První dojmy | Meryl Streep jako Božská Florence kráčí vstříc oscarové nominaci

Loni zářila v roli nejhorší zpěvačky Catherine Frot ve snímku Marguerite a došla si díky ní pro Césara. Oprávněně. Meryl Streep hraje ve filmu Stephena Frearse Božská Florence nikoliv inspirovaný předobraz, ale skutečnou Florence Foster Jenkins. Skutečný příběh příšerné zpěvačky, které její okolí chrání od zdrcující kritiky a posměchu je dodnes fascinující. Inspiruje ne jen filmové tvůrce, ale i dramatiky na divadle. V Česku v této roli excelovala v divadle Kalich Jaroslava Kretschmerová.

Ale zpátky k Božské Florence. Stephen Frears se drží opravdových reálií a Streepové poskytuje obrovský prostor pro ty nejdrobnější nuance Florenciny povahy. Streepová dokazuje (pokolikáté už?), že dokáže své postavě odevzdat absolutně všechno. Její nemocná a nešťastná zpěvačka je místy směšná, ale ve skutečnosti křehká a obdivuhodná. Troufám si tvrdit, že ji oscarová nominace nemine. Není ale sama, kdo film zdobí vynikajícím výkonem. Velké překvapení připravil svým fanouškům i divákům, kteří sledují (či nesledují) Teorii velkého třesku Simon Helberg. Jeho pianista Cosmé McMoon je možná kouzelnější než sama Florence a Hugh Grant podává v roli milujícího manžela jeden z nejlepších a nejdojemnějších výkonů za poslední roky.

Božská Florence na mne udělala podstatně silnější dojem než Marguerite. Frears totiž na ubohou zpěvačku nahlíží mnoha pohledy, dovoluje herečce odhalit její skutečnou povahu, pohnutky a pomáhá ji pochopit. Navíc oslavuje skutečné hrdinství a lásku. Primárně se nevysmívá. A to je sympatické. Moc.

M. Staněk, Totalfilm.cz
foto/video: Bioscop, Totalfilm © 2016