Recenze | Ismaelovy přízraky – když více znamená zase jednou méně

Svůj nejnovější snímek Ismaelovy přízraky přijel do Prahy na Febiofest uvést minulý týden francouzský režisér Arnaud Desplechin. Přivezl s sebou i Hippolyta Girardota, který si tak zahrál už v jeho čtvrtém filmu. Tentokrát se objevil v roli filmového producenta, který si je dobře vědom svých pracovních závazků, ale zároveň nechce zklamat svého přítele Ismaela.

Režisér Desplechin se při natáčení svého filmu potkal (také už poněkolikáté) se svým dalším hereckým oblíbencem Mathieu Almaricem. Sám Desplechin je ve světě filmu znám jako schopný pozorovatel lidských vztahů, na které dovede pohlížet s jemně ironickým nadhledem. Jistě by si jím příl být i v případě Ismaelových přízraků, jenže to se mu zcela objektivně nepovedlo.

Zmiňovaný Mathieu Almaric tentokrát hraje duševně se rozkládajícího režiséra, který žije s přítelkyní (Charlotte Gainsborough) a sebou vleče dvacet let starou historii ztracené manželky (Marion Cotillard), se kterou se už jakžtakž smiřuje ve smyslu rčení „co oči nevidí, to srdce nebolí“. Tohle by bohatě vydalo na celovečerní snímek. Stačilo by dál rozvíjet postavy a příběh. Z nějakého nepochopitelného důvodu to tentokrát Desplechinovi nestačilo a do snímku začal přimíchávat ještě další linky v naprosto odlišném žánru. Výsledek působí jako nepovedený patchwork, i přes dobré herecké výkony všech zúčastněných. Navíc, znáte-li i trailer ke snímku, budete asi stejně jako já zmateni hned při prvních záběrech filmu. Opět se tak potvrdilo, že základním kamenem solidního snímku je kvalitní scénář.

Ani roztomilá scéna s naprosto uvolněně tančící Marion Cotillard, fungující chemie mezi ní a Mathieu Almaricem nebo třeba určitá vazba na Prahu a slušná kamera váš zážitek ze snímku nezachrání. Tak snad příště, pane Desplechine…

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe © 2018

Hippolyte Girardot: Na natáčení s Desplechinem se vždy těším