Recenze | Ztraceni v Mnichově – mimořádně vytříbený kousek

Když se snažíte převyprávět děj nového filmu Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově, reaguje vaše okolí většinou dvěma způsoby. Buď skoro vůbec nechápe, o čem mluvíte, a co myslíte tím „filmem ve filmu“ a následným „vystoupením z rolí“. Nebo to chápe, ale zase nechápe, jak to může fungovat a dávat smysl v rámci jednoho filmu. A to jim ještě ani neříkáte, že Zelenka také řeší Mnichovskou dohodu! K pochopení přitom stačí málo. Zajít do kina.

O Zelenkově filmu se totiž možná krkolomně píše, na plátně se ale odvíjí naprosto soudržně a přehledně. Ztraceni v Mnichově jsou pronikavou komedií díky popichování filmařské branže, která se ale nebojí přemítat i nad věčným českým bolestínstvím.
Film začíná jako příběh novináře Pavla (Martin Myšička), jenž v Praze na výročí podepsání Mnichovské dohody unese devadesátiletého papouška ministra Eduarda Daladiera. Opeřenec u podepsání a „největší zrady na Češích v historii“ byl a pamatuje si na ni tak, že opakuje věty typu „Hitler je super“. Diplomatický skandál je na světě, to ale Pavlovi nebrání v tom, aby s papouškem dál prchal…

Vtip je v tom, že tohle celé se odehraje na ploše prvních dvaceti minut stopáže. Není to moc zábavné, ani vtipné, spíš podivně řemeslně odfláknuté a beztvaré. Po dvaceti minutách nicméně následuje střih a začíná hraný film o „úvodním filmu“, v němž vystupuje filmový štáb, a vy ihned pochopíte, proč vám to od začátku připadalo celé tak divné. Filmaři v čele s režisérem (Tomáš Bambušek) totiž neměli moc ponětí o tom, co vlastně chtějí točit, a plac stíhala jedna katastrofa za druhou.

Pokud v první dvacetiminutovce Zelenka tak trochu rýpal do novinářů („Dneska může být novinářem každý!“), ve druhé části to schytávají filmaři. Ale teda fest. Dozvídáme se třeba, že papouška obsadili proto, že nesehnali věkově odpovídajícího francouzského herce. Vidíme, jak jsou důležitější postroje pro papouška a konzistence jeho trusu než scénář filmu. Kolem se motají „prázdné nádoby“, tedy profesionální herci, mezi něž ale bezchybně zapadne francouzský řezník z producentova sousedství. Zelenka potom ve finále ironizuje i svůj projekt a vlastně celé téma Mnichova. „Tvůj film ve Francii nikoho nezajímá! Já jsem říkal, žes měl natočit komedii pro celou rodinu!“ zní rozčíleně produkční místností.

Nejde ale jen o filmaře. Zelenka využívá filmový plac k tomu, aby vyprávěl i o něčem obecnějším v české povaze a hlavně našem vztahu k dějinám, kdy z mnoha situací rádi vycházíme jako ukřivdění bolestíni, proti kterým se spiknul svět. Co se týče samotného Mnichova, tak ho zde Zelenka demytizuje za pomoci knihy historika Jana Tesaře, v níž se píše, že nešlo tolik o zradu, jako o diplomatické vítězství. Alternativní verzi Mnichova nám postavy trochu klopotně vysvětlí v několikaminutovém statickém dialogu, do filmu už ho ale zanést moc nestihnou, protože se natáčení definitivně rozpadne. Natáčení, co vlastně bylo takovým malým Mnichovem, po kterém jsou všichni naštvaní na Francouze, přičemž se zradili vlastně sami Češi.

Jan Škoda, spolupracovník redakce
foto/video: Falcon © 2015