Jan Gebert: Extrémistické skupiny sílí i díky tomu, že mlčíme (Až přijde válka)

Dokument Až přijde válka vznikl jako první dokumentární snímek z originální produkce HBO Europe a letos byl na mezinárodním filmovém festivalu Berlinále uveden v sekci Panorama. O filmu, který tento čtvrtek 18. října vchází do kin jsme si povídali s jeho režisérem Janem Gebertem.

Jak byste svůj film v krátkosti popsal?
Je to film o zrodu totality. Je o tom, jak z extrému, který je zakletý v lese a který je na okraji, se přijetím společnosti stane akceptovanou součástí hlavního proudu. To je něco, co teď vidíme všude okolo sebe. Tenhle ostrý nacionalistický populismus, který byl donedávna vysmívaný a bylo jím pohrdáno, se stává legitimní součástí naší politiky. A je z ní dominantní hybná síla celé Evropy, nejenom té postkomunistické, ale také západní.

A ta cesta od myšlenky až k dokumentu? Hledal jste nějaké téma pro svoji novinářskou práci?
V něčem to tak bylo. Nicméně pro mě novinářská práce byla už mnoho let na druhé koleji. Věnoval jsem se jí vlastně delší dobu než jsem chtěl. Ale vzhledem k tomu, že jsem spíš takový černý pasažér v dokumentárním filmu, tak jsem se tam propašovával zadními vrátky. Novinařina mi ve spojitosti s dokumentem pomáhala třídit, které téma by bylo dobré pro film. Musím ale říct, že když jsem se dozvěděl o existenci téhle skupiny, tak jsem si ani nemusel dělat rešerši. Mně stačilo vědět, že na Slovensku existuje domobrana, která je vedená devetenáctiletým klukem, který je vytrénovaný v Rusku. Pochopil jsem, že se děje něco naprosto nového, a co ilustruje, kam se společnost posunula.

Jan Gebert (foto: Totalfilm.cz)

Váš snímek začíná maturitou Petra (hlavní postava dokumentu). Ale asi šlo o delší období, kdy jste ho s kamerou sledoval…
Ano, byly to tři roky. Začal jsem ho natáčet začátkem roku 2015. A ono to celé dost v něčem kopíruje dění a chronologii událostí v Evropě. V prvních scénách vidíme kluka, který je trošku rozpačitý a postupně se mění v monstrum, v prototyp populistického politika. Poslední scénu jsem natáčel letos v lednu a je to i skutečně poslední scéna ve filmu. Nebylo to celé tak, že tady je zajímavá postava já budu zvědavý, co se s ní bude dít. Zajímalo mě, jak se skupina, která se na začátku může jevit jako legrační a podceňovaná stává stále silnější. U Petra jsem cítil, že on není tím, koho by bavilo jenom běhat po lese. Často mluví o velcích Slovácích, synech slovenského národa, vlastně jeho tichou ambicí je, aby se jednou stal jedním z nich. Cítil jsem, že to jeho rozhodnutí musí jednou překročit hranice domobrany. Společnost ohledně jeho jednání mlčí, toleruje nebo ho schvaluje. Zároveň politický kontext jim nahrává a on si je toho vědomý.

Už jenom to, že vlastně nejsou a nikdy nebyly registrovanou organizací…
Ano, dělají to chytře.

Cítím z toho naprosto vědomé konání…
Jasně. To, co dělají, ukazuje bezmocnost demokracie, ve které takoví lidé jako oni, dokážou využít její benefity a vlastně ji docela dobře zneužívat a rozkládat. Nezaregistrovali se proto, aby nemohli být zakázáni. Existují jenom na Facebooku a všemu se můžou jenom smát. Přišlo mi, že klíčovým momentem a přerodem té jeho domobrany a obrazně krokem do společnosti bylo to, že Petr Švrček viděl, že významní politici říkají totéž, co oni. Jediný rozdíl je v tom, že branci nosí uniformy, mají zbraně a tuhle extrémní image oproti politikům, kteří nosí hezké obleky, vyjadřují se kulantně, spisovně a decentně. Ve výsledku mají ale obě skupiny totožný pohled na Evropskou Unii, na imigrační krizi i liberální demokracii. Tohle ztotožnění jim dodalo sebevědomí a řekli si, že by to mohlo vyjít i jim. Svým způsobem jsou produktem slov, které tvarují atmosféru ve společnosti a dodává jim to legitimitu pro jejich činnost. Mám na mysli výroky lidí jako je Zeman, Orbán, Kaczinski nebo Trump. Tenhle kontext je totálně nakopnul.

Až přijde válka (foto: HBO)

Osobně mě děsil postoj už jenom lidí ze stejné vesnice a taky to, jak takováhle víkendová aktivita dětí je pro jejich rodiče úplně v pořádku.
Pro mě je dalším protagonistou dokumentu právě ta tichá společnost, která nic nedělá. Tolerance má vlastně zelěenou a dovoluje jim růst. Říkal jsem si, a bylo mi to i vyčítáno, že ve filmu chybí nějaká silná konfrontace. Pídil jsem se po ní, ale nebyla ani s policií ani při setkání s veřejností, když slovenští branci mašírují po ulici. Jediné s čím se setkával u okolí bylo ticho nebo souhlas. Takže jsem tam nakonec mohl aktivně zachytit jenom to, jak všichni mlčí. I když všichni rodiče vědí o co jde, tak jim před výcvikem klidně žehlí maskáče.

Co není zakázáno, je povoleno…
Extrémní skupiny vždycky ve společnosti budou, ale záleží jenom na tom, kolik prostoru jim dáme a jakou dostanou zpětnou vazbu od okolí. Ve filmu tedy není moje konfrontace s nimi, ale celý film se za ni dá považovat. Myslím, že to, co může tenhle film vyvolat na Slovensku, může být zajímavá zpětná vazba. A stejně tak obraz pasivity může možná lidi probudit.

Za jediný zárodek přímé konfrontace v dokumentu se dá asi považovat diskuze, která se tam objeví. Co to bylo za akci?
Jeden student vysoké školy udělal krátký dokument o Slovenských brancích, který se promítal v rámci Jednoho světa. Na to se nabalila diskuze, na kterou se Branci odhodlali jít. A já si říkal, že není lepší místo pro konfrontaci než toto… Nicméně se ukázalo, že i experti jsou jaloví a neschopní problém pojmenovat jinak, než že pitvají nějakou ne zase až tak podstatnou věc jako je to, komu lajkují Branci Facebook. Byť Branci na první pohled vypadají jako slušní hoši, a vlastně jsou, i v tom lidském kontaktu, tak za tím se ale skrývá něco hodně nebezpečného pro celou společnost. A je to o to horší, že to má tenhle líbivý obal. To tam ale nezaznělo.

Až přijde válka (foto: HBO)

Jak probíhal první kontakt s Petrem? Jaká byla jeho reakce? Byl nadšený, že o ně někdo takhle veřejně stojí a chce o nich točit dokument a nebo byl spíš opatrný?
Bylo to spíš opatrné, ale cítil jsem, že by to chtěl. Já jsem si ho našel na Facebooku poté, co jsem si přečetl jeden článek o té skupině. Tehdy ještě nebyli Branci známí. Tam mi vyskočilo spouta Petrů Švrčků, protože je to docela časté jméno. Na jedné fotce byl ale kluk v uniformě, a tak jsem napsal jemu. No, a on mi za dva dny odpověděl, že můžu přijet. Byl obezřetný, ale když jsem mu řekl, že bych ten námět chtěl nabídnout HBO, tak se mu to jako fanouškovi Hry o trůny dost líbilo.:) Taky se mu dost zamlouvalo, že začátek jeho hrdinského eposu o velkém Slovákovi bude zaznamenán navěky. Velkou roli v tom hrálo jeho ego a do jisté míry si od toho sliboval asi něco jiného než co nakonec vzniklo. Představoval si, že by to mohla být propagace. Vysvětlil jsem mu, že dokument bude poskládán z reálných scén bez čtených komentářů. Ale myslím, že přesto nedokázal dohlédnout až tak daleko, že i tahle metoda natáčení ho může dost obnažit a ukázat pravou podstatu.

Jak často jste se scházeli k natáčení nebo jak jste řešili, co zrovna budete natáčet?
Vlastně mi v tom pomáhal hodně Facebook, kde jsem na jejich stránkách viděl některé z předešlých roků a taky opakující se akce. Tohle jsem se snažil zachytit. A zároveň, když jsem si pak určil linii pro film, přerod vojáčka ve veřejnou osobnost, tak tam jsem se ho už cíleně ptal. Ono by bylo velmi kontraproduktivní jezdit za ním bez nějaké jistoty při zhruba padesáti natáčecích dnech.

Jak vlastně v reálu probíhalo rekrutování kluků? A vlastně nejenom kluků, ve filmu je vidět, že tam byli i muži blížící se střednímu věku.
Když jsem s nimi začínal točit, byli to teenageři, ale s tím jak začali být známější a známější, tak i jejich věkový rozptyl začal být různorodější. Ve výsledku to byl pak relevantní vzorek, ve kterém byli zastoupeni všichni. Ale vy jste se ptala na to rekrutování…

Ano, ptala…
Fungují hlavně přes Facebook a ještě na nějakých dalších sítích. Slovenští branci mají sedmnáct oddílů po celém Slovensku a tak se vlastně kontaktují. Ta organizace funguje jako takový průtokový ohřívač vody. Žádná prezenční listina neexistuje. Stabilně je v ní tak kolem dvou set členů, ale organizací prošly už stovky lidí. Nikdo nemá problém s tím, když od nich chce někdo odejít a přidat se k nim může vlastně kdokoliv. Ve výsledku je to pro ně výhodné, protože se takhle snadno vytváří síť sympatizantů a o Slovenských brancích se tak šíří povědomí. Nábor je vlastně permanentní a Petr se ho snaží dělat hodně promyšleně. Dokonce se propašují i do mnohých škol, protože se prezentují jako sportovně – branná organizace a dokonce mají mezi některými řediteli škol své sympatizanty. Dobře ví, že když nějakou takovou akci udělá, tak kalkuluje s tím, že se to nejspíš objeví v televizi a že nábor je pak dobré udělat za čtrnáct dnů.

Až přijde válka (foto: HBO)

Na stránkách Slovenských branců jsem si dneska četla rozhovor, který vznikl jako reakce na váš dokument. Branci si ho dělají mezi sebou a můj výsledný pocit je, že jsou vlastně trochu rozčarovaní z výsledného filmu.
Když jsem jim ten film pustil na zvláštní projekci, tak se všichni hrozně smáli a líbilo se jim to. Petr byl šokovaný tím, že je tam zobrazený jeho přerod, protože to vlastně přede mnou nikdy otevřeně neřekl a snažil se to zatajit. Myslím, že se jeho vztah k filmu bude ještě dál vyvíjet.

Napadá mě, jestli se taky někdy vlastně rekrutovala nějaká žena?
Ano, bylo jich tam pár. Myslím, že i Petr se se svou bývalou přítelkyní seznámil tak, že k němu přišla na výcvik. Děvčaty se to tam úplně nehemží, protože výcvík je celkem náročný.

V dokumentu se objeví pohled na dům, který Petr obývá s rodiči. Ten je obestavěný ze všech stran zdí a je z toho patrný postoj celé rodiny.
Ano, to je dobrý postřeh. Je to vlastně obraz toho, jak by si Petr přál, aby fungoval stát. Jako izolovaný a kontrolovaný prostor.

Ptal jste se Petra, když byl film hotový, zda by s vámi nechtěl někdy jet na nějaký festival a konfrontovat se s obecenstvem naživo?
Po festivalech by se mi s ním nechtělo. Ale zapojit ho do debaty o filmu a o tom, co dělají, to chci a máme to v plánu. Distribuci v Česku a na Slovensku bychom chtěli pojmout spíš jako platformu pro debatu, která by neměla být nudně expertní. Ale myslím, že si to říká o to, aby součástí debaty byli právě Slovenští branci. Ačkoliv si teď mezi sebou dělají ty prezentované rozhovory na internetu a jeden z těch členů mi vyhrožuje žalobou, tak pořád je to všechno ve hře a je tam společná vůle připravit debaty, kterých by se zůčastnili taky.

Kde všude už dokument byl a kam s ním ještě pojedete?
Premiéra byla na Berlinále. Pak jsme byli na festivalu Zagreb Docs v Chorvatsku, protože máme chorvatskou koprodukci, pak na Jednom světě, na festivalu ve Švýcarsku, teď ve Vídni. Byl ve Varech, v Shefieldu a teď už z hlavy nevím, kde ještě.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm.cz, HBO Europe © 2018

%d blogerům se to líbí: