Tomáš Elšík: Jsem rád, že na mém dokumentu diváci ocenili lidskost

Jako danajský dar by se mohlo jevit Centrální autobusové nádraží na jižním okraji Tel Avivu s obchodní plochou přes 230 tisíc metrů čtverečních. Zdá se ale, že své využití našlo až jako alternativní prostor pro nejrůznější izraelské minority a stalo se útočištěm pro skupiny migrantů z celého světa. Kromě Eritrejců, Nepálců a dalších tam můžete potkat obrovské množství Filipínců. Ti tam pracují, chodí se najíst nebo do na mši do kostela, který je také součástí tohoto obřího komplexu v brutalistickém stylu. Naděje, že se tohle místo stane výkladní skříní Izraele, se rozplynuly brzy po slavnostním otevření v roce 1993. Budova, jejíž stavba trvala dvacet šest let se tak postupně stala slepou skvrnou v očích místních obyvatel. Český režisér, střihač a dokumentarista Tomáš Elšík tohle místo ale právě proto nepřehlédl. Zaujalo ho svými paradoxy natolik, že o něm natočil dokument nazvaný Central Bus Station. Ten byl právě dnes uváděn na festivalu dokumentárních filmů Elbe Dock v Ústí nad Labem.

Co vás vedlo k natáčení na tomhle zvláštním místě?

Ono se to celé trochu vztahovalo k dokumentu, který jsem dělal předtím (Message From Dement, 2013). Ten jsem točil v Brazílii v São Paulo. Mému kamarádovi Dementovi tam ultrapravicový gang zabil kamaráda. Ve filmu se rozhoduje, zda udělá nějakou odvetu. Nakonec k ní naštěstí nedošlo. Důležité ale je, že díky tomuhle filmu, šlo osm členů gangu do vězení na pět až deset let.

Tomu říkám dobrá práce. A kde se to propojilo tentokrát?

V Jeruzalémě žije část Dementovi rodiny. Chtěl jsme tam jet, a tak jsme si ve škole (FAMU) podali žádost o stáž. Když jsme pak dorazili na hlavní autobusové nádraží v Tel Avivu, věděl jsme, že už nikam dál jezdit nemusíme. (úsměv)

Hned bylo jasné, že tohle místo je váš další námět na dokument?

Ano. Mě fascinovala už samotná budova nádraží. Je vizuálně velmi zajímavá. A pak lidé, s jejichž příběhy jsme se tam potkali, mě nepřestávali překvapovat. Chvíli trvalo, než jsme si získali jejich důvěru a mohli o jejich životech tam natáčet.

Už váš hlavní průvodce příběhem je zajímavá bytost…

Průvodce Yonatana jsme potkali hned na začátku. Rovnou jsme si spolu sedli a začali si povídat. Film měl původně vypadat trošičku jinak, ale jak jsme spolu s Yonatanem trávili čas, tak jsem se o něm dozvídal pořád víc a víc. Jeho příběh se postupně stal osou filmu. A vlastně podobný proces sbližování a prohlubující se důvěra fungovala i se zbylými aktéry filmu. Pak jsme ještě hodně cizelovali propojení postav se samotnou stavbou, která je pro mě alegorií státu Izrael.

Tomáš Elšík při natáčení (zdroj: Facebook)

Yonatan na autobusové nádraží chodil nějakých sedmnáct let a přitom říkal, že pořád by tam měl co objevovat…

To místo je skutečně obrovské bludiště. Jenom my jsme za tu dobu, co jsme v komplexu natáčeli, nachodili přes tisíc kilometrů. Celý jeho se prostor neustále proměňuje, protože se mění lidé, kteří ho obývají. Yonatan se tam tehdy na začátku pohyboval napůl legálně a napůl nelegálně, což nějakou dobu trvalo. Vznikl z toho konflikt s managementem nádraží, ale i ten nakonec pochopil, že jim Yonatan svým působením vlastně dělá dobrou reklamu. Nádraží samotné a komunitní život v něm ukazoval z jiné perspektivy, než jak jej vnímala společnost, a tak mu jeho prohlídky začali povolovat. Telavivané mají k tomu místu totiž dost odtažitý vztah a rozhodně ho nemají v oblibě. Teď už po autobusovém nádraží provádí více lidí jako je Yonatan, ale on byl průkopník. Mimo to Yonatan také provádí zájemce po okolí nádraží, kde žije asi šedesát tisíc čekatelů na azyl i další skupiny z okraje společnosti. Ty tam sice nikdo nechce, ale zároveň tam být musí, aby systém hierarchie ve státě fungoval.

