Putování se sobíkem – 600 hodin materiálu a natáčení v šílených mrazech (rozhovor)

25. 05. 2019

Děti si objednaly u tatínka film o sobech. I takhle může začínat příběh o natáčení rodinného snímku, který vypráví především o sobím mláděti, které se narodilo v divoké laponské přírodě. Film Putování se sobíkem natočil zkušený francouzský režisér dokumentů o zvířatech a vystudovaný biolog Guillaume Maidatchevsky. Ještě předtím, než se na něj na zlínském festivalu vydáte se svými dětmi, abyste se seznámili s jeho hlavním hrdinou Ailem, přečtěte si, jak se vlastně točí v divoké přírodě, kde v zimě teploty klesají až k -40 stupňům Celsia.

Ve snímku uvidíte kromě sobího stáda i mnohdy velmi zábavná setkání sobíka s celým zástupem dalších zvířecích druhů (vlk, rosomák, hranostaj, polární liška, veverka, sova, orel) nemluvě o nádherných záběrech tamější krajiny. A pomyslnou třešničkou na dortu je fakt, že komentář sobíkovy cesty načetl moderátor Marek Eben (točili jsme s ním v dabingu, video najdete níže).

Jak vznikal scénář k vašemu filmu a jak probíhalo samotné natáčení?

Scénář, který jsem napsal měl osmdesát stránek, díky svému původnímu vzdělání biologa jsem měl docela jasnou představu o chování zvířat, která bychom chtěli točit. Ale to byl ideál. Když jsme začali natáčet, byla samozřejmě realita jiná a já jsem musel scénář vždycky tak po týdnu přepisovat, protože divoké zvíře nemůžete vycvičit a jste to vy, kdo se musí přizpůsobovat jemu. Jediné, co můžete, je vycházet z toho, co se vám za každý natáčecí týden povede natočit a přizpůsobit tomu postupně scénář. Rád bych zdůraznil, že Putování se sobíkem je vlastně spíš fikce, není to dokumentární film. Snažil jsem se také natáčet pohledem toho kterého zvířete, takže jsem třeba ráno kameramanovi říkal ty jsi ten hranostaj, dívej se na svět jeho očima, chovej se tak s kamerou. Pro mě je velice důležité, aby výsledný film vzbudil zájem celých rodin. Nemám moc rád, když se točí jenom pro děti, protože pak se u toho dospělí tak nebaví. Proto jsem Ailův příběh natáčel tak, aby si v tom každý člen rodiny mohl najít svou rovinu. Nejvíc by mě těšilo, kdyby si po shlédnutí filmu o tom všem děti s dospělými popovídali. Putování se sobíkem není jenom katalogové listování světem zvířat. Chtěl jsem, abych divákům mohl nabídnout příběh a ukázat jim, že každé ze zvířat, které se na plátně objeví, má svoji osobnost.

Putování se Sobíkem – foto z natáčení

Sobi žijí ale třeba taky v Americe… Proč jste se nevydal tam?

Ano, ale to jsou trochu jiná zvířata, větší a mohutnější a blízce spojená s kulturou Indiánů. Říká se jim karibu a žijí na Aljašce a v Kanadě. Mým záměrem bylo ukázat, že nemusíme cestovat přes půl světa, abychom našli divoká zvířata, a tak jsem se vydal na sever Evropy. Možná, že příště budu natáčet o karibu, protože jejich populace je v ohrožení díky nejrůznějším ropným společnostem, které na Aljašce těží ropu. Právě to je zároveň místo, kde samice karibu už po generace přivádí na svět svá mláďata.

Natáčet divokou přírodu znamená spoustu času a trpělivosti. Jak dlouho vám trvalo natáčení Putování se sobíkem?

V průběhu roku jsme natáčeli 150 dnů a vzniklo z toho 600 hodin materiálu. Zvládli jsme dobře všechna roční období včetně zimy, která vám tam na Severu nezůstane nic dlužná. (úsměv)

Guillaume Maidatchevsky na natáčení Putování se sobíkem

Můžete mi trochu přiblížit, jak jste našli březí samici, matku Aila?

To ona si našla nás. (úsměv)

Opravdu?

Ano! Pokoušeli jsme se natáčet jinou, která právě rodila, ale byla od nás příliš daleko. My jsme ji nechtěli v takovou chvíli rušit tím, že bychom se k ní s kamerou přibližovali. Ve stejnou dobu ale další samice tak nějak stále zůstávala poblíž našeho týmu, bylo to docela zvláštní. Byla to Ailova matka, což jsem tehdy samozřejmě netušil. Po pár dnech vzájemného soužívání od nás poodešla nějakých deset metrů a začala rodit. Tak na svět přišel náš hlavní hrdina sobík Ailo.

To vypadá, že si předtím vytvářela půdu pro to, aby se mohla stát jednou z hvězd natáčení… (smích)

(smích) Tím si nejsem tak jistý, ale chápu, že vám to může připadat jako pohádka. Asi nám hodně důvěřovala, což pak hodně pomáhalo v tom, že Ailovi dovolila, aby k nám chodil tak blízko. Ve snímku vidíte i ostatní sobí samice s mláďaty, ale s těmi vazby nevznikly, protože mláďata se narodila někde daleko od nás.

Taky mě překvapilo, kolik barevných variací vlastně sob může mít…

Těch variací je opravdu hodně. Sobí srst se taky mění v závislosti na ročním období a stáří jedince.

A co ten moment ve vašem filmu, kdy to vypadá, že se Ailova matka hned po narození svého mláděte vzdá? To se opravdu stalo nebo je to jenom záležitost scénáře a střihu?

To se opravdu stalo. Ani my jsme nevěděli, proč k tomu došlo. Možná to byly nějaké poporodní deprese, kterými samice mohla trpět. Ve skutečnosti to bylo sice jenom nějakých pět minut, ale to v divoké přírodě znamená strašně dlouhou dobu pro čerstvě narozené mládě. Ailo byl stále ještě mokrý a teploměr ukazoval -20 stupňů Celsia. A to nemluvím o všech možných predátorech všude kolem. Všechno ale dobře dopadlo, a tak jsme mohli natáčet Ailovo objevování světa až do věku, kdy se ocitne na prahu sobí dospělosti.

Říkal jste, že si o film o sobech řekly vaše děti. Nechal jste je do příběhu nějak mluvit? Ukazoval jste jim ho?

Když jsem film stříhal, tak jsem některé scény ukazoval dětem na různých školách a poslouchal jejich reakce. Děti jsou totiž podobné zvířatům v tom smyslu, že jsou upřímné, nelžou vám, nefiltrují svoje pocity. Bylo to velice zajímavé, i když musím přiznat, že se našly třeba i reakce, které mě úplně rozladily. To pak byla ale věc hovoru s nimi a mého vysvětlování, což bylo speciálně pro mě velmi obohacující.