Švýcarský porotce a spolupracovník Wese Andersona Elie Chapuis (37) všechny účastníky své masterclass k filmu Můj život Cuketky okouzlil svou bezprostředností. O den později na třeboňském Anifilmu spolu s Benem Adlerem rozebíral s diváky Psí ostrov, který právě přichází do českých kin. Povídali jsme si s ním nejen o nejnovějším Andersonově snímku, ale i o tom, co Elieho přivedlo k animaci.
Elie Chapuis (foto: E. Kořínková)
Vás je vážně radost pozorovat při masterclass!
Omlouvám se, že jsem vás nechal tak dlouho čekat na rozhovor! Věděl jsem, že už bychom měli začít, ale posluchače pořád zajímalo tolik věcí a kladli mi další a další otázky. Promiňte mi to… Když se ponořím do vyprávění o své práci, úplně ztrácím pojem o čase.
Žádný problém, já jsem to všechno naopak moc ráda sledovala. Mělo to správnou festivalovou atmosféru. Dovedete trpělivě vysvětlovat, ukazujete jim názorně příklady, posloucháte a jste velmi sdílný. Každému musí být okamžitě jasné, jak moc svou práci milujete.
Ano, skutečně ji zbožňuju. A víte, tohle byla pravděpodobně poslední masterclass o filmu Můj život cuketky, protože ve Švýcarsku šel do kin už před více než rokem a půl a jeho poslední distribuční destinací bylo před pár měsíci Česko.
Elie Chapuis na masterclass k filmu Můj život Cuketky
Jenže vy při tom vyprávění pořád vypadáte jakobyste o tom mluvil poprvé…
Jo, to je fakt! (smích)
Vy jste chtěl vždycky pracovat jako animátor? Vyráběl jste si už jako dítě nějaké loutky nebo podobně?
Loutky jsem nedělal, ale myslím, že jsem měl už jako dítě obrovskou představivost. Vymýšlel jsem si příběhy, měl jsem šikovné ruce, rád jsem pracoval s papírem a hodně kreslil, i když ne nějak extra dobře. Když mi bylo asi čtrnáct, byl jsem nemocný. Měl jsem příšernou chřipku a musel jsem zůstat doma. Ale alespoň jsem mohl vynechat školu, a to bylo příjemné.
Byl to tehdy zrovna týden, kdy Francie oslavovala výročí vynálezu kinematografie. V televizi každý den běželo nějaké téma ohledně filmu. Jeden den byl věnovaný i animaci a já sledoval filmy Jiřího Trnky. Viděl jsem Ruku a Bajaju. Já vím, z dnešního pohledu to bude znít jako absolutní old school záležitost, ale tehdy to pro mě byl naprostý šok. Žasl jsem nad jednoduchým příběhem, ale zároveň nad sílou filmařského zpracování. Samozřejmě, že takhle to dovedu definovat až dnes. Ale tehdy jsem si přál, abych věděl, jak toho tvůrci dosáhli. A pak kolem roku 1993 a dál vznikaly filmy jako Wallace a Gromit, Ukradené Vánoce nebo Slepičí úlet. Tyhle snímky naprosto změnily můj život. Ale absolutním začátkem byly ty dva české krátké filmy. Moje srdce začalo bít stop motion animací. Existuje tolik vašich animátorů a animátorek, jejichž díla jsou skoro zapomenutá a přitom jsou to takové perly! Mnoho z nich ale existuje jenom na 35 mm filmu a bez digitální podoby…
A víte co? Šel jsem tady na Anifilmu do festivalového obchůdku a prohlížel si jeho nabídku a zaujal mě film Karla Zemana Cesta do pravěku, ten jsem neznal… A slečna, která obchůdek provozuje mi říkala cože! Vy to neznáte?! Takže vidíte, stále mám co objevovat…(úsměv)
Ano, to jistě máte. A nejen vy. Je fakt, že tohle je u nás naprostá klasika a znají ji děti i dospělí.
Já mám pořád ještě nějaké české peníze, takže je všechny před odjezdem půjdu utratit do zmíněného obchůdku. Nakoupím si nejrůznější filmy a knihy, těším se! (úsměv)
Ale zpátky k vašemu okouzlení z animace. Takže jste ji pak šel hned studovat?
Jasně! Studoval jsem ve Francii. Ve Švýcarsku tehdy žádná škola neexistovala. Ta škola se jmenovala EMCA (Ecole des Métiers du Cinéma d´Animation). Tehdy byla malinkatá, dnes je to už obrovská instituce a má veliký věhlas. Tehdejší studium trvalo jenom dva roky. V ročníku nás bylo jenom dvanáct a pro mě to byly dva roky naprostého naplnění.
