Peter Strickland: Do Česka se asi stěhovat nebudu, to vaše Ř je velká překážka

Tichý introvert se záhadně jemným úsměvem – to je režisér, scénárista a také velký hudební fanoušek Peter Strickland, který zavítal na letošní Febiofest. Je napůl Řek a napůl Brit, ale žije v Maďarsku. Do Prahy přijel uvést hororovou antologii krátkých filmů nazvanou Průvodce zlem. Hovor jsme začali u jeho filmu, který mi před několika lety hodně utkvěl v paměti díky své atmosféře. Jmenuje se Pestrobarvec petrklíčový. Náš rozhovor se taky ale zvládl otřít o téma Brexitu, který teď celkem logicky rezonuje i v Peterovi.

Peter Strickland

Překvapilo mě, že si jednu z hlavních rolí v Pestrobarvcovi zahrála dánská herečka Sidse Babett Knudsen. Bylo těžké ji pro roli v tomhle neobvyklém snímku získat?

Možná to bude znít trochu arogantně, ale já nikdy nijak zvlášť nevynakládám energii na to, abych nějakého herce pro svůj snímek získal. Nedávalo by to smysl. Kdysi dávno jsem něco takového zkusil, ale pak se mi to ve výsledku vrátilo. Vždycky to musí být vůle obou dvou, tvůrce i režiséra. Nepotrpím si na nějaké tanečky kolem. Chtěla v tom hrát, a tak se tak stalo. Sidse dostala scénář, který byl mnohem explicitnější než samotný snímek, takže věděla naprosto přesně, co se před kamerou bude odehrávat. Samozřejmě jsme o té roli taky hodně debatovali a domlouvali se, kam až je ochotna zajít, jak co uděláme. Vlastně jsme hledali taktiku a jako každý vztah, byla i výsledná podoba její role do jisté míry určitý kompromis z její i mojí strany.

Jak byste osobně tedy svůj snímek charakterizoval?

Řekl bych, že je to taková sado-maso romance, kde svou roli hraje také logika. Když vám totiž někdo řekne, že chce, abyste ho zamkl do truhly, tak první, co vás napadne je, zda tam bude moci dýchat. Ten snímek prostě akcentuje fantazii skutečným životem, a to mi přišlo zajímavé. Všichni tušíme, jak takové sexuální praktiky vypadají, protože všichni jsme už někdy viděli tenhle archetyp dominance versus submisivnost. Já jsem ale chtěl před kamerou objevovat, co znamená takové věci dělat z praktického hlediska a nechtěl jsem tendenčně stát ani na jedné straně tohohle zobrazovaného vztahu mezi Cynthií a Evelyn. Ten příběh v sobě má i trochu smutku, protože se dvě ženy dostanou do bodu, kdy ony hry jednu z nich přestávají naplňovat. A ještě jednu věc chci zmínit-toužil jsem potom, aby se diváci při jeho sledování cítili rozpaky, že veřejně sledují porno, na které koukají tajně doma. Když to trochu přeženu, tak mě vždycky zajímal a přitahoval „odpad“. Něco podobného dělá i Gaspar Noé v těch svých filmech.

Vaše snímky nají hodně specifickou atmosféru, mnohdy docela děsivou…

Budete se možná divit, ale já nejsem moc velký fanoušek hororů. Ty, které mám rád, mám rád kvůli atmosféře a soundtracku. Líbí se mi jejich intenzita. Třeba italské psychedelické horory ze 70. let ty mám moc rád. Ty, které se točí dneska, mě nezajímají ani trochu.

Kromě filmů je vaší druhou velkou láskou taky hudba. A to se potvrdilo i u soundtracku u Pestrobarvce petrklíčového, kde jsou autory hudby Rachel Zeffira a Faris Badwan, duo známé jako Cat´s Eyes. Soundtrack ocenila také Evropská filmová akademie.

Ano, Rachel je génius! Faris je taky super, ale Rachel má klasické hudební vzdělání a celé to vlastně složila. Byl jsem jejich velký fanoušek, a tak jsem je požádal o spolupráci. Z výsledku jsem byl opravdu nadšený. Musím říct, že jsem ale kdysi vůbec neuměl s muzikanty pracovat. Měl jsem pocit, že jsem to já, kdo jim musí ukázat, jak má jejich hudba pro můj film vypadat. Brzy jsem ale přišel na to, že to není ta správná cesta.

Kde se vlastně Pestrobarvec petrklíčový natáčel?

V Maďarsku.

Peter Strickland na úvodu svého filmu na Febiofestu

Tam jste tehdy žil a stále ještě žijete…

Ano, ale těžko říct, jak to bude po Brexitu… Světu se ukazuje britský šovinismus, který sice vždycky existoval, ale teď se dostává ke slovu. Britové ale za svoje chování tvrdě zaplatí. Neexistuje přece, aby si jedna země myslela, že je lepší než kterákoliv jiná. Z tohohle hlediska se za Velkou Británii stydím. Ale patří nám to, alespoň nás to naučí větší pokoře.

Třeba se nakonec přestěhujete do České republiky, když máte tak rád Evropu.

Víte, to vaše „ř“ je pro mě nepřekonatelná překážka… Třeba se rozhodnu pro Řecko, když jsem napůl Řek.

A co váš The Sonic Catering Band, funguje ještě?

Vlastně ani ne. Byli jsme tři, pořád jsme přátelé, ale každý máme svoji práci a žijeme někde jinde. Tohle naše hudební těleso vzniklo mezi prací na filmech, bavíme se nějakých 90. letech 20. století. Experimentovali jsme se zvuky z kuchyně (sekání, krájení, míchání, smažení, mixování…), ale aby to všechno fungovalo tak, jak jsme chtěli, potřebovali jsme na produkci a míchání dost drahou techniku. Je zvláštní a zároveň vtipné na to vzpomínat, ještě to ale nepovažuji za úplně uzavřenou kapitolu. Stálo by zato o tom všem natočit film. Teď mám taky rozpracovaný snímek z gay prostředí 80. let minulého století, který vypráví o všech newyorských klubech. Už na tom pracuju sedm let a největší problém jsou finance.

Ještě se zastavme u dokumentu Björk: Biophilia Live, který jste natočil společně s Nickem Fentonem v roce 2014. Jaká probíhala spolupráce se zpěvačkou a multitalentovanou Islanďankou?

To byla nádhera, hrozně moc mě to bavilo! Nechávala nám při natáčení určitý prostor. Ale i kdyby ne, tak bych to respektoval, protože to ona byla tvůrcem hudby, bylo to její dítě. Já jsem tam byl proto, abych jí posloužil. Nick Fenton měl být nejprve jenom střihačem dokumentu, ale nakonec jsme se rozhodli, že režírovat budeme oba dva. Ve výsledku to vypadalo tak, že jsme koukali na asi šedesát monitorů, jedli donuty a mikrofonem se dorozumívali s kameramany, že mají víc zazoomovat a podobně. Velice si spolupráce s touhle ženou vážím, nejraději mám její album Vespertine.

Febiofest promítá taky soubor osmi krátkých filmů nazvaný Průvodce zlem, kde máte i vy jeden. Řekněte mi k tomu něco víc…

Jsou to příběhy vycházející z mýtů a pověstí. Je tam Maďarsko, Rakousko, Indie, Turecko, Polsko, Řecko, Německo a Spojené státy. Nedrželi jsme se striktně toho původního vyznění, jednotliví režiséři měli velkou svobodu v tom, jak s materiálem budou zacházet. Konkrétně já jsem v tom svém příběhu použil opravdu jenom nezbytný základ o dvou bratrech, kteří chtějí jednu princeznu. Ona je ale nakonec oba zabila.

No, tak tomu říkám stylový konec rozhovoru.

Taky si myslím.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Febiofest, Totalfilm.cz

%d blogerům se to líbí: