Lukáš Socha a Tomáš Vaňourek jsou kamarádi snad odjakživa. Podnikli spolu cestu po Evropě a Asii v duchu cesty dvou slavných československých cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, kteří ji zrealizovali v letech 1959-1964. Lukáš s Tomášem při své cestě rekonstruovali fotografie, které slavní českoslovenští cestovatelé tehdy nafotili. Z devítiměsíční cesty si přivezli mnoho neuvěřitelných příběhů a poté, co si stoletý pan Zikmund přečetl jejich první knihu, která z cesty vznikla, rozhodl se s nimi psát druhou, na které nedáno všichni tři začali spolupracovat. Z cesty vznikl také dokument nazvaný Cesta jako žádná ze sta, který pánové právě představili na probíhajícím Zlín Film Festivalu a doprovodili ho přednáškou a výstavou zmíněných fotografií.
Cesta jako žádná ze sta
Jak se zrodil nápad vydat se na tuhle cestu?
Lukáš: To jsme šli zase jednou s Tomášem na pivo… (úsměv) Známe se už strašně dlouho, naše rodiny se přátelili ještě předtím, než jsme se my dva narodili. Už jsme předtím cestovali-spolu i každý sám. Tomáš jezdil spíš na západ, mně se víc líbilo na východě. A pak vznikla myšlenka, že když se blíží sté narozeniny pana Zikmunda, mohli bychom se vydat ve stopách slavných cestovatelů a fotit ta místa, která navštívili před šedesáti lety.
Kolik fotografií při té vaší euroasijské cestě vzniklo?
Tomáš: Celkem jich bylo sto devadesát pět, z kterých pak Lukáš na výstavu ZIKMUND 100 vybral stovku. Ale postupně odkrýváme i další záběry.
Lukáš: Vzpomínám si, že minulý rok v září, když jsme byli v Japonsku, v půli naší cesty, jsme si někde před benzínkou dali pivo a spočítali, kolik snímků jsme zatím nafotili a zjistili jsme, že už jich máme sto sedm. Dělali jsme si pak legraci, že máme vlastně hotovo a že zbytek cesty už bychom mohli pojmout jenom jako dovolenou.
Je mezi nimi nějaký záběr, na který jste pravdu pyšní?
Lukáš: Máme tam víc takových srdečních záležitostí…
Tak sem s nimi!
Lukáš: Za prvé je to tedy Tomášova příhoda, kdy se vyfotil vnučkou paní z fotografie, se kterou se fotil pan Zikmund v roce 1962 v den svých narozenin. Tuhle fotografii jsme nedávno panu Zikmundovi dali k jeho stým narozeninám. Měl z ní obrovskou radost.
Tomáš: Ale jsou i další, třeba ta, na které kráčí pánové Hanzelka a Zikmund a za nimi jde jejich štáb. Tu jsme se rozhodli taky přefotit. V podstatě všechny záběry fotek mimo města jsme hodně dlouho hledali. V přírodě, která se dost mění, to nebylo jednoduché. Vždycky když se pak něco povedlo, tak jsme oslavovali.
Lukáš: Jedna věc byla vždycky najít to místo. Každý asi dovede vyfotit třeba nádraží ze stejného úhlu jako to bylo na fotografii, ale zapojit do toho člověka, který se taky proměnil, už byla věc druhá. V jedné kanibalské vesnici na ostrově Nias v Indonésii, kde Zikmund s Hanzelkou byli někdy v roce 1962, jsme hledali kámen, přes který tamější bojovníci skáčou a dokazují tím sílu a odhodlanost. Kámen jsme našli, ale ta kompozice na ní musela být focena někde seshora, třeba z půdy nějakého tradičního domku, které stáli okolo. Při jeho hledání se nám povedlo vejít do toho správného hned napoprvé. Vyfotili jsme ten záběr a ti, kteří tam žili, ukazovali na fotku, která tam visela na zdi. Na ní byla celá rodina obyvatel domu. Vysvětlovali nám, že to kdysi fotil nějaký blonďák z Československa, takže v tu chvíli bylo jasné, že to byl pan Hanzelka. Tu fotku jim pak poslali poštou z Československa. My jsme udělali to samé, taky jsme je vyfotili a tu fotku jim poslali, ale přes Messenger. Teď jim tam na stěně vedle fotky Hanzelky a Zikmunda visí i ta naše. (úsměv)
Tomáš: A ještě máme jednu zajímavou příhodu z Kamčatky, která se teda nevztahuje k fotkám…
Nevadí!
Tomáš: Lukášovi bylo jeden den špatně, byl vyloženě bez nálady, a tak jsme mu připravili překvapení…
Lukáš: Tehdy tam byla i Viktorka (režisérka dokumentu, pozn. red.) i Tom (kameraman snímku, pozn. red.). Za mými zády se domluvili s českým průvodcem Lojzou, který nám dal jeden z nejkrásnějších dárků naší cesty. V hlavním městě Kamčatky mě odvedli do nějakého diskotékového baru, který vypadal jako varianta pražského z osmdesátých let minulého století někde na předměstí Prahy. Opravdu jsem netušil, proč jsem se tam ocitl. Chtěl jsem jít spát, ale pořád mi říkali, ať vydržím ještě chvilku. Pak přišel Lojza a přivedl s sebou takového starého pána. Dozvěděl jsem se, že je to pamětník přednášky Hanzelky a Zikmunda, který s nimi v roce 1963 osobně mluvil. Chvilku jsem si myslel, že si ze mě všichni dělají srandu, ale díky tomu, co mi vyprávěl, i když naše domluva byla taková rusko-česká hatmatilka, jsem pochopil, že nelže. Nakonec se z toho vyklubala krásná debata o tom, jak s nimi popíjel čaj a vzhlížel k nim. Měl dokonce jejich knížky. Mluvil o nich jako o odhodlaných a velmi inteligentních chlapech, kteří si šli za tím, co je opravdu bavilo. S Tomášem jsme si a začátku naší cesty vůbec nemysleli, že bychom mohli potkat nějakého pamětníka, který se s československými cestovateli potkal. A teď tu stál tenhle pán… Byl to obrovský zážitek!
Tomáš Vaňourek
Co váš cestovní rozpočet? Jak to vypadalo s ním? Jak jste vlastně nejčastěji cestovali?
Tomáš: Na kilometry jsme nejvíc určitě nalétali, měli jsme šedesát pět přeletů. Ale dopravní prostředky jsme i střídali. Náš rozpočet byl o pravdu dost skromný. Měli jsme jenom jednoho většího partnera naší cesty, což bylo město Plzeň. Peníze od nich pokryly asi jenom třicet procent potřebných financí.
Vy už jste taky stihli vydat knihu o vaší cestě. A jestli se nepletu, tak už ji viděl a snad dokonce i četl pan Zikmund. Jaká byla jeho reakce?
Tomáš: Ano… a teď s ním už začínáme psát druhou. (smích) My jsme si předtím ani ve snu nepředstavovali, že bychom s ním mohli spolupracovat, ani že bychom mohli napsat knížku…
Lukáš: Je potřeba říct, že na knížce dřel Tomáš necelý rok. Když jsme teď nedávno jeli z nějaké přednášky vlakem, tak nám zazvonil telefon a my se dozvěděli, že se panu Zikmundovi naše knížka líbí a že ji prý přečetl velmi rychle, ač měl předtím nějaké pochyby o celé naší cestě. Teď budeme společně psát knížku, kde budou především naše zážitky doplněné o jeho vzpomínky a příběhy, protože i jemu se to za těch šedesát let muselo uležet v hlavě.
Taky jsem slyšela, že někde v Asii se kdosi dozvěděl, co děláte a rozhodl se o vás točit dokument…
Tomáš: Ano, to bylo v Japonsku.
Lukáš: To byla jedna z těch dalších náhod, které si člověk nevymyslí a nevysní. My jsme přiletěli do Japonska na přelomu srpna a září. Když jsme přistáli, tak za námi přišel štáb Tokio TV, která je jednou z nejsledovanějších televizí tam, má nějakých čtyřicet šest milionů diváků. Lonely Planet to popisuje tak, že televizní štáby se tam na letišti vyskytují běžně a ptají se především bělochů, za jakým účelem do Japonska přiletěli. To samé se stalo nám. My už v tom vyprávění našeho příběhu byli docela zběhlí, a tak jsme jim to během chvilky v krátkosti vyložili. Když pak vypnuli kameru, režisér se nás zeptal, jestli to myslíme vážně nebo si děláme legraci. Za dva dny pak na České velvyslanectví přišel e-mail s prosbou, zda by nás na naší čtrnáctidenní cestě Japonskem mohli doprovázet a točit o nás dokument. I pro ně to byl nejspíš zážitek, protože Japonci nejsou zvyklí moc cestovat po své vlastní zemi. Jak přesně to je s dokumentem teď, nevíme, ale asi se to dozvíme. Zatím jsme žádné zprávy nedostali.
Lukáš Socha
Měli jste pocit, že ta vámi navštívená místa oproti tomu, co jste znali od Hanzelky a Zikmunda spíš přišla o své kouzlo nebo to někde bylo i naopak?
Lukáš: Některá místa, která jsme navštívili, se změnila hodně. Ničí je cestovní ruch.
Tomáš: Třeba chrám Borobudur na ostrově Jáva je toho skvělým příkladem. To je místo, které mnoho lidí navštíví jen proto, aby se tam vyfotil na Instagram. Udělají si selfie návštěvníkům stačí. Nic víc o tom místě vědět nepotřebují.
Lukáš: Extrémním příkladem je taky Bali.
Tomáš: Tam jsme s Lukášem byli společně před touhle cestou. Když jsme tam teď kvůli Zikmundovi a Hanzelkovi cestovali, tak jsme se dostali na úplně jiný ostrov, mimo turisty. Naprostá nádhera! A to stačilo sednout na motorku a jet hodinu z turistických destinací.
Kolik prostoru jste vlastně měli na natáčení dokumentu, když za vámi štáb dorazil?
Lukáš: Celkem to byl asi měsíc a půl ve třech návštěvách. Byly to velmi intenzivní dny. Nebyl ale čas na nějaké obhlídky a hlubší promýšlení scénáře. V podstatě jsme každý den byli na jiném místě. Plán cesty jsme sice měli, ale i tak tam bylo spousta dalších faktorů, které ovlivňovali, co se bude dít.
Cesta jako žádná ze sta
Bylo i nějaké místo, které jste chtěli v rámci cesty navštívit, ale nepovedlo se to?
Lukáš: Chtěli jsme do Sýrie. A taky jsme se nedostali na sever Ruska, protože nám náš partner firma High Point nedodala vybavení, které jsme od nich měli slíbené. Lukáš do naší destinace dorazil v ponožkách a hotelových pantoflích! (Smích) Když pak Sibiř, Kazachstán a Kyrgyzstán ukázaly svoji drsnou stránku a my lezli po horách ve čtyřech tisících metrech nad mořem, přestala to být na chvilku legrace.
Tomáš: K tomu bych chtěl říct něco, co jsem ještě nikdy neřekl…
Výborně, to budu ráda.
Tomáš: V Kazachstánu jsme šli na takový výstup a Lukáš má občas potřebu někomu sdělovat, že je něco špatně. Napsal jsem to i do těch našich deníků… Ty jsi, Lukáši, za tu cestu nahoru řekl sedmadvacetkrát, že máš letní boty a že ti je zima na nohy… Ta cesta trvala osm hodin. Za mnou v jejím průběhu chodili lidi a svěřovali se mi s tím a prosili mě, ať už jim to Lukáš neříká. (smích)
Lukáš: Já se nechci nějak obhajovat, ale já měl boty, ve kterých je zima i v červnu v noci. Dokonce jsem další den na následující výšlap nešel, protože jsem byl neskutečně zmrzlý. Nicméně, když Tomáš spadnul do kanálu a zlomil si žebra, tak sice neskuhral, ale taky ho to dost bolelo a já se o něj staral a léčil ho.
Tomáš: To je pravda…
Lukáš: Je to všechno i únavou… Ale s i s vědomím takových momentů, jsme do toho dobrodružství šli.
Čeho si vzájemně jeden na druhém při tom vašem společném cestování vážíte?
Tomáš: To je úplně jednoduché-ať se děje cokoliv, my si i z vážných situací vždycky děláme legraci!
Lukáš: Já bych chtěl říct, že Tomáš se na té cestě hodně vyvinul. Na tu cestu podle mě odjížděl jako úplně jiný člověk, než jakým je teď. Nechci se povyšovat, ale myslím si, že cestovatelsky jsem byl vždycky dál já. Uvedu vám příklad-chodíme spolu na fotbal a Tomáš vždycky hrozně při utkání ječel, a sprostě. A já nechápal, proč to dělá, vždyť to nemělo smysl. Teď, co jsme se vrátili, je ale hrozně pokorný, tichý, mnohem vyrovnanější. Na hřišti už na nikoho neječí, ani když mu třeba nenahrají. Chci říct, že si neumím představit, že bych tu cestu absolvoval s někým jiným. Rádi říkáme, že Zikmund s Hanzelkou si tu svou cestu tak nějak proswingovali a my zažili rock´n´roll, někdy taky trochu blues. A Tomáš k tomu rád dodává, že někdy to byl taky metal. (úsměv)
připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm.cz, Zlín Film Festival © 2019
