Nejlepší a nejhorší české filmy roku 2017

Dnes startujeme naše pravidelné bilanční žebříčky odpolouvajícího roku 2017. Vybírat dnes budeme to nejlepší a nejhorší z české produkce uplynulého roku. Český film je překvapivě v docela dobré producentské kondici, přestože se nám zdá, že se jeho kvalita rok od roku zhoršuje. Někteří tvůrci krom hledání smysluplných námětů a scénářů kašlou dokonce i na základní řemeslné postupy. Ale krom špatných filmů se letos urodily i tituly, kterým byste rozhodně měli věnovat pozornost. Filmům tentokrát neudělujeme pořadí. Filmy jsme rozdělili na Nejlepší, Nejhorší a Zklamání roku.

Nejlepší české filmy roku 2017

Bába z ledu (režie: Bohdan Sláma)

Bába z ledu v režii Bohdana Slámy přinesla do kin příběh lásky dvou stárnoucích šedesátníků (Zuzana Kronerová a Pavel Nový). Slovenská herečka dostala mimořádnou příležitost, kterou beze zbytku dokázala využít a utrhnout si maximum divákovy pozornosti. Stejně tak Pavel Nový, ke kterému role pasuje víc než ke komukoliv jinému z české herecké elity. Mají tu i společnou postelovou scénu, což možná v tomto věku leckoho z nás zarazí. Ale je tak citlivě napsaná a natočená, že snad i kvůli ní byste měli film vidět. Pozoruhodná je ale také kamera, výtvarné pojetí a hudba.

Masaryk (režie: Julius Ševčík)

Dvanáct Českých lvů, účast v prestižní sekci na Berlinale a za sebou mediální útoky. To vše má na kontě eden z největších českých velkofilmů posledních let. Nepřehlédnutelné drama výrazných autorů nabízí zajímavý náhled na historickou postavu. Mezinárodní obsazení i rozhodnutí poslat do kin nedabovanou verzi pomohlo větší autenticitě. Svých dvanáct Lvů si Masaryk určitě zaslouží. Všechny umělecké i technické profese uspěly na výbornou. Zcela jistě se jedná o jeden z nejlépe produkčně i realizačně připravených projektů posledních let. Krom oceněného Karla Rodena je potřeba připomenout i Oldřicha Kaisera, z něhož už je mnoho let vynikající charakterní herec evropského střihu. Čeští filmaři si toho zatím asi moc nevšimli, protože ho trestuhodně opomíjejí.

Po strništi bos (režie: Jan Svěrák)

Svěrák, stejně jako Hřebejk nebo Michálek splňují atributy rutinérních filmařů s určitým kvalitativním přesahem. Jan Svěrák navíc na rozdíl od zbytku jmenované trojice se svými realizacemi šetří. Především časově. Jeho filmografie není tak bohatá, jako u jeho kolegů, ale narozdíl od nich si stále drží kvalitu, vybírá si skvělé spolupracovníky a umí vzbudit pocit uměleckého nadstandardu, i když se jedná o čistě komerční film. Po strništi bos nabízí divákům příběh malého Edy Součka (Alois Grec). Literární předobraz Zdeňka Svěráka je za války nucen s rodiči (Tereza Voříšková, Ondřej Vetchý) odjet na venkov, aby tu potkal nerozlučné kamarády a na pozadí válečných událostí vnímal nové podněty a zážitky. Ty jsou samozřejmě ovlivněny dětskou optikou a nižší rozlišovací schopností skutečných válečných problémů dospělých lidí kolem něj. Ty ještě doplňuje sestra tatínka (Petra Špalková), její manžel (Hynek Čermák) a nerudný děda v podání Jana Třísky. To vše završeno Oldřichem Kaiserem, který jako vyděděnec s přezdívkou Vlk plní úlohu záporáka.

Křižáček (režie: Václav Kadrnka)

Letošní karlovarský festival vyhrál český koprodukční snímek režiséra Václava Kadrnky Křižáček. Tvůrce se nechal inspirovat básnickým dílem Svojanovský křižáček básníka Jaroslava Vrchlického. Malý Jeník jednoho dne uteče z domu a vydá se na svou vlastní výpravu. Jeho otec se pustí po jeho stopách a snaží se ho dohonit. Při své pouti se ale potkává jenom s těmi, kteří jeho synka viděli. Malý Jeník mu stále uniká. Rytíř Bořek se ztrácí ve svých úvahách o synovi a zažívá osobní muka, při kterých si sahá až na dno své duše a sil. Křižáček je velmi intimní filmová metafora a všichni ti, kteří se na ni chtějí a umějí naladit, jí mohou porozumět a najít si v ní své téma. Snímek zcela jistě a jasně rozdělí diváky, a to je na něm právě dobré.

Kvarteto (režie: Miroslav Krobot)

Kvarteto. Druhý film úspěšného divadelního režiséra a herce Miroslava Krobota nabízí podobné téma – vztahové a osobní peripetie. Z vesnice se tentokrát spolu se scenáristou Lubomírem Smékalem přesouvají oba tvůrci do města. Čtveřici hudebníků doplňuje ještě kamarádka a psychoterapeutka. V Kvartetu se opakuje režisérova záliba v dlouhých a pečlivě komponovaných záběrech. Krobot dokáže velmi dobře navodit atmosféru. Dialogy a jednotlivé scény nejsou ani trochu uspěchané a dovolují divákovi nasát dokonale dané místo a situaci. To je filmařská a autorská vlastnost, kterou už vídáme v naší produkci bohužel velmi ojediněle.

Čára (režie: Peter Bebjak)

Za svůj kriminální slovensko-český thriller o pašerácích ze slovensko-ukrajinských hranic, který herec a zejména režisér Peter Bebjak natočil pod názvem Čára si z letošního fetivalu ve Varech odvezl Cenu za Nejlepší režii. I když se Bebjak zabývá hodně i televizní tvorbou, je to už jeho čtvrtý celovečerní snímek (Meruňkový ostrov, Zlo, Čištič). O scénář se postaral mladičký Peter Balko a za kamerou stál Martin Žiaran, který pracoval i na českém snímku Učitelka Jana Hřebejka (v něm režisér Bebjak hrál). Vzhledem ke svým nezpochybnitelným kvalitám a také tématu bude film Čára letos za Slovenskou republiku vyslán na Oscary.

Špunti na vodě (režie: Jiří Chlumský)

Ze všech road movie komedií, které byly letos v české produkci natočeny (o některých bude v nelichotivé části článku ještě řeč) se nejlépe povedly Špunti na vodě. Scénář není trapný, místy i dává docela smysl. Film je dobře obsazený. Tvůrci byli tentokrát evidentně svéprávní a měli i dostatek soudnosti a reflexe. Do kin poslali slušnou komedii, která letos tvoří alespoň jednu výjimku mezi tragickými pokusy o komedii.

Přání k mání (režie: Vít Karas)

Nadstandardní filmařina a postprodukce. Na české poměry točí Vít Karas více než poctivě. Minimálně v technickém slova smyslu. Ani scénář rodinného pohádkového filmu není úplně špatný. Přání k mání je navíc letos jeden z mála českých filmů, který je prodejný i do světa. Svou univerzálností bude fungovat kdekoliv. Celá výtvarná stylizace ve stylu Grandhotel Budapešť je opravdu nádherná.

Všechno nebo nic (režie: Marta Ferencová)

Český pokus o Bridget Jones s Táňou Pauhofovou a Klárou Issovou lze stále zařadit mezi ještě docela koukatelné filmy. Scénář už je o poznání slabší než u Špuntů, ale filmařsky je to nadstandard. Bohužel situace českého filmu je v současné chvíli taková, že musíme upozorňovat a vyzdvihovat i to, že film není přebarvený, nemá nekvalitní kameru a všem hercům je v kině dobře rozumět. Ale zpátky k filmu. Všechno nebo nic je v žebříčku dobrých filmů hlavně proto, že přes slabší scénář má dobře vyprofilované postavy, se kterými se lze ztotožnit a film obsahuje řadu scén, které si budete pamatovat. Jsou totiž vtipné.

Absence blízkosti (režie: Josef Tuka)

Minimalistické drama se zajímavým tématem odcizení matky od dítěte. Jana Plodková vytvořila zajímavou kreaci pod vedením debutanta Josefa Tuky. Ten se soustředil hlavně na atmosféru a filmařsky je velmi zdatný. Doufejme, že o něm časem ještě uslyšíme. Film byl vybrán do letošní soutěže Na východ od západu karlovarského festivalu.

Špína (režie: Tereza Nvotová)

Slovensko-české drama Terezy Nvotové Špína stojí rozhodně za pozornost. Vypráví příběh sedmnáctileté Leny, kterou znásilnil její učitel. O tom, co se děje v hlavě dívky, která takovou událost nenahlásí a nakonec skončí na psychiatrii. A také o tom, že společnost mnohdy trestá víc oběť než toho, kdo by si to nejvíc zasloužil.

Zahradnictví: Nápadník (režie: Jan Hřebejk)

Trologie Zahradnictví byla asi více než pro diváky zklamáním pro její producenty. Na to kolik filmy stály a jakou péči jim tvůrci věnovali nevydělali skoro nic. V zádech měly úspěšné Pelíšky, které se ale tvůrci rozhodli víc připomenout až před třetím filmem. Právě třetí díl funguje úplně nejlépe a legendární komedii se alespoň přibližuje. Projekt to byl každopádně zajímavý. Každý film jiný žánr. Přesto to nestačilo a diváci na film renomované tvůrčí dvojice nechodili.


Nejhorší filmy roku 2017

Miluji tě modře (režie: Miloslav Šmídmajer)

Film, který byl několikrát přepsán. Což bylo zcela jistě na škodu. Námět totiž původně napsal legendární Jaroslav Papoušek (Homolkovi). Pak materiál dostal do rukou Miloslav Šmídmajer a udělal z něj naprostý blábol. Film vůbec nedrží pohromadě, herci jsou bez smysluplného vedení. Jediné, co stojí za pochvalu je hudba a dvojice Kratina-Medvecká. Víc nic. A přitom to mohlo být docela fajn.

Špindl (režie: Milan Cieslar)

Milan Cieslar je celkem zručný režisér, ale tady se mu to nějak vymklo z rukou. Snímek, který je obalen nechutným product placementem nedává vůbec smysl. O nic v něm nejde. Jen tři holky si prostě chtějí užít ve Špindlu a najít si ženichy. To se nakonec podaří. Film navíc kromě trapného humoru obsahuje i několik scén, které nikam nesměřují a nikdo netuší, proč ve filmu jsou. Snímek není v pořádku ani technicky. Kamera je trestuhodně odfláknutá (nato v jakém prostředí se film odehrává) a kontaktní zvuk je velmi špatně nasnímán. V některých scénách dokonce hercům není ani pořádně rozumět.

Bajkeři (režie: Martin Kopp)

Bajkeři drží narozdíl od Špindlu alespoň trochu pohromadě. Scénář mají sice taky prostinký, ale smysluplnějších a zábavnějších scén je tu víc. Trpí ale stejnými technickými nedostatky jako Špindl. Obraz je přebarvený, místy přepálený, zvuk není kvalitní. Je neuvěřitelné, že v době s velmi dostupnou kvalitní technikou někdo pošle do kin snímek s nekvalitní postprodukcí. To ale asi není největší problém Bajkerů. Tím je těžce vypocený scénář. Bohužel ho napsal Petr Kolečko, který má letos na kontě i film z nejlepších – Masaryka.


Největší česká zklamání roku 2017

Milada (režie: David Mrnka)

Debutant David Mrnka věnoval projektu poctivou péči. Bohužel se po uvedení do kin ukázalo, že si měl především najmout kvalitního scenáristu. Místy tato pocta doktorce Horákové nedává vůbec smysl. Vzhledem k tomu, že bude prezentována na Netflixu, chybí základní informace pro zahraniční diváky. Mrnka si na filmu vylámal režijně zuby, což při takto nepovedeném scénáři není vlastně vůbec překvapivé. Film neobsahuje téměř žádné emoce, krom jedné z posledních scén. Herci si evidentně dělali co chtěli, chybělo jim vedení a film zřejmě ani neměl dramaturga. A pokud ano, velmi špatného.

Hurvínek a kouzelné muzeum (režie: Martin Kotík)

Pokus udělat moderního Hurvínka minimálně u českých diváků propadl. Bohužel se tvůrci legendární loutkové dvojici rozhodli vzít některé zásadní atributy. Vzít Hurvínkovi dřeváky a obout mu tenisky asi na filmu není to nejhorší. Ale jednoduše to celé prostě nefungovalo. Zlaté černobílé večerníčky se silonovými lanky!

-red-

%d blogerům se to líbí: