je například samozřejmé, že mají pečlivě nabiflovaný scénář, jsou přesní a vždy jedou na maximum. Je radost s nimi pracovat. Měla jsem ale štěstí na celý ansámbl složený z Francouzů a Italů, skutečný multikulturní kotel, který se podařilo udržet pohromadě.
Jak dlouho jste film připravovala?
Scénář jsem začala psát v roce 2020, pracovala jsem na něm tedy přes dva roky, a natáčelo se 27 dní v roce 2023, pak následovala postprodukce.
Debutanti mají občas tendenci, zvlášť, když na svých scénářích pracují roky, nacpat do své první práce všechno, co je napadne – často o kus víc, než film snese. Vy jste tomu úspěšně odolala. Volný hráč je velmi čistý film.
To ráda slyším, protože přesně tak jsem o filmu uvažovala – chtěla jsem dosáhnout jasně formulovaného celku. Zároveň ale je třeba přiznat, že ona „čistota“ je důsledkem i toho, že jsme neměli mnoho peněz a museli se dobře rozmýšlet, co realizovat. Část toho, co bylo ve scénáři, se musela přepsat, aby se přizpůsobila našim možnostem, což není nic neobvyklého a nutně špatného. Myslím, že se mi při neustálém upravování podařilo najít skutečné jádro vyprávění, které jsem pak už nepustila.
Zbytek rozhovoru obsahuje spoilery
Tím víc pak vyniknout emoce, které se dostanou na povrch. Hrdinův návrat domů po dvou letech v zahraničí k bratranci, kterého odstavil, byl krásná tečka.
Záměrně nevysvětluju detaily o jeho návratu – nevíme přesně, jestli jde jen o návštěvu, nebo značí nějaké kariérní rozhodnutí. Důležité je, že Brahimovi umožňuje ohlédnout se zpět a plně si uvědomit, čeho se vzdal. Víme, že vydělal pohádkové peníze, ale co dál?
Vrací se do domu, který si vysnil a který zaplatil své rodině. Domu, který je sice zjevně velmi drahý, ale také neosobní a pustý. Aniž by to někdo řekl nahlas, film se jasně ptá: „Stálo ti to opravdu za to? Byl tohle tvůj sen?“
Brahim se vrací do domu, který tak chtěl, a zjišťuje, že v něm není doma, protože se domova vzdal. Domovem byla pro něj především láska bratrance, vztah vybudovaný na důvěře a vzájemném pochopení. A to všechno Brahim zradil. Nechci, aby to vyznělo odsuzovačně, byl do tohohle rozhodnutí natlačený všemi okolnostmi. Šlo o volbu, o které celý život slyšel, že má být právě takto učiněna – peníze na prvním místě. Je to spíš tragické. Vrcholoví sportovci jsou často osamělí z mnoha důvodů a Brahim si ani neuvědomoval, jak důležitý je jeho bratranec, který ho může od některých důsledků takového života ochránit. Trestem je pro něj osamělost a prázdnota.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Pilot Film, Totalfilm, Eva Kořínková, IFP © 2025
K premiéře filmu Architekt (11. prosince) vám přineseme rozhovor s dalším letošním hostem Festivalu francouzského filmu, režisérem Stéphanem Demoustierem.
