Recenze | Dej mi své jméno – Do lásky je třeba vrhat se střemhlav

Oscarem oceněné romantické drama Dej mi své jméno přináší na plátna kin romanci dvou mužů plné řečených i zobrazovaných metafor a mimořádně skvělé herecké výkony ústřední herecké dvojice.

Předchozí režisérský počin režiséra Luca Guadagniho Oslněni sluncem sleduje podobné cíle. Prozkoumat motivy jednotlivých postav, nechat diváka chvíli tápat a prostřednictvím atmosféry místa a chytrých metafor navést postavy i diváky na správnou cestu.Dej mi své jméno je ale mnohem čistší a přímočařejší film, než předchozí režisérovy počiny. Poděkovat za to může krom vlastní invence především scenáristovi Jamesi Ivorymu, který adaptoval knihu Andrého Acimana. Adaptaci se nedá vytknout vůbec nic. Dokonce i některé Ivoryho úpravy byly jen ku prospěchu věci.

Příběh dvou mladých mužů se odehrává na začátku osmdesátých let v Itálii. Elio (na Oscara za roli nominovaný Timothée Chalamet) je sedmnáctiletý Američan se židovskými a italskými předky. Jeho otec, profesor archeologie (Michael Stuhlbarg) pozve na léto do rodinné vily postgraduálního studenta Olivera (Armie Hammer). Elio má sice zdánlivě zájem o kamarádku Marzii (Esther Garrel), ale po čase se v něm začnou probouzet city k Oliverovi…

Nejzásadnější pro úspěch a vyznění celého filmu je krom scénáře celkový koncept. Pomalé plynutí děje, které ale nenudí. Naopak. Šikovně akcentuje vnitřní emoce obou hlavních postav. Přerod pak sledujeme především u postavy mladšího z mužů. Krom vztahu ke staršímu vrstevníkovi zkoumáme spolu s ním i jeho sexualitu a vztah k sexu jako takovému. Navíc celým filmem až do poslední třetiny prostupuje děsivá nejistota, kterou zná mnohý a mnohá z nás. Budou moje city opětovány? Scénář dávkuje jednotlivé dílčí kroky splynutí obou mužů s velkou jistotou a promyšleností.

[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Silná a funkční koncepce[/pullquote]Celek pak vytváří obraz celého léta s vyměřeným časem, který pro sebe oba mladí pánové mají. Nápad s hrstí metafor, které jsou skryty v literatuře nebo výtvarném umění tady výtečně zastupuje doslovnost, ke které by možná některý jiný scenárista přirozeně sklouznul. Navíc diváka tento element nutí k dalšímu přemýšlení a objevování nových věcí. Silný ale subtilní soundtrack tady provází vždy jen striktně určitou situaci nebo pocit. Režisér nemá problém střihově scénu kdykoliv utnout. Místy to může působit i násilně, ale kopíruje to vlastně sám život. Nic netrvá věčně.
Stejně jako vyměřený čas pro Elia a Olivera. Naopak, tam kde se nechává čas volně plynout a neděje se nic zásadního sahá Guadagnino i k prolínačkám.
Ve chvíli, kdy romance obou hrdinů míří k nevyhnutelnému konci, čas začíná i divákovi běžet přímo vražedně.

Nejsilnější devizou celého filmu je skutečnost, že vše je pečlivě provázáno a promyšleno. Metafory, dialogy, naprosto přesné a strhující herecké výkony. Kamera, místa, atmosféra. Tempo a rytmus vyprávění kopíruje vlastně jen to, co se na plátně právě děje. Neexistují tu žádné zásadní konflikty a extrémně dramatické scény. Vše vlastně jen plyne, tak jak má. O to silnější je pak závěrečná katarze. Titulková scéna Chalametovy postavy patří k emocionálně nejsilnějším momentům, jaké jsem kdy ve filmu viděl. Výtečně a vkusně jsou natočeny milostné scény. A takovým malým hereckým koncertem a třešničkou na dortu je monolog Eliova otce v podání Michaela Stuhlbarga. Ten by se dal tesat do kamene.

Martin Staněk, Totalfilm.cz
foto/video: Falcon, Totalfilm © 2018