Film z dílny Quentina Dupieuxe je směsí pestrých, někdy rádoby komických skečů často se sexuálním explicitním podtextem, s vizuální hrubostí a vulgarit z úst frustrovaných fízlů. Jeden jako druhý zde čelí své omezené existenci policisty uprostřed tuctového amerického města. Děj plyne pomalu podobně jako život lidí v místě, kde se zdánlivě nic neděje a kde každý jenom nějak přežívá. Ze dne na den bez perspektivy změny k lepšímu. Z toho plyne bezútěšná beznaděj a naprostá odevzdanost vlastním slabostem bez vůle jim čelit.
Naopak svět z perspektivy fízlů jakoby je opravňoval své slabosti zneužívat ve svůj prospěch. Dupieux zde jde s notnou mírou nadsázky až na dřeň. Jakoby bez citu, bez jakéhokoliv emočního projevu. Chladně a přímočaře odkrývá v poloze sobě vlastní „realitu“ bytí jednotlivců, kteří nemají v životě moc na výběr, a skoro se zdá, že ani nemají co ztratit.
Tento film není primárně komedie, i když ho tak divák může vnímat. Dupieuxovi jde o víc než jen diváka prvoplánově bavit nebo ho úletovými vizuály přitáhnout a za každou cenu šokovat.
Mimochodem jen malá část sekvencí filmů je skutečně komická. V tom smyslu, že by v nás vyvolaly smích. Spíše se díváme s otevřenou pusou na to, co se ve filmu děje a klademe si otázku, co tím tvůrce sleduje a proč takový film vůbec vznikl. Domnívám se, že jednou z motivací je potřeba jisté parodie na v různých formách často prezentovaný americký patos. Tady sledujeme odpatetizovanou „skutečnost“, z níž člověka mrazí a postupem si říká, že něco v tom filmu dává, když se to poskládá dohromady, smysl. Že nám ten tvůrce chce mezi řádky něco sdělit, třeba pro leckoho pobuřující formou. Nicméně hranice se v tomto ohledu nejen ve filmu výrazně posunují. Pravdou ovšem je, že při sledování tohoto filmu si klademe otázku, kam až a za jakou cenu mohou tvůrci příště zajít.
Kdybychom se měli zmínit o vlastním obsahu filmu, dějové ose, musíme konstatovat, že zpočátku děj plyne samovolně v lineárním sledu dílčích zápletek, které se odvíjejí nezávisle na sobě. V druhé polovině filmu ale zjistíme, že to, co zpočátku působilo jako letmo nahozené motivy bez ladu a skladu, má strukturovaně promyšlenou stavbu s cíleným efektem. Tento film není prvoplánovou hříčkou expresivního tvůrce, který se snaží za každou cenu zaujmout výstřední polohou zpracování.
Tady běží přece jenom o víc, ale jde o to, aby to byl divák ochoten přes bariéru oplzlých motivů, vulgárních gest a vizuálně šokujících záběrů vnímat. Fízlové jsou hajzlové proto, jakoby zdánlivě neviděli jinou možnost. Pakliže chtějí přežít a neumučit se nudou nebo vědomím toho v čem a jak žijí. I proto se jeden z nich marně snaží prorazit v hudební branži. Jak těžko se mu poslouchá ze strany producenta, že nemá talent. Že ta uniforma je jediná věc, která k němu patří. Stejně tak stojí za zmínku okamžik, kdy další fízl mluví na pohřbu svého kolegy tak, že ho najednou nepoznáváme, neboť dá na jeden moment průchod emocím. V té chvíli není k smíchu vůbec nic. Dokonce ani to, čemu jsme se v předešlé části filmu smát mohli.
Film Fízlové, hajzlové rozhodně není mainstream. Asi bude diváckou obec značně rozdělovat. Některé diváky bude pravděpodobně pobuřovat, jiní se mohou nudit nebo nad ním možná kroutit hlavou, a dalším se třeba bude zdát z nějakého úhlu pohledu jednoduše řečeno zajímavý. A to je přívlastek, kterým bych závěrem a v obecné poloze tento autorský filmový počin zhodnotil.
[usr 6]