A co dnes dělá Yonatan? V dokumentu mluvil o tom, že v Tel Avivu určitě nezůstane.

Po natáčení odjel do New Yorku a dělá průvodce tam. Teď bude provádět po budově OSN.

Zaujalo mě, že mluvil o tom, že z žití v Izraeli na něj dýchá všudypřítomná agrese, že lidé jsou neustále v napětí a připraveni k boji.

Na jednu stranu je to asi přirozené díky tomu, co se okolo děje. A když se navíc podíváte na jejich nedávné volby, země jde politicky stále více doprava, a tak napětí neustále stoupá.

Jak velký jste měl štáb na samotné natáčení?

Ze začátku jsme byli dva jenom já a zvukař Dominik Dolejší. Pak jsme přímo na nádraží potkali Shay, která nám sama od sebe začala s filmem pomáhat. V průběhu čtyř let jsme nádraží a lidi v něm důvěrně poznali. Pak se štáb rozrostl o kameramana Ondru Belicu. Do Tel Avivu jsme vždycky jezdili na měsíc až měsíc a půl a v podstatě jsme na tom nádraží žili, abychom nasáli jeho atmosféru a dokázali ji věrně zprostředkovat i divákovi. To všechno by ale nešlo bez podpory a důvěry producentky Jitky Kotrlové a dramaturgyně Kristiny Nedvědové, které nám tady z Čech kryly záda a korigovaly naše někdy i dost šílené nápady.

Budovu navrhl architekt Ram Karmi, který pochází z věhlasné rodiny izraelských architektů. Ovšem z toho, co o něm Yonatan ve vašem dokumentu říká, to nevypadá, že byl na své dílo pyšný.

Stavba nádraží se dlouho plánovala než se konečně v roce 1967 stavět. I v průběhu budování se plány neustále měnily a komplex se „nafukoval“, protože investorům se zdálo, že není dostatečně velký. Ve výsledku ale ani při slavnostním otevření, nebylo vše hotové podle plánu. Součástí mělo být ještě jedno křídlo a mrakodrap. To se ale už nikdy nerealizovalo. Celá stavba má v současnosti asi tři tisíce majitelů, takže je nepravděpodobné, že by se dohodli na čemkoliv ohledně provozu nebo budoucnosti téhle gigantické stavby. Postupně se děje jenom to, že se další a další části s opuštěnými obchody a chodbami zavírají, aby se snížily provozní náklady budovy a předešlo se „zneužívání“ těch prostor.

Bylo nějaké místo, kde jste se v tom telavivském kolosu měl vyloženě strach?

Že bych se vyloženě bál, to ne. My měli nádraží s Yonatanem hodně prochozené a znali jsme téměř každý kout budovy. To také platilo o lidech, s kterými jsme se tam spřátelili a cítili jsme se s nimi dobře. Ale těsno mi tam mnohdy bylo. Budova je navržená tak, aby v ní člověk ztratil pojem o čase a prostoru. Je to labyrint. Stejný architektonický styl používají třeba kasina. Podstatou téhle architektury je manipulace s lidmi. A právě v tomhle momentu se pro mě Centrální autobusová stanice zrcadlem samotného státu. Asi nejintenzivnějším zážitkem bylo několikahodinové čekání na naše protagonisty potmě v tamním opuštěném kině, to byl hodně zvláštní pocit. Kromě asi dvoucentimetrové vrstvy prachu byla všude po stěnách zvuková izolace, takže kromě tmy jsme byli ještě v naprostém tichu. Jen podle skoro neslyšných zvuků jsme si představovali, jaká havěť s námi asi v kině ještě je. (smích)

Tomáš Elšík s Cenou z festivalu Finále Plzeň

Váš dokument začíná mrtvým netopýrem. Proč?

To má dramaturgický, ale i faktický důvod. Ve sklepení nádraží byla totiž i jeskyně obývaná netopýry. Říkám byla, protože už je to všechno zase úplně jinak. Žili ve slepém tunelu, výjezdu pro autobusy, který nebyl nikdy dokončen, byla to chráněná krajinná oblast. Jednoho dne jsme se tam vrátili a viděli jsme, jak tunel zazdívají a zmatení netopýři lítají tam a zpátky… Vlastně je tam zaživa pohřbili. A pro mě to bylo určitě jedno z nejoblíbenějších míst. A dramaturgicky tohle místo funguje jako zhmotnění smrti, která je ve snímku taky přítomná.

A co vizuální stránka vašeho dokumentu a zvuk?

Od začátku jsem věděl, že se v dokumentu budeme věnovat více minoritám. Proto jsme se rozhodli každou z nich natáčet na jinou technologii od 35mm filmu až po špatnou digitální kameru tak, abychom nevytvořili vizuální bludiště stejně jako to dělá stavební uspořádání budovy. Každá menšina je vsazena do menšího a menšího rámu a také rozlišení obrazu klesá se společenským významem skupiny. V souvislosti s rámováním obrazu přibývá také černá barva, která je stále hutnější. Měli jsme proto pět kamer, které jsme s sebou stále vozili v nákupním košíku, a způsob natáčení jsme volili podle toho, s kým jsme se zrovna potkali. Co se zvuku týká, na mikrofon jsme nahrávali vibrace a praskání, zvuky betonu. Potom jsme je převáděli do pro nás slyšitelných frekvencí. Vznikl tím i fyzický prožitek z filmu.

Taky máte v dokumentu izraelskou slečnu, která plní brannou povinnost.

Ta se vrací zpátky na základnu. Ženy mají v Izraeli povinnou vojenskou službu na dva roky, muži na skoro tři roky. Každou neděli se všichni vraceli zpět na základny převážně z toho autobusového nádraží. Podle stupně výcviku u sebe buď měli nebo neměli zbraň, takže bylo úplně normální potkat dívku se samopalem místo kabelky.

Vraťme se ještě ale k různým prostorám sedmiposchoďové nádražní budovy. Co dalšího se tam dá najít?

Pro imigranty je v budově například poradenská klinika pro budoucí matky nebo školka pro jejich děti. Uvnitř komplexu je také největší jidiš knihovna, kterou vede jeden Belgičan, což je naprosto punkové místo s osobitým kouzlem. Na mě působila jako oáza klidu uprostřed všeho toho autobusového zmatku.

Central Bus Station (foto: Frame Films)

Váš dokument má nepopiratelně velký tematický přesah. Jaké reakce jste na něj po projekcích dostával? Vím, že jste s ním taky docela cestoval, a ještě i budete…

Centrální autobusové nádraží mělo být perlou, vstupní branou do Izraele, která je spojnicí mezi letištěm a zbytkem země, a to se vlastně nakonec vůbec nepovedlo. V okolí nádraží žije spousta lidí, která je využívána jako levná pracovní síla. Nacionalismus je v téhle zemi velmi silný. A jestli jste si všimla, tak Yonatan na začátku dokumentu popisuje život v Izraeli ze své perspektivy. To na diváka funguje jako lakmusový papírek. Když neustojí tohle, nezvládne ani zbytek filmu a nejspíš odejde. A to je naprosto v pořádku, ten film by k němu stejně nepromlouval. První mezinárodní projekci jsme měli v anglickém Sheffieldu. Tam se mnou po projekci hovořila jedna Palestinka. Když si vzala do ruky mikrofon, plakala. Vůbec jsem nevěděl, co přijde. Pak mi řekla, jak moc se jí ten dokument dotkl. Byla ráda za jeho lidskost. Na stejné projekci byli i mladí Izraelci, kteří s ní její názor sdíleli, což pro mě jako autora byla úžasná zpětná vazba. Dokument se už promítal taky v Belgii, v Londýně, v Polsku na Slovensku v Srbsku a teď pojede do Rakouska.

A co bude dál?

Ještě odpočívám. Celý projekt jsme financovali převážně z vlastních zdrojů, což nás docela vyčerpalo. Podporu od Státního fondu kinematografie jsme dostali a jsem za ní velmi rád. Ale bylo to až v okamžiku, kdy jsme celý film natočili. Takže jsme ji použili až na postprodukci. Teď už něco dalšího pomaličku začínám plánovat, ale na to, abych prozradil co, je ještě brzo.

Bude to zase něco s mezinárodním přesahem? Protože to vás, jak se mi zdá, velmi baví…

Určitě. Chceme zase do zahraničí.

Tak budu držet pěsti!

Děkuju!

připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm Media, Frame Films © 2019

%d blogerům se to líbí: