Představitelka Dafne nehrála, ale reagovala na okolnosti, které jsem jí připravil, říká režisér (rozhovor)

04. 07. 2019

V nesoutěžní sekci Jiný pohled je na 54. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary uváděn snímek Dafne (Dafne) italského režiséra Federica Bondiho. Film, jehož světová premiéra se uskutečnila na letošním Berlinale, vypráví o pětatřicetileté Dafne (Carolina Raspanti), dívce s Downovým syndromem, která miluje svou práci a žije se svými rodiči Luigim (Antonio Piovanelli) a Marií (Stefania Casini). Když její maminka nečekaně zemře, je to právě Dafne, která se snaží dostat svého otce z hlubokého zármutku. A daří se jí to díky její přímočarosti, razanci i velké lásce. V Karlových Varech film divákům představili režisér Federico Bondi a představitelka titulní role Carolina Raspanti.
O tom, co bylo inspirací pro vznik filmu, jak netypicky probíhalo natáčení a o obdivuhodné energii, kterou každý den na place sršela hlavní protagonistka, jsme si povídali s režisérem.

Herečka Carolina Raspanti, režisér Federico Bondi, producentka Marta Donzelli a producent Gregorio Paonessa

Jak jste si užil festivalovou projekci vašeho filmu v Karlových Varech?

Bylo to skvělé. Když jsem vystoupil ze zákulisí a viděl ve Velkém sále těch dvanáct set lidí, byl jsem trochu v šoku. Ale bylo to moc krásné a výjimečné. Moc se mi líbilo, že je tu spousta mladých lidí. V italských kinech totiž měla Dafne spoustu projekcí, kde bylo divákům v průměru zhruba šedesát let. Na svůj film jsem se tady na festivalu ale nedíval, ani Carolina ne. Ale jinak ho viděla už dokonce osmnáctkrát! Mně stačilo se na něj podívat na velkém plátně jednou v Berlíně a dál už se na něj dívat nechci.

Říkáte, že na Dafne chodí v Itálii spíše starší diváci, jaké reakce od nich na snímek máte?

Ve výsledku na věku nezáleží. Důležité je, že ten film na diváky působí a je jedno, jak jsou staří. V Berlíně a tady se mi zdá, že je festivalové publikum mladší, ale náš příběh je univerzální. A já bych si moc přál, aby mluvil ke všem generacím. S nejkrásnější reakcí jsem se setkal právě na Berlinale, po světové premiéře. Po projekci mě na schodech zničehonic zastavil jeden člověk. Nejdřív mě chtěl zřejmě obejmout, pak mnou ale jenom tak zatřásl. Neřekl ani slovo, jen bylo vidět, že má oči oteklé od toho, jak plakal.

Tlumočnice Markéta Sedláčková, herečka Carolina Raspanti a režisér Carolina Raspanti

Co přesně vás inspirovalo k napsání scénáře vašeho filmu?

Jedna drobná situace, které jsem si všiml, když jsem projížděl kolem autobusové zastávky. Stála na ní dvojice. Starší muž, který držel pevně za ruku ženu s Downovým syndromem. Byli úplně nehybní mezi všemi těmi projíždějícími auty a kolemjdoucími. Ten obraz mě tak zaujal, že jsem se nad ním začal zamýšlet. Vyvstávala mi spousta otázek… Kde je matka toho děvčete? Kdo koho vlastně podporuje? A vůbec nejkrásnější bylo to, jakým způsobem se drželi za ruku. Od té chvíle jsem začal rozvíjet scénář. Seznámil jsem se přímo s rodiči, kteří vychovávají děti s Downovým syndromem, a rozepsal jsem scénář na základě mnoha setkání s nimi. Potom jsem cítil, že se potřebuji setkat s protagonistkou Dafne. A našel jsem Carolinu Raspanti.

Jak jste ji přesvědčil, aby si ve vašem filmu zahrála?

Když se někdo zeptá na stejnou věc Caroliny, obyčejně odpovídá, že jsem jí dlouho sledoval a dělal všechno možné, abych ji nakonec přesvědčil. Vymýšlí si neuvěřitelné příběhy. Ale bylo to mnohem jednodušší. Začali jsme se pravidelně potkávat, vyvinulo se z toho přátelství, a přirozeně z toho vznikla možnost, že Carolina se mnou bude natáčet.

Slyšela jsem, že scénář se nakonec utvářel podle Caroliny. Jak moc se lišil od toho, který jste měl původně napsaný?

Carolina můj scénář neznala. Ani pořádně celý ten příběh. Tušila jenom, že v nějakém momentu jí zemře její filmová maminka. Nechtěl jsem, aby Carolina hrála, ale aby reagovala na okolnosti, které jí já připravím. Probíhalo to tak, že jsem jí vždy před natáčením scény vysvětlil, o co přibližně půjde. Vysvětlil jsem jí také, co tam bude říkat. A protože ona má přímo železnou paměť, tak si ta slova do ní vtiskla a vzala si je za své. Ale abych vám dal nějaké konkrétní příklady, jak naše spolupráce probíhala. Největší obtíž byla v tom, aby Carolina reagovala tak, jak jsem chtěl. Ve filmu je scéna, kdy Dafne najde ve váze splasklý balonek, pozůstatek z dávné oslavy, který pro ni má velký význam. Ale pro Carolinu tenhle předmět vůbec nic neznamenal. Tak jsem to udělal tak, že jsem do té vázy schoval lísteček se vzkazem od jednoho jejího moc dobrého kamaráda, který jí na něj napsal „Mám tě moc rád.“ Když tedy Carolina ten lísteček našla, byla překvapená a ohromená úplně přirozeně. A to byla přesně ta reakce, kterou jsem chtěl. V jiné scéně jsem potřeboval, aby plakala, tak jsem jí pustil písničku, která jí připomínala její první lásku. Nebo pak je ve filmu třeba scéna, ve které Dafne překvapí její kolegové v obchodě Coop, kde pracuje, nečekanou oslavou na její počest. Tady jsem Carolině neprozradil, co se před ní bude nacházet, až otevře dveře. Všechny její reakce jsou přirozené.

Vzpomenete si na Carolin první natáčecí den? Často je to situace úplně nová i pro někoho, kdo herectví studoval, a alespoň tuší, co ho na natáčení může čekat. Jak si Carolina jako neherečka zvykla na přítomnost kamery a spousty dalších lidí?

Abych jí to co nejvíce usnadnil, tak jsme nezačali natáčet chronologicky, ale od scény, v níž Dafne s tatínkem prochází krajinou, jsou na společném výletě a jeden druhého lépe poznává. Ta scéna se objevuje až ke konci filmu. A protože Carolina měla často strach z toho, aby nezakopla, tak se soustředila hlavně na jednotlivé kroky, na to, aby se jí nic nestalo. A to celou situaci zjednodušilo, protože si pomaličku přirozeně zvykla na to, že je kolem ní víc lidí a kamera. I pro mě to bylo cenné, mohl jsem tak odhadnout, jaká je pro ni ještě komfortní vzdálenost od kamery, abych se nedostal příliš blízko.

Pouto mezi Dafne a jejím tatínkem ztvárněným Antoniem Piovanellim působí na plátně hluboce a opravdově, potkali se už před natáčením? Jak se jejich vztah utvářel?

Zhruba týden jsme spolu všichni byli dohromady. Bez jakýchkoli zkoušek, ještě před začátkem natáčení. A věnovali jsme čas tomu, abychom se dobře poznali. Antonio Piovanelli, který hraje filmového otce, měl dostatek času seznámit se také přímo s Carolininým skutečným tatínkem.

Byli Carolinini rodiče celou dobu byli na natáčení?

Ano, pořád. Maminka byla celou dobu přímo na place. Tatínek kroužil okolo, protože se bál, že na to Carolina nebude stačit, a že bude v deziluzi. Takže ten tam byl a nebyl.

Je ve filmu nějaká scéna, jejíž natáčení bylo pro vás jako pro režiséra extrémně náročné?

Pro mě byly všechny scény těžké. Ale nejenom pro mě. Hlavně pro představitele filmového otce, Antonia Piovanelliho, to opravdu nebylo jednoduché natáčení. Hrál s neherečkou, která má vzhledem k Downovu syndromu jistá omezení, a ještě navíc vůbec nezná scénář. Oproti tomu Antonio znal nazpaměť úplně všechno, dokonce i text, který by měla říkat Dafne. Čekal, že svou roli bude Carolina hrát, jenže nějaká její reakce pak přišla v trochu jiný čas, než čekal, protože ona Dafnin příběh neznala. Její reakce prostě byly absolutně jiné. A on se v tom někdy cítil úplně ztracený. Samozřejmě to pro něj bylo velmi těžké. Tak jsem se ho snažil přesvědčit, že jeho pocity deziluze a zoufalství přejdou, že může být klidný. Carolina sama několikrát řekla, že natáčení pro ni byla procházka růžovou zahradou. Že aspoň nějak strávila čas a že se nikdy necítila unavená. Většinou na plac nakráčela jako voják. Vážně měla takovou tu vojenskou chůzi! A velkou energii…

Dafne

To možná mohlo být dost inspirativní pro zbytek štábu! Bylo tomu tak?

Ano, to je pravda. Carolina se nikdy neunavila a svou energii šířila mezi ostatní. Skamarádila se s nimi. Hodně lidí ze štábu teď jezdí za ní domů a často ji navštěvuje. To nebývá obvyklé, aby kostymérky a další členové štábu navštěvovali po konci natáčení herce u nich doma.

Jaký moment filmu je pro vás osobně nejsilnější?

Máme tam scénu u jezera. Před tím, než jsme ji natočili, jsem se na Carolinu a Antonia kvůli něčemu rozzlobil, opravdu se na ně naštval. Oba z toho byli smutní. I tak jsme pokračovali v natáčení… A na plátně je tento moment pak zachycen ve scéně, kdy se Dafne dívá na svého otce, který je ve velice špatném rozpoložení, a na ní je vidět, jako by si uvědomovala vše o jeho nelehké situaci. Realita ale byla taková, že Carolina byla smutná a naštvaná, že jsem se na ně rozzlobil.

Čím vás Dafne obohatila?

Pro mě je nejdůležitější, že vzniklo krásné a opravdové přátelství. A že jeho jádrem je humor. Rádi si ze sebe s Carolinou děláme legraci. Ironie a humor je to základní, co nás spojuje. Nebereme se vážně.

Co byste chtěl, aby si diváci z vašeho filmu odnesli?

Na to je pro mě velmi obtížné odpovědět. V Parmě se mi stalo, že jeden divák po projekci vstal a zeptal se mě: „Jaké je to poselství, které chcete dát ostatním?“ Odpověděl jsem, že nic takového pro něj nemám. Nechci nic takového určit, protože to by znamenalo, že můj film má jednu určitou tezi. A to já nechci. Chtěl jsem natočit film o otci a dceři, kteří prožívají velice tíživou chvíli. Pořád mám před očima obraz těch dvou stisknutých rukou, o kterých jsem tu vyprávěl na začátku. Dafne může být také chápána jako snímek o limitech, na které můžeme narazit. Nechtěl jsem nijak zvlášť mluvit o Downově syndromu nebo o potřebě inkluze lidí, kteří ho mají. Ano, všechna tato témata jsou někde v druhé linii, ale mým záměrem nebylo je nějak zvlášť prezentovat. Snažil jsem se hlavně vcítit do svých hrdinů a myslet na jejich pocity. A chtěl bych, aby se u Dafne proměňovaly pocity i jejích diváků. Ne aby to byla racionální věc.

Pracujete už na nějakém dalším filmu, co přijde po Dafne?

V tuto chvíli ne. Mám spoustu nápadů a možných cest a musím se rozhodnout, kterou z nich se vydám. Je potřeba doufat a věřit, protože když v nic nebudete věřit, kdo to za vás udělá?