Nepřehlédnutelným hostem Febiofestu se stal charismatický francouzský herec a režisér Louis Garrel, který v Praze uvedl svůj druhý celovečerní film Věrní nevěrní. Snímek získal loni Cenu poroty pro nejlepší scénář na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastiánu. V české distribuci je premiéra plánovaná na 4. dubna. V rámci Febiofestu bude promítán také Garrelův režijní debut Dva přátelé a Bertolucciho Snílci, v nichž si zahrál ještě během studií na Pařížské konzervatoři.
Pamatujete si na moment, kdy jste si uvědomil, že kromě herectví se chcete věnovat také režii?
Už když jsem chodil na hereckou školu, došlo mi, že se moc rád dívám na to, když herci zkouší. A to mě k režii přivedlo. Jako herec potřebujete mít ještě další osobu, která vás pozoruje a pomáhá vám najít cestu, kterou vy sami možná nevidíte. A tak jsem se později rozhodl natočit svůj první krátký film jako režisér.
Dá se říci, že je vám některý z těchto oborů o něco bližší? Nebo spíše vnímáte jako výhodu, že se jako režisér dokážete vcítit do role herce a naopak?
Často mi to pomáhá. Jako režisér, který má hereckou zkušenost, můžu být na place hercům opravdu blízko. A to mi připadá skvělé.
Psali jste společně s Jean-Claudem Carrièrem scénář k Věrným nevěrným už s myšlenkou na to, že to budete právě vy, kdo ztvární roli Abela?
Ano, od začátku věděl, že budu Abela hrát. Sám začínal svou kariéru s Pierrem Étaixem, hercem a klaunem, který sám režíroval filmy, v nichž hrál. A tak mi Jean-Claude vždycky říkal, že také díky němu poznal, že propojení herectví a režie ulehčuje práci. Něco jiného totiž je, když se píše scénář, a když pak vidíme herce na place, je nutné drobné věci měnit.
O svém nejnovějším filmu mluvíte jako o soudobé komedii mravů. Jde o žánr, který má svůj původ v divadelním prostředí. Při sledování Věrných nevěrných mě několikrát napadlo, že právě díky velmi intimní atmosféře by mohl velmi dobře obstát i na divadelních prknech. Ovlivnila vás při jeho psaní některá z divadelních her?
Před tím, než jsme začali pracovat, jsme se byli s Jean-Claudem podívat v divadle na hře od Pierra de Marivauxe, která se jmenuje La Seconde Surprise de l’Amour. Vypráví příběh muže, který naváže vztah s jednou vdovou. V něčem nám to také připomnělo romantickou komedii Terapie láskou (Silver Ligning Playbook) s Bradley Cooperem a Jennifer Lawrence. Marivaux nás tedy inspiroval, ale snažili jsme se pak o to, aby každá scéna byla překvapivá. Ve filmu mě také baví představa masek, které na sebe postavy berou. Ty považuji především za divadelní prostředek.
Je pro vás tedy film silnějším médiem než divadlo?
Ne, to vůbec ne! Rád chodím do divadla. A myslím si, že divadlo a film se dobře doplňují, tvoří spolu dialog. Pro mě je divadlo opravdové umění, a velmi důležité. Stejně tak film. Baví mě obě formy.
Přemýšlel jste tedy někdy také o tom, že byste se pustil do divadelní režie?
Ne, zatím nikdy. Pracoval jsem na divadle třeba se švýcarským režisérem Lucem Bondym. Zbožňoval jsem ho pozorovat při práci, ale sám bych měl z divadelní režie strach.
Trojice hlavních hrdinů vyjadřuje své nejniternější myšlenky pomocí samomluvy, kterou ve filmu vyjadřuje voice over. A není schopná se tomu druhému svěřit v rozhovoru. Co vás k použití této techniky vedlo?
Všichni jsou ten typ osobností, které na rovinu druhým řeknou, co si myslí. Prozradí všechno. Ale i když řeknou vše, přesto jim něco unikne a zůstane uvnitř. I sám pro sebe je často člověk záhadou. A voice over umožňuje tyto věci vyprávět. Říkáme jednu věc, myslíme si druhou, to už měl ve svých divadelních hrách právě Marivaux. Cit se rodí až se slovy. Já mám použití voice overu moc rád, připadá mi jako skvělá filmařská technika. Je to narativ, který se používal v určité formě už v literatuře, ale zároveň je tak typický pro film a neexistuje nikde jinde. A navíc mi Jean-Claude, který napsal už mnoho scénářů, řekl, že ho nikdy nikde nepoužil a že ho rád zkusí uplatnit.
