Recenze | Favoritka – rafinovaná, majestátní, vtipná

Pokud jste přišli už před lety na chuť snímkům jako je Špičák (2009), Humr (2015) nebo Zabití posvátného jelena (2017) toho velmi introvertně vypadajícího chlapíka z Athén, pak jste zřejmě ve velkém očekávání. Do kin právě vstupuje jeho historická komediální freska Favoritka. Film je momentálně nominován na nespočet cen BAFTA a má 10 nominací na Oscara.

Yorgos Lanthimos po devíti letech práce na scénáři, jehož autory jsou Tony McNamara a Deborah Davis, přivedl na svět své první historické drama. A to přesně v duchu, na který je jeho divák zvyklý. Jeho postavy z masa a kostí nepostrádají dobové manýry a vychování, ale zároveň používají instinktivně chování, které se dá snadno charakterizovat jako dnešní standard.
V příběhu ze začátku 18. století stojí v hledáčku kamery zejména tři ženské charaktery – královna Anna Stuartovna (Olivia Colman), Lady Sarah (Rachel Weisz) a Abigail (Emma Stone). A ještě přesněji, fyzicky nemocná a stejně tak psychicky nevyrovnaná královna Anna (přišla o sedmnáct dětí) si nedovede představit, že by snad jenom půl dne neměla vedle sebe svou oporu a tajnou lásku Sarah. Ta si zase neumí představit, že by ztratila královninu přízeň. Vše ale změní příjezd Sarahiny sestřenky Abigail, která žádá o práci a které nechybí důvtip ani vychování, když si to situace žádá.

Pro diváka je zábava sledovat intrikářský a rafinovaný boj o královninu přízeň a společenskou prestiž, jehož děj se tak jenom z dálky otírá o politickou situaci, ve které se dvůr a lid britské panovnice nachází. Prim nejen v případě Sarah a Abigail hrají rychlé a troufalé odpovědi plné ostrovtipu.

Významný akcent přináší i historické kostýmy, do kterých tvůrce své postavy obléká. Autorkou je věhlasná kostýmní výtvarnice Sandy Powell (nominace na Oscara). Vycházela střihově z daného historického období, ale zvolila materiály zcela současné a jenom v černobílém provedení. Třeba všechny kostýmy postav z kuchyně, byly vyrobeny ze starých jeansů. Proměna kostýmu je velice signifikantní zejména pro roli Abigail. Podle toho, co má zrovna na sobě, se dá dobře identifikovat, jak si zrovna stojí. A co se týče jistého kostýmu pro Rachel Weisz, není nic provokativnějšího a přitažlivějšího než žena v mužském oděvu. Prostor je dán i dámským korzetům, které dovolují omezený pohyb a nutně musely mít hluboký účinek na své ženské „oběti“ a představitelky Sarah i Rachel. Make-up a tolik charakteristické paruky a podpatky jsou ve snímku nošeny převážně jenom muži.

Rozhodně si ale nemyslete, že kvůli korzetům by snad diváka na plátně čekala sešněrovaná nuda. Tvůrci krom velkolepého prostoru herečkám umí pobavit i ve scénách, které nestojí na bedrech hlavní trojice. Třeba  i „praštěnou“ zábavou na dvoře, jako jsou závody kachen či házení krvavých pomerančů na nahého oplácaného dvořana, který si kryje svůj rozkrok a vyhýbá se bolestivým zásahům. To vše ve slow motion, která viděné posouvá někam do světa surreálna a karikatury. Kromě kachen se ve snímku divák setká i s početnou skupinou králíčků, které královně nahrazují její mrtvé děti.

Scén, které mi utkvěly v paměti, je mnoho, vlastně je to prakticky celý film. Herecké výkony jsou naprosto brilantní a diváka fascinuje náladovost královny Anny. Třeba v taneční scéně, kdy sedí na kolečkovém křesle a pozoruje tančící Sarah s Mashamem (Joe Alwyn). Fascinující choreografie, ve které se mísí klasické dobové prvky se současnými. A do toho dlouhý záběr na královnin obličej, ve kterém se velmi nenápadně mění mimika – od pocitu radosti až po smutek, zlost a frustraci ze své vlastní nemohoucnosti.

Ve Favoritce si kameraman Robbie Ryan (nominace na Oscara) opravdu hodně vyhrál. Snímá z nejrůznějších úhlů, často z podhledu, často ve chvílích, kdy daná postava jenom reaguje mimikou. Specifickým rybím okem nebo kamerou, která se otáčí kolem své osy a snímá interiéry a exteriéry. Zaujme i vypouklé zrcadlo, inspirace malíři van Eyckem nebo Parmianinem. Atmosféru jednotlivých obrazů povyšuje světlo svíček a zvuky, které se objevují mezi jednotlivými hudebními motivy z klasické hudby. Favoritka je minimalistická podívaná plná rafinovanosti, majestátu, divokosti, drzosti, dekadence, šílenství, černého humoru, frustrace a rozmarů.

Klasické skladby soundtracku (Bach, Vivaldi, Purcell, Haendel) jsou občas promíchané s minimalistickou hudební linkou složenou třeba jen z jednoho tónu, který rytmicky střídavě hraje klavír a housle. Vše je provedeno velice promyšleně a delikátně.

Málokdy mám chuť dokoukat i závěrečné titulky snímku. U Lanthimose jsou ale i ony grafickou lahůdkou pro oko estéta, byť si v nich moc nepočtete.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt © 2018