Dokument Na okraji ukazuje křehký svět psychicky nemocných hrdinů z Neapole (rozhovor)

Střípky z životních osudů tří psychicky křehkých hrdinů ukrytých před světem ve skličujícím prostředí neapolského předměstí sleduje italský dokument Na okraji (Giù dal vivo/ Up to down). Film dle slov režiséra Nazarena Manuela Nicolettiho zkoumá hranice mezi realitou a fikcí a je vhledem do života lidí trpících psychickým onemocněním. Diváci se postupně seznámí se sebepoškozující se mladou dívkou Nunzií, depresivním Pasqualem a paranoidním boxerem vystupujícím po celou dobu filmu v masce, jež mu zaručuje pocit anonymity. Zneklidňující atmosféru snímku dokresluje voice over namluvený v Itálii velmi známým hercem Massimilianem Gallem, jehož hypnotický hlas vtahuje do světa nočních můr, obav a strachů hlavních protagonistů. O tom, jak probíhalo natáčení tohoto dokumentu jsme na karlovarském filmovém festivalu mluvili s režisérem Nazarenem Manuelem Nicolettim a producentem Antoniem Borrellim. Jejich počin Na okraji je zde uváděn v Soutěži dokumentárních filmů. 

Režisér Nazareno Manuel Nicoletti

Prozraďte, kdy jste spolu začali spolupracovat? Vypadáte jako velmi sehraný tým.

Nazareno: Na tomto svém filmu jsem začal pracovat před 4 lety. Inspirovala mě série návštěv psychiatrické nemocnice. Má žena zde pracuje, a právě ona pro mě tedy byla klíčem k celému filmu a k jeho hrdinům. Když tato inspirace přišla, zavolal jsem Antoniovi, jestli se mnou nechce dělat dokument z tohoto prostředí. A on okamžitě souhlasil. Měl jsem radost, protože za svou producentskou kariéru už má za sebou celou řadu dokumentů a skvělé práce.

Antonio: Ano, v Neapoli organizuji nesoutěžní festival dokumentárních filmů z celého světa. Probíhá v nejstarším neapolském kině Astra, které bylo dlouho zavřené a mě se povedlo ho naštěstí znovu oživit a naplnit filmy. A také před 5 roky jsem založil malou školu pro dokumentaristy na předměstí Neapole. Několik filmů už bylo vybráno do programu světových festivalů. A s Nazarenem pracuji moc rád.

Režisér Nazareno Manuel Nicoletti, členka štábu Luisa Esposito, producent Antonio Borrelli, producentka Antonella Di Nocera a návrhářka kostýmů Maica Rotondo

Jaká je podle vás ta nejdůležitější myšlenka vašeho dokumentu?

Nazareno: Je to film, který vypráví o svobodě a o smutku města, které nemůže najít řešení svého problému. Ale vůbec si nemyslím, že je to film o Neapoli, i když právě na jejím okraji odehrává. Ten film se mohl odehrávat kdekoli na světě, třeba v Brazílii nebo Paříži… Na jakémkoli předměstí velkého města. Na tyto „okraje“ odkládáme marginalizované a odmítnuté lidi. A to je podle mě smutný důsledek globalizace. Myslím si, že jako společnost neseme vinu za to, že některé lidi stavíme na okraj. O tom jsme prostě museli natočit film! Chtěl jsem tyto pocity z okraje města, domova odmítaných, ukázat divákům.

Jak pak probíhala dál vaše spolupráce, s Nazarenem, Antonio?

Antonio: Přečetl jsem si Nazarenův „scénář“, popis toho, co chce natáčet…

A jak jste na něj reagoval?

Nazareno: Řekl bych, že se chtěl po přečtení zabít! (smích)

Antonio: Ne, to ne! Hodně jsme o tom mluvili a já čím dál tím více chápal Nazarenův pohled na celou věc. Shodli jsme se, že chceme tuhle část naší země ukázat světu z méně obvyklé perspektivy.

Nazareno: A Antonio respektoval můj náhled na celou věc a dopřál mi tvůrčí svobodu.

Jak hodně jste tedy film jako producent ovlivnil?

Antonio: S Nazarenem se vzájemně respektujeme, viděl jsem mnoho verzí hrubého střihu. Nazarenovi jsem vždy sdělil své dojmy, ale nechal jsem mu volnost. Je to pro mě hodně důležité, vím, že Nazareno potřebuje tvůrčí svobodu a já mu jí rád dám. Nechal jsem mu tedy vždy poslední slovo.  A našli jsme vždy shodu v tom, jak se našim třem protagonistům přiblížit, aniž bychom se chovali neeticky.

A jak se váš film, Nazareno, vyvíjel v průběhu natáčení? Přečetla jsem si, že původně jste chtěl sledovat osudy jiných osob, než které nakonec na plátně vidíme?

Nazareno: Ano, dokument tohoto typu je běh na dlouhou trať. Myslím, že je to tak, že vždy máte trochu jinou představu při přípravě takového filmu, během jeho natáčení a pak ve střižně. Musíte být připraveni modifikovat svou původní myšlenku během tohoto celého procesu. Pokud ji totiž nezměníte, váš film se nezmění s vámi a zůstane něčím, co je neživotné. Ve střižně jsem se rozhodl se soustředit zcela na tři osobnosti, které ve filmu nakonec vidíme. Původně jsem jich měl vytipovaných sice více, celkem pět, ale jejich příběhy si trochu překážely.

Na okraji

Jaké bylo vaše první setkání s vašimi protagonisty?

Nazareno: Nejprve jsem se seznámil s jejich psychiatry. To oni mi pomohli vybrat vhodné respondenty mezi svými pacienty. A psychiatři také pak během natáčení byli s námi celou dobu na place a pomáhali nám. Naši protagonisti jsou všichni velmi křehké osobnosti a když děláte dokument jako je tento, nemůžete samozřejmě opomíjet etiku…

Jaká jsou specifika točení v psychiatrické nemocnici? Překvapilo vás něco?

Nazareno: Snad každý moment natáčení byl překvapivý. Musel jsem být celou dobu ve střehu, protože kdykoli mohli změnit své chování. V jednu chvíli nám jeden z našich protagonistů, boxer v masce, oznámil, že se ve filmu nechce vůbec objevit. A to bylo hrozně těžké.

A jak jste ho přesvědčili, aby zůstal?

Nazareno: S pomocí jeho psychologa jsme našli řešení – náš hrdina se skryl pod maskou a ve filmu mu nevadilo zůstat.

Antonio: Ale než jsme s ním vůbec začali natáčet, čekali jsme 4 měsíce a během toho se s ním Nzareno scházel.

Maska, kterou má boxer celou dobu na obličeji, tedy vznikla speciálně pro potřeby filmu?

Nazareno: Ano, to byla ta kreativní část… On je také malíř, a masky jsou založené na jeho kresbách. Vznikly pro jeho pocit bezpečí a anonymity.

Na okraji

Na co všechno jste se museli před natáčením připravit?

Nazareno: S lidmi, které chcete v dokumentu ukázat, musíte strávit nějaký čas. Poznat je, prožít s nimi kus jejich životního příběhu a navázat s nimi opravdový vztah. Získat si jejich důvěru. To je pro mě ta nejkrásnější věc na dokumentu. Oproti hranému filmu, kde sice s herci můžete být také kamarádi, ale nenavážete většinou takový přátelský vztah, o který byste se během natáčení opřeli.

Udržel jste si odstup od jejich životních příběhů? 

Nazareno: Během takové práce objevíte i kus sám sebe. Navštívil jsem s nimi i několik sezení u psychologů.

Film dokresluje voice over namluvený Massimilianem Gallem. Přidává neutěšené atmosféře příměstského okraje určitou hypnotičnost.  Co vás vedlo k volbě tohoto filmového prostředku?

Nazareno: Myslím si, že voice over je velmi náročná filmařská disciplína. Není to jednoduché pro toho daného herce, který ho má namluvit, a také aby to do daného filmu sedělo. Massimiliano Gallo je v Itálii velmi známý herec. A já jsem chtěl, aby jeho hlas promlouval částečně k divákům a částečně pak „oslovoval“ přímo postavy. Myslím si, že nejzajímavější je, když film pokládá mnoho otázek, ale ne odpovědí. Massimilano navíc film sám obohatil, když měl úžasný nápad, že by text říkal v neapolském dialektu a ne obecnou italštinou, v níž jsem ho psal. Neapolština je zpěvnější a víc napomáhá rytmu filmu. A od klasické italštiny se dost liší. Těžký úkol byl také najít rovnováhu mezi hudební složkou a hlasem, bylo to jako takový balet.

Antonio: Souhlasím, voice over je u tohoto filmu zásadní. Napomůže divákovi se do filmu opravdu vcítit, navede ho. Podpoří emočnější scény… A pomůže pochopit některé věci, které nejsou možná na první pohled tak zřejmé. Massimiliano je sice hodně vytížený, ale náš dokument ho zaujal a tak do něj pak vložil hodně energie i nadšení.

Úvod k filmu Na okraji na 54. MFF Karlovy Vary

Zůstáváte se třemi protagonisty vašeho snímku nějakým způsobem ve spojení?

Nazareno: Trochu ano, skrze svou ženu, která s nimi pracuje v psychiatrické nemocnici. Naši protagonisté film ještě neviděli, ale rádi bychom pro každého z nich připravili speciální soukromé promítání. Jsou ale velmi křehcí… Tak musíme najít vhodnou příležitost.

Antonio, jaká část filmu je pro vás nejsilnější?

Antonio: Jsou to scény, kde se vyskytuje mladá dívka Nunzia, která dlouhodobě pobývá v psychiatrické léčebně Santa Rosa. Její otec a matka střídají léčbu svých duševních onemocnění s pobytem v detoxikačních centrech. Pro mě je nejdojemnější ta část snímku, kde se s nimi potkává a společně jedí u velkého stolu. Jako rodina 

Připavujete společně nějaký další společný film? 

Nazareno: Zatím nepřemýšlíme o nějakém dalším filmu, ale jsme si jistí, že spolu chceme spolupracovat i nadále.  (Antonio s úsměvem souhlasně přikyvuje.)

Další promítání filmu na 54. MFF KV:
651 Středa 3.7. 9:00, Kinosál B

připravila: Vladana Drvotová
foto/video: Film Servis Festival Karlovy Vary, a.s.

%d blogerům se to líbí: