Ve čtvrtek do kin vstupuje unikátní dokument Příběh lesa. Tou nejmodernější technikou natáčeli tvůrci čtyři roky na desítkách lokací po celé Evropě, dokonce žili v lese se sledovanými divokými zvířaty. Jen díky unikátním metodám natáčení dokážou autenticky převyprávět příběh lesa od doby ledové až po současnost a zachytit vzrušující koloběh života v něm, který ohromí dospělé a i dětské diváky.
Tvůrci Jacques Perrin, Jacques Cluzaud a Stéphane Durand prozrazují, jak film vznikal.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Natáčení bylo velké dobrodružství[/pullquote]Abychom vylíčili 20 000 let historie divokých zvířat v Evropě, strávili jsme spoustu času přemítáním, sněním a bláhovým přemýšlením. Je vůbec možné natočit film na téma, kterému člověk stoprocentně nerozumí? Člověk by musel být úplný blázen, aby se vrhl do takového dobrodružství. Každý film je hazard a nadšení je našim jediným vodítkem. A PŘÍBĚH LESA byl dvojnásobným hazardem, protože jsme přidali k prostorové dimenzi i tu časovou. Člověk musí mít odvahu se ztratit, aby se zase našel.
Náš scénář byl otevřen nepředvídatelnému, pochybám a překvapením tak dlouho, jak to jen bylo možné. Scenáristé měli maximální svobodu. Na papíru je možné cokoli. A tuto svobodu jsme si udrželi až do té doby, než se film stříhal, čímž jsme pěkně zkomplikovali práci všem těm, kteří mají na starosti harmonogram, rozpočet, vyhledávání lokací a práci se zvířaty. Celé scény třeba přes noc zmizely ve střižně a vynaložené úsilí přišlo vniveč.
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Musíte se obrnit trpělivostí[/pullquote]Hodně času jsme trávili speciálně přímo na místě s divokými zvířaty ve snaze zachytit určitý magický okamžik. V přírodě nemůžete ovládat osvětlení jako na place. Musíte čekat, obrnit se trpělivostí a vnořit se do scenérie. Nevědět, kam míříme, je jediným způsobem, jak si zachovat zvědavost a touhu dostat se co nejblíže. Ta nás pohání od začátku. Jde o porozumění zvířatům, ke kterým máme velmi blízko a které také cítí, třesou se touhou nebo strachem a sdílejí s námi naše teritorium a dějiny. Abychom tyto emoce dostali k divákům, museli jsme přestat být vzdáleným pozorovatelem a ponořit se přímo do daného okamžiku, účastnit se samotného života, vrhnout se do centra dění mezi zvířata, která jsme „pozorovali”, a žít v jejich světě stejně jako oni.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Technika asimilace[/pullquote]Asimilace je technika, díky níž se můžeme přiblížit na potřebnou vzdálenost, abychom mohli zachytit emoce, které hledáme. Umožňuje nám znovu nabýt pocit důvěrnosti, který se za století intenzivního vybíjení vytratil. Divoká zvěř se naučila před lidmi automaticky utíkat, a tento reflex je silnější než úprk před jejich „přirozenými“ predátory. Je potřeba pochopit, že tato strategie přežití není přirozená. Je to dokonce nenormální, když si uvědomíme, že po tisíciletí žila divoká zvířata v s lidmi v těsné blízkosti. Něco takového je dnes možné zažít už jen pod vodou nebo na nejvzdálenějších místech, jako jsou polární oblasti nebo velké národní parky, kde jsme filmovali záběry k OCEÁNŮM a PTAČÍMU SVĚTU.
Asimilace umožňuje zvířatům žít beze strachu, chodit si po svém, jak se jim zlíbí, a ignorovat filmaře, kteří jsou tak blízko a mají za úkol natočit jejich nejlepší chvilky. Mládě se rodí s pocitem strachu, ale také s životní potřebou kontaktu a tělesného tepla. Úkolem „asimilátora“ je co nejrychleji po narození mláděte překonat tento jeho atavistický strach. Hraje vlastně roli náhradní matky. Musí se postarat, aby se s jeho přítomností pojily příjemné okamžiky jako sání, spánek nebo hry. Na rozdíl od drezúry zvířat, asimilace vytváří téměř symbiotický vztah důvěry. „Asimilátoři“ tvrdí, že člověk musí mít mateřské lásky na rozdávání, aby tuhle práci, která vyžaduje ještě řadu dalších dovedností, mohl dělat. A musí jim být také neustále k dispozici, protože zvířata nějaké volné víkendy nebo dovolená vůbec nezajímají…
-red-
zdroj: Aerofilms © 2015