Recenze | Šťastný Lazzaro – magický snímek plný odkazů a symbolů

Italská režisérka Alice Rohrwacher se počítá mezi novou generaci, která citlivě navazuje na velká jména, kterých má italská kinematografie mnoho. Její třetí celovečerní snímek Šťastný Lazzaro měl premiéru minulý rok v Cannes  a z festivalu si odvezl Cenu za nejlepší scénář, jehož je Rohrwacher také autorkou. Režisérka pro svůj snímek vycházela ze skutečného příběhu, který se stal ve střední Itálii v roce 1982 a popisoval vykořisťování skupiny rolníků markýzou, která jí zatajila díky odlehlosti svých pozemků konec poroby.

Šťastný Lazzaro (foto: Aerofilms)

Snímek plný symbolů a odkazů je velice magický. Ukazuje smutný a zároveň čistý a jednoduchý způsob života skupiny lidí, kterou ovládá markýza (hraje ji Nicoletta Braschi, která ztvárnila nezapomenutelnou roli ve snímku Život je krásný Roberta Benigniho), jíž přezdívají „zmije jedovatá“ nebo taky „kůže vepřová“. Ta je stále drží v přesvědčení, že poroba ještě neskončila. Jednou za čas se za nimi do hor vydává na své honosné, ale trochu chátrající sídlo i se svým dospívajícím synkem (Luca Chikovani), který sice rád žije v přepychu, ale zároveň vnímá krutost své matky a je jí znechucený. Mezi ním a Lazzarem (Adriano Tardiolo) vznikne zvláštní přátelství, které překoná mnohé.

Hlavní hvězdou snímku je bezesporu neherec Adriano Tardiolo, kterého si režisérka vybrala při hledání po italských středních školách. Adriano představuje Lazzara, chlapce, který naprosto diváka odzbrojuje svou upřímností a nevinností až by se občas mohlo podařit zaměnit ji s naivitou. I on patří do skupinky rolníků. Tam nás režisérka a scénáristka nechává nahlédnout do světa, který voní po sušených tabákových listech, chutná po čerstvém sýru, domácí pálence a čerstvě vymláceném obilí. Semknutost komunity, ve které žijí a pracují mladí i staří a jejich nuzné živobytí ale divák nevnímá jako trápení. Obklopeni přírodou a zvyklí na fyzickou práci by snad ani necítili potřebu měnit svůj styl života, ale díky ztracenému markýzynu synu Tancredimu se jejich život změní k nepoznání. Výjimečný Lazzaro zůstane šťastný i potom a jeho přátelství, které začalo kdysi dávno přetrvá. Lazzaro svým klidem a čistotou duše promlouvá k divákovi často třeba jenom pohledem. Ten může mít díky tomu mít mnohokrát až dojemný pocit, že by se snad mohlo povést „nakazit“ svou lidskostí a porozuměním i moderní svět, do kterého se nečekaně hlavní hrdina dostane. Nesmrtelnost ve své základní formě.

Ve snímku si také zahrála herečka a sestra režisérky Alba Rohrwacher (Antonia), snadno zapamatovatelnou z filmu Naprostí cizinci. Syna markýzy Tancrediho si zahrál Luca Chikovani. Je to mladý herec a písničkář pocházející z Gruzie, který dnes v Itálii platí za slavnou hvězdu internetového světa.
Neopomenutelnou roli hraje ve snímku i zvuk. Ve Šťastném Lazzarovi vyjí vlci, ozývá se příroda a rolníci dokáží sjednotit svůj dech jako tichý protest proti nechtěnému.

  • Režie - 75%
    75
  • Kamera - 70%
    70
  • Herci - 85%
    85
  • Zvuk - 75%
    75
  • Vizuál - 75%
    75
  • Scénář - 85%
    85

Šťastný Lazzaro (2018)

Režisérka svůj snímek popisuje jako bajku, kterou natočila na klasický 16 mm film. To je jen další, byť formální nit, která diváka vede k tomu, aby Šťastný Lazzaro ještě umocnil v divákovi nostalgický pocit díky bohatým odkazům na neorealistická klasická díla. Vede se jí probudit příběhem i pocit těžko uchopitelné posvátnosti, odolnosti a víry. Ano, je to malý zázrak tenhle snímek - pro všechny, kdo mu dají šanci a budou chtít rozumět.

78 %
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms, KVIFF Distribution © 2018, 2019

Šťastný Lazzaro
Lazzaro felice
Drama
Itálie / Švýcarsko / Francie / Německo, 2018, 125 min
Premiéra: 14. 3. 2019 Aerofilms / KVIFF Distribution
Režie: Alice Rohrwacher
Scénář: Alice Rohrwacher
Kamera: Hélène Louvart
Hrají: Adriano Tardiolo, Nicoletta Braschi, Sergi López, Alba Rohrwacher, Tommaso Ragno, Leonardo Nigro, Agnese Graziani, Luca Chikovani