Recenze | Jak jsme hráli čáru aneb Jak jsme zabili film dabingem

Juraj Nvota je bez debat velmi schopným a ve své generaci progresivním režisérem. Době nedávno minulé se ve své tvorbě  věnuje už několik let a po normalizačním Konfidentovi nyní přichází s dětským filmem. I když ne tak docela. Příběh veselý příliš není.

Jak jsme hráli čáru (foto: CinemArt)

Malý Petr (Richard Labuda) vyrůstá v pohraniční slovenské obci. Píšou se šedesátá léta a Péťu vychovávají babička s dědou (Libuše Šafránková a a Milan Lasica). Jeho rodiče totiž před časem emigrovali do Rakouska s tím, že se jim syna určitě podaří za hranici dostat později. Zatím žije Péťa běžným životem vesnického chlapce. S nejlepšími kamarády bojuje proti nepřátelské klučičí partě, chodí do školy, užívá si prázdniny a sní o tunelu pod řekou Moravou, který možná vede až na druhou stranu…

Rozdělený svět, klučičí kamarádství a zdánlivě nepochopitelné problémy dospělých. To jsou základní ingredience, které se do scénáře rozhodli Marian Urban s Peterem Pišťankem promítnout. Na první pohled je inspirace jasná. Napadlo mne to už při sledování filmu a jeden ze scénáristů to přiznal i na tiskové konferenci. Pokud znáte francouzskou klasiku Knoflíková válka (1962) či její zdařilý remake (2011) bude vám víceméně jasné, co by vás v případě Jak jsme hráli čáru mělo čekat. Bohužel realita je francouzskému předobrazu poměrně vzdálená.

Jak jsme hráli čáru (foto: CinemArt)

Scénář není úplně podařený. Petrova postava a motivace k některým jeho činům nejsou úplně srozumitelné, většina postav je napsána velmi ploše, až na dědečka v podání Milana Lasicy. Ukázkovým příkladem špatně napsané postavy je velitel pohraničníků (Ondřej Vetchý). Sám herec se snaží seč může, ale není mu to nic platné. Asi nejhůř dopadla babička v podání Libuše Šafránkové. Měla to být nejspíš úsměv budící „živá“ babička, která si vždy umí poradit. Nepodařilo se. Nejsilnější je tu opravdu Milan Lasica.

Jak jsme hráli čáru (foto: CinemArt)

Přepsání Knoflíkové války ani nedokonalý scénář ale není nejzásadnější problém tohoto díla. Tím je bezpochyby český dabing. Na tiskové konferenci ho obhajovala Helena Uldrichová z Filmového centra ČT. Přitom jako naprostý protimluv vyjádřila zklamání, že české děti slovenštině dnes už nerozumí. Místo toho, aby tento letitý problém pomáhala veřejnoprávní televize lámat, dohodla se s distributorem a film jednoduše nechala nadabovat.

Jak jsme hráli čáru (foto: CinemArt)

Dabing je to standardní (až na Nelu Boudovou, která typu Szidi Tobias hlasově neodpovídá ani náhodou), ale co už standardní není, je úprava dialogů s přepsanými reáliemi. Že se film odehrává na Slovensku může být dětem zřejmé pouze v případě, že budou maximálně pozorné a uvidí tu a tam slovenský nápis. Ale proč se chlapec v české verzi místo Ferko jmenuje Ferda a Libuše Šafránková mluví jako slovenská maďarka mixem češtiny a maďarštiny, to je opravdová záhada.

Jak jsme hráli čáru (foto: CinemArt)

Tyto výtky tvůrci na tiskovce obhajovali především akcentem na celkové vyznění filmu a také připomenutím, že takhle komplikované příběhy prožívaly rodiny v celém Československu. To kde se film odehrává je prý úplně jedno. Podle nich není důležité, že se Slovák jmenuje Ferda a Libuše Šafránková prokládá češtinu maďarským Pane Bože! /Istenem/.
Historické souvislosti tady byly pouze naznačeny, opravdové reálie zlikvidovány a vznikl nekonfliktní snímek s jednou dramatickou situací a nadstandardním hereckým výkonem mladého Richarda Labudy.

Martin Staněk, totalfilm.cz

Jak jsme hráli čáru
Rukojemník
Komedie / Drama
Česko / Slovensko, 2014, 102 min
Premiéra: 4. 12. 2014 (CinemArt)

Režie: Juraj Nvota
Scénář: Peter Pišťanek, Marian Urban
Kamera: Diviš Marek
Hudba: Ľubica Malachovská Čekovská
Hrají: Richard Labuda, Libuše Šafránková, Milan Lasica, Ondřej Vetchý, Alexander Bárta, Miro Noga, Robert Roth, Slávka Halčáková, Ondřej Malý, Milan Ondrík, Marián Labuda ml.