Vaše žena, herečka Laetitia Casta, ve Věrných nevěrných ztvárňuje roli Marianne. Jak se vám společně natáčelo?
Nevěděl jsem, jaká bude Laetitia na place, předtím jsme se spolu nenatáčeli. Tolikrát mě překvapila! Byla tak koncentrovaná, tak ponořená do své role. Poznal jsem její úplně jinou, novou tvář. Když mi bylo pět, sám jsem hrál ve filmu svého otce, společně se svou matkou i jeho bývalou přítelkyní… Takže se dá říct, že jsem na to zvyklý odmala. Ale pro mou ženu to asi bylo možná na začátku zvláštní.
S Lily Rose Depp jste se setkal na natáčení filmu Planetarium v roce 2015. Byla pro vás od začátku jasnou volbou do role mladé, impulzivní a vytrvalé Eve?
Poznal jsem ji jako patnáctiletou. Byla tehdy hodně nesmělá. Snažil jsem se si s ní během natáčení občas povídat, ale přišlo mi, že se na mě dívá jako na hloupého dospělého. Když jsme s Jean-Claudem napsali scénář Věrných nevěrných, zeptal jsem se jí, zda by si přečetla scénář, protože mě zajímal její pohled na Eve, které je ve scénáři také osmnáct, jako bylo jí. Řekla mi, že se v její postavě dost vidí, že je to role přesně pro ni. A když se herec s nějakou postavou tak identifikuje, je to dobrý začátek.
Ve filmu hraje také důležitou roli syn Marianne, malý Joseph, jehož představitel podává skvělý a přirozený výkon. Jak a kde jste ho objevil?
Je to syn mých známých žijících v Paříži. Jmenuje se stejně jako ve filmu Joseph. Poprvé jsem si ho všiml v parku, kde si hrál společně s mou dcerou. A když jsem s ním později mluvil, zjistil jsem, že je dost přemýšlivý a inteligentní, možná až předčasně na svůj věk. Tak jsem mu dal přečíst scénář, a pak se ho zeptal, jestli mu rozumí. A on pochopil opravdu vše! V té chvíli mi došlo, že v devíti a půl letech už jsme vlastně schopní porozumět všemu. I touze a sexu. Byť jsme je ještě fyzicky neprožili, uvědomujeme si je. A víte, jaké scény ho bavily nejvíce? Ty, ve kterých manipuluje svým okolím. To mě opravdu vyděsilo. (Pousměje se.) Natáčení se Josephovi moc líbilo, jen měl občas trochu strach, aby nic nezkazil. A po premiéře filmu mi volali už další čtyři režiséři, že by s ním také rádi pracovali.
V milostném trojúhelníku mezi Marianne, Eve a Abelem jsou to hlavně obě ženy, které rozhodují o Abelově osudu, a ne on sám. Jak se vám taková role ztvárňovala?
Byla to radost. Není tak obvyklé, že by mužská postava vykazovala takovou pasivitu a zcela se vydala se do ženských rukou. Také mě bavilo ve filmu ukázat muže jako sexuální objekt.
Je to možná podivné, ale v Abelově případě je to ta nejlepší strategie pro to, jak ženu svést.
Přemýšlíte už nad dalším námětem, do kterého byste se jako režisér chtěl pustit?
Ano, už mám v hlavě pár nových nápadů. Rád bych opět pracoval s Jean-Claudem Carriérem. Ale teď je ještě příliš brzy na to, abych prozradil více.
Máte pověst velkého filmového fanouška a na vašich snímcích je znát, že film máte opravdu rád. Jak se vám ztvárňovala taková osobnost, jakou byl režisér Jean-Luc Godard ve snímku Obávaný (Godard Mon Amour)?
To bylo velmi zvláštní. Byl to vlastně historický film. A protože Godarda velmi obdivuji, dost jsem si uvědomoval tu zodpovědnost na svých bedrech, že budu ztvárňovat právě jeho. Fascinuje mě jako osobnost i jako filmař. Příprava na tu roli ale byla skvělá a příjemná, viděl jsem všechny jeho filmy.
A který ze současných tvůrců vás v současné době inspiruje?
V poslední době mě zaujala tvorba řeckého filmaře Yorgose Lanthimose. Jeho příběhy jsou hodně absurdní, a je v nich řada nereálných momentů. Moc dobré je třeba jeho filmové drama Špičák (Dogtooth), to jsem viděl před třemi týdny. Ale našlo by se i pár dalších jmen.
Vladana Drvotová, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm, Film Europe, Febiofest © 2019