Nepřehlédněte

Isabella Eklöf na Febiofestu: Jako filmařka chci bojovat proti línému myšlení

Hostem Febiofestu a členkou poroty Amnesty International Award je švédská režisérka a scenáristka Isabella Eklöf. Někteří čeští festivaloví diváci možná zaznamenali fantasy drama Tina a Vore režiséra Aliho Abbasiho, který obdržel cenu Un Certain Regard na MFF v Cannes, u něhož se podílela na scénáři. Na Febiofestu filmařka uvádí svůj loňský celovečerní režijní debut Prázdniny. Ten sklidil velký úspěch u odborné kritiky a získal řadu ocenění na mezinárodních festivalech. Snímek sleduje krásnou Saschu, která je jako přítelkyně dánského mafiána polapena luxusem, v němž žije. Ale cena, kterou za bohatství musí platit, je až příliš vysoká.

Isabella Eklöf

Váš režijní debut, drama Prázdniny, je upřímným zobrazením drsného sexuálního násilí. Proč jste si pro svůj první film vybrala právě toto téma?

Znala jsem jednu dívku, která se v podobné situaci jako hlavní hrdinka ocitla. Chtěla jsem tedy prozkoumat, proč dělala rozhodnutí, jaká dělala, a porozumět jim. Některá z těchto rozhodnutí se odrážela i v mém vlastním životě. Žena si může vybrat, zda se chce podvolit muži, nebo zda nebude tak slabá, aby řekla jasné ne někomu, kdo se ji snaží využít. A já opravdu chtěla porozumět tomu, proč se to děje. A jak.

Podařilo se vám to během vzniku filmu?

Nemyslím si, že je možné pochopit to zcela. Jediné, co nám zbývá, je zkoušet vše analyzovat a porozumět alespoň detailům. A také je důležité naučit se rozpoznat, že se nacházíte na špatném místě dřív, než bude příliš pozdě.

Jaká byla atmosféra na place, když jste natáčeli nejbrutálnější scénu filmu?

Natáčeli jsme samozřejmě jen s nejnutnějšími členy štábu, nebylo jich na place mnoho.

Zajímavá byla práce se všemi těmi technickými aspekty – museli jsme používat prostetiku, hodně vizuálních a speciálních efektů. A vše také mělo jasnou choreografii. Myslím, že pro herce to bylo hodně náročné, ale byli velmi dobře připravení. Takže atmosféra byla soustředěná, protože je to velmi důležitá a komplikovaná scéna.

Jaká tedy byla vaše práce s herci? Zkoušeli jste před začátkem natáčení?

Ráda scény s herci předem zkouším v sálu typu black box (pozn. variabilní divadelní sál, černě natřený nebo opatřený černými závěsy), kde jsou zcela vytrženi z běžného prostředí. Mají svobodu pracovat s různými věcmi i choreografií. Byli jsme hodně konkrétní v tom, co se v každé scéně bude dít, takže každá situace je precizní a ve scénáři velmi přesně popsaná. Není nic horšího, než natáčet sexuální nebo násilné scény bez předem dané preciznosti. Do scénáře nemůžete napsat věty typu – a pak mají sex, pak ho bije… To je pak opravdu nebezpečné. Lidé si totiž mohou ublížit nebo se dostat za své osobní hranice. Musíte se tedy na začátku rozhodnout, co se přesně stane. A to se ve filmu týká jak sexu, tak násilí. Musíte říct: „A pak ho udeří do levé tváře. On ji zatlačí do kouta svým pravým bokem…“ Jinak je to nebezpečné fyzicky a také pro vaši osobní integritu.

Takže je to taková choreografie.

Do velké míry ano. Musíte být precizní v práci s herci, aby cítili, že to máte vy i oni pod kontrolou. Je důležité, aby ten, kdo hraje oběť, cítil, že ve skutečnosti může vše kontrolovat. Aby se necítil jako skutečná oběť. Rozhoduje, co je v pořádku, co už ne. Samozřejmě je podobně psychicky náročné ztvárňovat roli pachatele.

Isabella Eklöf

Jak hodnotíte vaši první režijní zkušenost?

Mé dojmy jsou velmi pozitivní. Film ocenila hlavně kritika, neměl téměř žádný úspěch u diváků, ale to stejně nikdy nebyl můj záměr. Ale získal několik ocenění. Je úžasné, když můžete sama sebe vidět jako umělce. Takže jsem moc spokojená se všemi reakcemi, jsou lepší, než jsem mohla doufat.

Přemýšlíte už nad námětem pro svůj další film?

Ano, rozvíjím jich teď hned několik. Přemýšlím o jednom takovém zralejším příběhu, inspirovaném dánským románem o poměrně nešťastném hlavním hrdinovi, který žije v Grónsku. V něčem se to podobá mému předchozímu filmu. Také se jedná o člověka, který je polapen v pasti sebedestruktivního chování.

Jste scenáristkou snímku Tina a Vore, který se pohybuje na pomezí fantasy, thrilleru i romantického filmu.  Zajímalo by mě, zda jste ve scénáři dělali nějaké větší změny v porovnání s povídkou Johna Alquida Lindquista, kterou je inspirován?

Ano. Původní příběh je vnitřní, velmi intimní monolog. A to není možné natočit. Ta povídka je plná detailů o každodenním životě na první pohled podivné hlavní hrdinky, která pracuje jako celní úřednice. Díky své zvláštní schopnosti vycítit u lidí strach a další emoce, dokáže rozpoznat, zda někdo nepřeváží za hranice nedovolené předměty či se nedopouští trestné činnosti. Použili jsme spoustu detailů zachycených v povídce, a ty dělají film velmi živý. Vymysleli jsme druhou dějovou linku, která přidává až kriminální zápletku. Také jsme se do filmu snažili dostat až filosofickou úvahu o tom, co je lidské. To je můj velký zájem.

Co je pro vás nejsilnějším tématem tohoto filmu?

Jedním z nejsilnějších témat je způsob, jak zacházíme s ošklivými lidmi. S někým, kdo není hezký, si dovolujeme zacházet s pohrdáním, jako by byl bezcenný, což je hrozné. A také velmi primitivní a dětinské. Přesto to řada lidí dělá. Podle mě je to skutečný problém, stejně špatný jako rasismus. Vytváří prostředí, kdy je v pořádku smát se takovým lidem a shazovat je. A ti lidé, kteří jsou tomu vystaveni, se pak mohou chtít mstít. Přináší to jen zášť a je potřeba s tím přestat. To je poselství našeho filmu. Myslím si, že jedna z neodvážnějších věcí, na které Ali (režisér Ali Abbasi) trval, bylo, abychom hlavní hrdinku neudělali příliš krásnou. Chtěli jsme ji udělat ošklivou a dokázat, že ji stejně můžeme mít rádi. Můžeme se s ní ztotožnit, i když se nám na první pohled nelíbí.

Jak se vám pracovalo s režisérem Alim Abbasim?

Ali je můj dlouholetý přítel. Chodili jsme spolu už do školy. A to je také jediný důvod, proč jsem se mu rozhodla pomoct se scénářem. Cítím se být spíš režisérkou než scenáristkou. Ale požádal mě o pomoc, tak jsem ho neodmítla. Je skvělý umělec, někdy si ale příliš věří a má pocit, že má ve všem pravdu. Mám moc ráda jeho politické názory, v nich se potkáváme. Oba si myslíme, že je důležité zpochybňovat zavedené normy a postavit se línému uvažování. To je potřeba dělat pořád. Musíme se snažit nezlenivět a být stále lepší. Jako filmařka chci proti takovým věcem bojovat, a myslím, že by měl každý. Tím, že začneme u sebe, můžeme inspirovat další.

Jak jste se cítila, když jste na place nebo pak později v hotovém filmu viděla hlavní hrdiny, Tinu a Voreho, v jejich trollích maskách?

Abych byla upřímná, kdybych film režírovala já, vydala bych se trochu jinou cestou. Udělala bych z obou klasičtější trolly. Ale tohle byla Aliho vize, která byla velmi úspěšná a samozřejmě funkční.

A jaké byly vaše pocity, když jste poprvé viděla finální verzi vašeho režijního počinu?

Byla jsem potěšená.  Myslím, že jsem si říkala něco ve smyslu: „Ok, tak to jde, není to špatný film. Můžu zkusit natočit další.” Nikdy totiž předem nevíte.

Prázdniny na Febiofestu:
28. březen v 19:00 CINESTAR PRAHA ANDĚL KOUPIT VSTUPENKU

Vladana Drvotová, Totalfilm.cz
foto/video: Febiofest © 2019

%d blogerům se to líbí: