S islandským režisérem a scénáristou Hlynurem Pálmasonem (Zimní bratři), který do Varů přivezl snímek Bílý, bílý den jsem se potkala krátce. Oba jsme byli v běhu – on mezi schůzkami a projekcemi jako pečlivý festivalový divák, já jako zaneprázdněný novinář. Naše čtvrthodinové společné setkání a povídání mi ale potvrdilo, že se setkávám s výjimečně otevřeným, citlivým člověkem a skvělým filmařem. Jeho film budou moci diváci vidět hned po festivalu, protože je jedním z těch, který si do letošního ročníku Vary ve vašem kině vybrala KVIFF Distribution. V běžné distribuci se pak snímek objeví 25. července.
Herec Ingvar Sigurðsson a režisér Hlynur Pálmason
Čím si vysvětlujete, že severská kinematografie má schopnost produkovat snímky, ve kterých není ani stopa po klišé, což platí i v případě vašeho snímku Bílý, bílý den.
Já vlastně nevím… Ale je to dobrá otázka. Když budu mluvit za sebe, tak je to možná tím, že se snažím neopakovat se v tématech. Je důležité, aby filmař následoval svůj vlastní hlas a pracoval se svým vlastním originálním materiálem. Samozřejmě, že vás inspiruje spousta věcí, ale už od dob studií jsem si dával na čas a snažil se pro své příběhy hledat osobní a originální jazyk.
Čas – to je hodně důležitá proměnná filmu Bílý, bílý den. Jakým způsobem o něm uvažujete?
Pro mě osobně je celá kinematografie spojená s časem. Máte určité množství času, za který můžete něco kreativního vytvořit. Chtěl jsem, aby v mém filmu bylo patrné, že čas stále plyne. Hlavní hrdina Ingimundur ztratil partnerku, kterou miloval a já si přál, aby se diváci společně s ním právě skrze plynutí času mohli přiblížit jeho pocitům. To je taky důvod, proč je na začátku snímku onen prolog, ve kterém se mění roční období, počasí, teplota. Čas dokáže léčit všechny rány, ale vždycky se to nepovede.
Režisér Hlynur Pálmason
Ten prolog funguje jako příprava diváka na to, co bude následovat. Zklidní ho a zkoncentruje.
Ano, taky se mi líbí tohle uvažování. Je to podobné jako na koncertě. Tam se taky musí udělat zvuková zkouška, všichni se musí naladit a pak to přijde.
Povězte mi, jak probíhala příprava skvělého Ingvara Sigurðssona, představitele hlavní postavy. Jeho role je velmi komplexní, soustředěná a niterná.
Pro mě bylo důležité, abych našel toho správného člověka, který by dokázal Ingimundura zahrát a cítit. Moji práci mi to pak zásadním způsobem usnadnilo. S Ingvarem jsem před lety na mém krátkém absolventském filmu. Už tehdy jsme si hodně rozuměli. Viděl jsem v tom setkání velký potenciál pro budoucnost. A tak, když jsem začal psát scénář k tomuhle filmu, byl to právě on, koho jsem měl v hlavě jako hlavního hrdinu. Brzy potom jsem se ho zeptal, jestli by se do toho chtěl se mnou dát, a on mi okamžitě odpověděl, že určitě. Pak jsem se do psaní pustil ještě s větší vervou. Taky jsem začal točit zmíněný prolog, hledal jsem lokace, dokončoval příběh a zásoboval ho informacemi a postřehy, které se podle mě k příběhu vztahovaly. Ingvar byl velmi pozorný čtenář scénáře. Myslím, že to není něco, co by uměl každý. Hluboce mu rozuměl a já jsem za to byl nesmírně šťastný.
Bílý, bílý den (foto: Aerofilms)
A pak přišla na řadu Ída Mekkín Hlynsdóttir – představitelka Salky a Ingimundurova vnučka… To je taky výjimečná dívenka.
(úsměv) Víte, pro mě je to skutečně láska. Ona je to totiž moje skutečná dcera…
Opravdu! To mě vůbec nenapadlo! (smích)
To je v pořádku… (smích) Já jsem se o téhle skutečnosti vlastně vůbec nešířil v rámci filmové propagace. I o jejím obsazení jsem přemýšlel už když jsem dával dohromady scénář. V době, kdy jsem se scénářem začal, jí ale byli čtyři roky, a když jsme začali natáčet, bylo jí deset. Za tu dobu se proměnila nejenom ona, ale taky scénář, který jsme stále vyvíjeli. Byl stále intenzivnější a vztah mezi mojí dcerou a Ingvarem se taky prohluboval. Měli se moc rádi, zažívali spolu spoustu legrace. Hrozně jsem si potom jejich spolupráci před kamerou užíval, i když to byla třeba jenom scéna, ve které si povídají, smějí nebo spolu jedou autem. Chtěl jsem, aby divák vnímal stejnou krásu okamžiku, přirozenost a nekomplikovanost jakou Ingvar zažívá jako dědeček.
Je zajímavé sledovat postavu Ingimundura, která v sobě zpracovává dva druhy lásky – mileneckou ke své zesnulé manželce, a lásku ke své vnučce.
Přesně tak. Právě ta druhá zmíněná mu dává sílu, aby se nějak zvládl vypořádat s tím, co se dozví o své zesnulé ženě. Očišťuje ho, je bezpodmínečná. A naproti tomu stojí její komplikovaná forma, kterou cítí ke své milované ženě, což je něco naprosto jiného. To je láska, která balancuje na ostří nože. Stačí málo a snadno se přehoupne v nenávist.
Delegace k filmu Bílý, bílý den – Režisér Hlynur Pálmason, herec Ingvar Sigurðsson, producentka Katrin Pors, zvukař Björn Viktorsson a umělecký ředitel Karel Och
Dalším důležitým prvkem vašeho snímku je hudba. I když já bych si ho dokonce dokázala představit i bez ní.
Souhlasím s vámi. Ona totiž i tahle varianta byla ve hře. Nejprve jsme zkoušeli nějaké varianty soundtracku, ale nefungovalo to. V té době jsem byl ale v kontaktu s britským hudebním skladatelem Edmundem Finnisem, kterému jsem asi dva roky předtím napsal, že se mi moc líbí hudba, kterou skládá a že bych s ním chtěl v budoucnu spolupracovat. Posílali jsme si mezitím to, co on zrovna skládal, já mu zase posílal to, co jsem natočil a bavili jsme se o tom. Pak jsme se domluvili, že budeme spolupracovat na jednom projektu a já jsem mu psal, jestli pro mě něco má. Následně mi poslal materiál, co zrovna nahrál s London Contemporary Orchestra. Ta nahrávka mě absolutně nadchla! Nemohl jsem ji vypudit z hlavy a rozhodl se, že ji použiju právě pro svůj film.
Při přípravě na náš rozhovor jsem četla také komentáře diváků k vašemu snímku a byla jsem překvapená, jak rozdílně lidé příběh Bílého, bílého dne vnímají. To je něco s čím jste jako režisér při natáčení počítal a záměrně příběh vystavěl tak, abyste v něm nechával pocitově divákovi prostor k jeho vlastní interpretaci?
Ano. Já osobně mám takové filmy rád. Líbí se mi, když mi nechají trochu místa, abych se v jejich příbězích mohl sám zabydlet a mohl o nich uvažovat vlastním způsobem. Vždycky jsem chtěl takový snímek taky natočit. Přál jsem si, aby to byl snímek osobní, ale ne soukromý. Myslím si, že znakem opravdového umělce je právě to, že nediktuje způsob, jakým máte k jeho dílu přistupovat a nedává vám hranice. Měl by to být přece dialog s divákem. o monolog nestojím. (úsměv)
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto: Film Servis Festival Karlovy Vary, Aerofilms © 2019
