Recenze | Dukla 61 – nic lepšího v televizi od Pustiny nebylo

Je vždycky potěšující, když se na obrazovce objeví něco, co by obstálo i v mezinárodní televizní konkurenci. Odhlédnu-li od historické limonády Marie Terezie, které mezinárodní uvedení zajistila spíš předem domluvená koprodukce, DUKLA 61 patří jednoznačně k dílům, které by mohly uspět bez problémů i na zahraničních trzích. Dvoudílná televizní minisérie režiséra Davida Ondříčka se totiž opravdu hodně povedla.

Ondříček natočil příběh nezměrné tragédie v dole Dukla, při které zahynulo 108 horníků (wikipedie zde). První část filmu je plnokrevné rodinné drama, druhá je čistě katastrofický film s emocionálním přesahem. Scénář mají na svědomí Jakub Režný s Matějem Podzimkem (ten zároveň s Michalem Reitlerem film dramaturgoval).

Dukla 61 sleduje rodinu elitního horníka Šlachty (Marek Taclík). Doma má zemitou a ráznou ženu (Martha Issová), která doma vládne pevnou rukou. Domů se vrací jejich syn Petr (Oskar Hes), aby rodičům oznámil, že přerušuje studium na vysoké škole, protože s přítelkyní čeká dítě. Po velké rodinné rozepři se mladík po boku otce vydává do dolů, aby zakusil zač je toho loket a rozmyslel si neuvážené rozhodnutí s přerušením studia a plánováním rodiny. Nikdo ale nepočítá s tím, že se mu práce horníka zalíbí…

Rodinné drama v prvním díle Dukly nabízí ještě mnohem víc zajímavých epizodek a linek a především staví do popředí Marthu Issovou. Její herecká kreace patří k tomu nejlepšímu, co kdy vytvořila. A je velká škoda, že Ondříčkův film nešel (byť třeba v kratší verzi) do kin. Český lev by ji stoprocentně neminul. Je až neuvěřitelné, jak přirozeně tato pražská herečka pracuje s kratkou češtinou. Nepůsobí to nijak parodicky. Stejné je to i u ostatních obsazených herců. Mile překvapí i Jiří Langmajer v roli ředitele dolu. Především jedna ze závěrečných scén, kde spolu s Martinem Myšičkou zapisuje jména mrtvých horníků do seznamu, patří k nejsilnějším momentům celého dvoudílného filmu.
Stále více do povědomí diváků se poslední dobou dostává vynikající ostravský herec Robert Mikluš (strážmistr Zahálka ze seriálu Doktor Martin). Jeho Eda Slonka je určitě jednou z nejzapamatovatelnějších vedlejších postav minisérie.

Dramaturgická péče je na obou částech Dukly opravdu hodně znát. Je vlastně cele)kem příznačné, že v době, kdy český film na plátnech kin zažívá kvalitativně nejhorší období za posledních dvacet let, stává se i v Česku televize lídrem kvalitní filmařiny. ČT má za poslední dobu minimálně tři zářezy, za které se rozhodně stydět nemusí. Licence na americkou verzi detektivního thrilleru Spravedlnost se dokonce prodala do zámoří. Ale zpátky k Dukle. David Ondříček rozhodně ví, jak na to. I svým posledním filmem Ve stínu ostatně dokázal, že je především přemýšlivý a atmosférický režisér. Všechna jeho díla mají pevnou stavbu a vědí, co chtějí divákovi sdělit. Aniž by na to režisér šel nějakou polopatickou cestou. Je evidentní, že Dukla 61 není určena pro čirý divácký konzum založený na vytáhnutí jedné tragické události z propadliště dějin. Jedna věc, je záslužná činnost, připomenout takto tragickou událost, druhá věc je způsob prezentace. Smutný příklad dobrého úmyslu, ale příšerného výsledku byl nedávno historický film Milada. Ondříčkova Dukla ale horníky uctívá se vší parádou, citlivostí i filmařským umem.

David Ondříček, jak je u něj zvykem, si pohlídal všechny technické složky filmu. A jsou opravdu dokonalé. Ať už kamera Marka Dvořáka, úsporná hudba Beaty Hlavenkové (skladatelka filmové hudby se v našich končinách často nevidí) či efekty vzniklé později v postprodukci. Film má všechny kvalitativní atributy distribučního filmu a je velká škoda, že se na plátnech kin neobjevil. Z původního dolu zbyly dnes už jen dvě poslední budovy (hlavní zachovalá budova byla v postprodukci přenesena ve 3D do natočeného filmu). Dále se natáčelo v dole Rako Lupky v Rakovníku, Barbora v Karviné, Žofie v Ostravě–Porubě, v dolech Chlebovice a Paskov ve Frýdku–Místku, a Havířově a Příbrami.

Martin Staněk, Totalfilm.cz
foto/video: Česká televize © 2018