„Jestli mám čas na rozhovor? Jistě, že mám! Od toho jsem tady!“ odpověděl mi na právě probíhajícím třeboňském Anifilmu vstřícně a s úsměvem Gene Deitch. Americký animátor na Anifilmu doprovázel svou životní lásku, animátorku a později také produkční Zdenku Deitchovou, která byla na slavnostním zahájení letošního ročníku festivalu oceněna za celoživotní dílo.
Gene Deitch poprvé do Prahy přiletěl na podzim roku 1959. Původně tu měl zůstat jenom pár dnů, měl splnit, co po něm bylo žádáno – dostat finance na svůj krátkometrážní snímek Munro, za který dostal Oscara. Ale štěstí a náhoda mu do života přinesly Zdenku, a tak zůstal.
Váš příběh je skoro neuvěřitelný. Přiletěl jste ze slunné Kalifornie doprostřed Evropy, abyste naplno zažil socialismus.
Lidi se mě často ptají kdyby tohle a kdyby tamto… Ale já odpovídám, že celý můj příběh spojený s Československem začal chvílí, kdy do kanceláře mého studia v New Yorku vstoupil jistý muž a řekl, že má pro mě projekt. Chtěl, abych mu pomohl s nějakými animovanými filmy, a to bylo vlastně všechno. Jeho jedinou podmínkou bylo, že to musí být uděláno u něj. A já si tehdy říkal-konečně mám svoje studio a on chce, abych na tom pracoval u něj? Jenže to jsem ještě vůbec netušil, že to nebude na druhé straně Manhatanu, ale za oceánem, v Praze! (smích) Jedinou Prahu, kterou jsem do té doby znal, byla ta z doby, kdy jsem byl na vojně v Oklahomě. Když jsme měli čas, tak jsme vzali džíp a vydali se padesát kilometrů do malého městečka pojmenovaného Praha. To mě zmátlo, a tak jsme si chvilku museli ujasňovat, o které Praze je řeč. O samotném Československu jsem tehdy nevěděl vůbec nic, kromě toho, že je to komunistická země, a tak jsem neměl v úmyslu se tam vydat. Nakonec mě ten člověk ale přesvědčil tím, že mi řekl, že zafinancuje můj film, který jsem měl rozpracovaný na storyboardu. Byl to Munro, na který se mi nedařilo sehnat peníze, protože tehdy všichni v Americe chtěli jenom filmové série jako byl třeba Tom a Jerry. Nikdo nechtěl dávat peníze do krátkých autorských animovaných filmů. A tak jsem na těch deset dnů v Praze nakonec kývnul.
Munro
Munro jste pak natočil a získal Oscara v roce 1961. Ale to trochu předbíhám…
To jsem se dozvěděl přes Willa Snydera. Já jsem na ten slavnostní večer jet nechtěl, měl jsem rozdělanou tady rozdělanou nějakou práci. Will mi na to říkal, to si děláš legraci! Opravdu nepojedeš? A tak mi potom někdo jiný poslal telegram, na kterém stálo, že jsem vyhrál Oscara. Nemohl jsem tomu uvěřit! (smích) V našem životě se Zdenkou, se prostě neděly žádné normální věci. Dohromady to celé může znít jako snůška výmyslů, kdyby to ale opravdu nebyla pravda… (smích) I když i k tomu všemu patřilo spousta těžkostí. Měl jsem v Americe rodinu, tři děti. Rozvedl jsem se, Zdenka se rozvedla… Řeknu vám historku, když jsem se v Praze nastěhoval do bytu na Mostecké ulici, tak jsem občas s řemeslníkem, který tam něco dostavoval, prohodil pár slov svojí vetchou češtinou. Když pak přišla Zdenka, tak jí ten pán povídal: „Poslyšte, ten váš, to není Čech, že ne?“ A Zdenka mu to potvrdila a než stihla cokoliv dodat, chlapík na to: „Já jsem si hned říkal, že to bude Slovák!“ Pro mě to byl tehdy ten největší úspěch s češtinou, jakého jsem mohl dosáhnout! (smích)
Vraťme se ale ještě k tomu, jaké to bylo ocitnout se najednou v Praze na letišti, byť s vidinou brzkého návratu.
Víte, to první, co jsem viděl byly vlaječky v oknech. Byly všude. A pak to byla taky specifická vůně ve vzduchu, která ve mně vzbuzovala příjemné pocity, které jsem nejprve vůbec neuměl rozklíčovat. Až později mi to došlo. Tehdy v Praze všichni topili uhlím a mě se tenhle vjem spojil s tím z mého útlého dětství, když jsem první tři roky svého života vyrůstal v Chicagu, kde jsem se narodil. Stačilo se rozhlédnout okolo, všude se tyčily vysoké komíny, ze kterých se valil černý dým.
Gene Deitch se Zdenkou Deitchovou
A vaše první setkání se Zdenkou?
Když jsme se poprvé setkali, tvářila se strašně podezřívavě. Zdenka můj příjezd vyhodnotila tehdy jako určitou hrozbu a vůbec se mnou nehodlala zabývat. A tak poprosila svou asistentku, aby mě vyzvedla a postarala se o mě. Přiletěl jsem v sobotu a Zdenka si mým příjezdem nechtěla nechat kazit víkend. Ve studiu se o mě asistentka dál starala a kolem se vždycky jenom mihla ženská postava, která nosila hromady papírů a filmů. Někdy se třeba jenom zastavila a vyposlechla si, o čem se spolu bavíme a byla zase pryč. Pak se konečně jednou zastavila a začala se bavit s Václavem Bedřichem, a já si říkal, hm, na tom socialismu musí něco být, když se i administrativní pracovnice může takhle pustit do diskuze se šéfem. Až pak jsem se dozvěděl, kdo ta malá výřečná holka s pomněnkovýma očima vlastně je. (úsměv)
V čem tehdy tkvěl největší rozdíl mezi americkou a československou animací?
Bylo to v pojetí času. Příběhy, které tu vznikaly byly krásné, měli nádherné animace, ale jejich děj plynul strašlivě pomalu. V Americe jsme byli zvyklí na jiný rytmus. Však se také často říkalo „Time is money“. Tady na všechno bylo hodně času. Lážo plážo! Ale, zase tu byli všichni nesmírně vynalézaví a nápadití. A tak jsem o tom co nejzdvořileji mluvil právě s Václavem Bedřichem. Postupně jsme našli společnou řeč.
A Zdenka?
Teprve po tomhle rozhovoru s Bedřichem začala věřit, že tu nejsem proto, abych dělal problémy. Dokonce mi pak den před mým odjezdem nabídla, že se mnou vyrazí na nákupy, abych mohl své rodině přivézt nějaké dárky z Prahy. A pak už se věci daly do pohybu. Něco vám ukážu… (hledá na svém krku řetízek). Tohle jsem dostal od Zdenky, než jsem odletěl (na malém kulatém zlatém přívěsku je vyraženo „miluji tě“). A to samé jsem pak pro Zdenku našel i já v angličtině. Nosíme je stále, sundal jsem ho jenom jednou v životě.
Gene Deitch (foto: Anifilm)
Určitě nesmíme zapomenout na vaše blízké přátelství s Jiřím Brdečkou…
Setkali jsme se, když jsem byl v Praze pak podruhé. Zdenka nás představila a okamžitě se z nás stali dobří přátelé. Byl to velice vzdělaný člověk, který miloval kovboje. Jirka nám šel i za svědka na svatbu. Chodil k nám domů každý víkend, aby si vyzvedl noviny Herald Tribune, mluvil výtečně anglicky. To on mě představil Jiřímu Trnkovi, Adolfu Hoffmeistrovi a Janu Werichovi.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Toma a Jerryho jsem nesnášel[/pullquote]Patřím ke generaci, která kromě českých večerníčků vyrůstala na příbězích Toma a Jerryho. Bylo to ale něco jiného než něžná Krtkova dobrodružství.
Ano, to je ta rychlost příběhu a taky je tam spousta brutality. Já osobně jsem tyhle příběhy o kočce a myši nesnášel. Kdybych si mohl tehdy vybrat, tak bych zrovna na tomhle seriálu nepracoval.
Je vám úctyhodných devadesát čtyři. Získal jste celou řadu cen, která vás těší nejvíce?
Z toho všeho mám já osobně spíš smíšené pocity, a cen mám doma plné police, to je pravda. V současné době jsem taky asi nejstarším členem americké Akademie. Každý rok poctivě hlasuju. Posílají mi stovky filmů. Snažím se na ně dívat, ale při tom množství není možné vidět všechno. Kdysi jsem to bral ale opravdu velice vážně. Nečetl jsem žádné recenze, abych si sám udělal vlastní úsudek, ale postupem času mi to přerostlo přes hlavu. Po těch letech už teď ale poznám, který film bude mít asi největší šanci uspět, a tak často koukám jen na jeho část. Mám přístupová hesla, takže si filmy můžu pouštět doma.
A nevadí vám, že ten snímek nevidíte na velkém plátně?
Ne, mám doma totiž opravdu obrovskou obrazovku a k tomu skvělý zvuk. (úsměv) Na druhou stranu právě tohle je fenomén, který všeobecně nepřidá návštěvnosti kin. Spousta lidí se na film prostě podívá raději z pohodlí domova, dá si k tomu popcorn, a ještě si kdykoliv může film zastavit a třeba si odskočit. A tak bylo potřeba vymyslet něco nového, konzument se nudil, proto na scénu přišel IMAX.
Taky jste se zmínil o Jiřím Trnkovi, o kterém jste prohlásil, že to byl génius.
To určitě byl. Psal levou rukou, ale byl schopen kreslit oběma. Byl to ale snad jediný člověk z mého okolí tady v Praze, kdo tehdy odolal angličtině, vždycky se mnou mluvil jenom česky. Tehdy, když jsem se sem natrvalo přestěhoval, jsem se toužil potkat a kamarádit s nějakými rodilými mluvčími, ale Zdenka mě před tím velmi zrazovala. Věděla, že bychom se kvůli tomu mohli dostat do velkých potíží.
Jiří Trnka (foto: NFA)
A jakou šanci uspět mají podle vás dneska animované filmy?
Ty se dneska točí převážně proto, aby je tvůrci mohli prezentovat na festivalech. Existuje opravdu mizivé procento těch, které se dostanou na televizní obrazovky. Bohužel. Všimněte si, že dneska, když se díváte na celovečerní animovaný film, tak jsou titulky na konci tak čtyřikrát delší než kdysi. Tolik je tam specialistů. Kdysi jsem byl taky nesmírně fascinovaný studiem Pixar, a nejspíš bych s nimi i spolupracoval, kdybych byl zůstal v Americe.
Čí práce vám byla nebo je hodně blízká z amerických animátorů?
Nejvíc je to asi všeobecně osobnost Johna Hubleyho. On byl moje inspirace, která ovlivnila moje myšlení. Jednou mi řekl, přemýšlej o animaci jako o jedoucím vlaku. Představ si, že do něj na jedné zastávce nastoupíš a někde zase vystoupíš. Příběh musí mít kontext, to je jeho podstata. Já se už nějakou dobu také zajímám třeba o to, proč kdysi člověk maloval někde v hluboké temné jeskyni příběh na skalní stěnu, která byla tak špatně dostupná, jakou k tomu měl motivaci. Mám na to svou vlastní teorii, vidím v tom vlastně paralelu s návštěvou kina. Je to sice trochu pokročilejší verze, ale podstata je stejná, sedíte v temné místnosti a sledujete pohyblivé obrázky. Je to jedinečný zážitek a kouzlo, které nikdy neomrzí.
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: archiv, Anifilm © 2019