Elie Chapuis a Ben Adler na masterclass o Psím ostrovu
A co následovalo potom?
Zůstal jsem v Angoulême a podílel jsem se na nějakém krátkém filmu, který se tam zrovna chystal. Dělal jsem tam od všeho něco a taky si zkusil trochu animace naostro. A pak jsem se vrátil zpátky do Švýcarska. A tehdy bratři Guillaumeové připravovali snímek Max & Co. Na jeho první verzi jsem tehdy spolupracoval s českým animátorem Františkem Vášou. Byla to skvělá spolupráce. A když se od té doby můžeme potkat tady na festivalu, jsem nesmírně rád. On má velké zkušenosti.
A jak vznikla spolupráce mezi vámi a Wesem Andersonem?
Za to může opět film Max & Co. Na něm tehdy pracovala i velká skupina britských animátorů. Jejich šéf si mě tehdy zapamatoval a o dva roky později se mi ozval, že Wes Anderson hledá animátory a že se mu musím ozvat. Tehdy jsem pracoval na nějakém studentském filmu v Německu. Přihlásil jsem se, on si mě vybral a já jsem začal pracovat na Fantastickém panu Lišákovi. A když jsme pak později připravovali Můj život Cuketky, tak se ke mně doneslo, že Wes Anderson chystá další stop motion film. Takže tak…
A není vám animátorům někdy líto, že dost často vaše jména nebývají nikde uvedená? Přitom odvedete takový kus práce…
Ano, je to pravda. Ale pak máte režiséry jako je právě Wes Anderson, který i v tomhle projevuje nesmírnou citlivost a vnímavost. Když dává rozhovory, tak nikdy nezapomene o animátorech jmenovitě hovořit. A na oficiálních plakátech k Psímu ostrovu se tam, co jsou vždycky dole uvedená jména všech z castu, a já tam tak poprvé viděl i jména tří hlavních animátorů. On si tohle všechno velmi hlídá. Ale víte co? Já mám takovou vlastní teorii. Animátor není herec a myslím, že většina animátorů dává přednost tomu, že může stát mimo světlo reflektorů.
Ale podle toho, co jsem dnes na masterclass viděla, zrovna vy nejste někdo, kdo by se styděl a neuměl o své práci mluvit.
Ano, to sice ne, ale neláká mě stát na světlem zalitém pódiu jako nějaká hvězda. Dělat takovouhle přednášku o mé práci je pro mě jednoduché. V tom se cítím dobře, protože vím přesně o čem mluvím. V tom se cítím pevný v kramflecích. Být animátorem znamená také trávit spousta času o samotě, v tichu a naprostém soustředění. Mnohdy pracujeme za zataženým závěsem, abychom měli naprostý klid. Stop motion animace je něco jako výlet do jiné dimenze, naprostá oddanost. V tom je animátorovo naplnění.
Psí ostrov – foto scény ve studiu
U snímku Můj život Cuketky jste mluvil o téměř šedesáti postavičkách, které se musely vyrobit. Ale u Psího ostrova, který se teď promítal pár dnů zpátky na zahájení, jich je asi zásadně víc?
No schválně, tipněte si! A buďte velkorysá…
Tak třeba kolem tří set?
Museli jsme vyrobit 1117 různých postaviček!
Teda! To je něco…
Ano… Je to šílené. Ono se to číslo navýšilo taky tím, že třeba hlavní postavu Atariho museli vyrábět v mnoha různých měřítcích a tak podobně.
Psí ostrov – z natáčení
Kolik lidí ty postavy vyrábělo?
To vás možná překvapí. Bylo jich sedmdesát. Zvládli to za dva a půl roku.
A samotný Psí ostrov se natáčel jak dlouho?
Ten se točil osmnáct měsíců. Já jsem se natáčení přímo účastnil osm měsíců. Chtěl jsem se připojit dřív, ale tehdy pro mě nebylo místo. Pak jsem zase měl práci já. Takže jsme se nějakou dobu naháněli jako pes a kočka než jsem se mohl pustit do práce na Psím ostrově.
A na závěr se vás ještě zeptám na vaše porotcování na letošním Anifilmu. Jak se vám líbí soutěžní snímky?
Protože jsem měl minulý rok hodně práce, většinu soutěžních snímků jsem viděl poprvé až právě tady v roli porotce. A myslím, že mnohé z nich se ani nedostanou do švýcarských kin, takže mám velkou radost, že se na ně tady mohu podívat. A některé z nich jsou opravdu úžasné a mám z nich hluboký zážitek. Víc vám k tomu ale říkat samozřejmě nemůžu.
připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Archiv, CinemArt, Totalfilm, Eva Kořínková, Anifilm, Pilot Film © 2018
