Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti se promítá i nový výrazný dokument Dálava. O filmu jsme si povídali s jeho režisérem Martinem Marečkem.
Mareček zaujal už v roce 2011 filmem Pod sluncem tma, za který získal Českého lva, Cenu české filmové kritiky a uspěl i na prestižním jihlavském festivalu. Osm let po úspěchu předchozího snímku přichází režisér s komorní dokumentární road movie o otci a synovi, kteří se vydávají do Ruska za částí své rodiny.
Martin Mareček
Původně jste se s Tomášem Bojarem rozhodl, že by příběh Dálavy mohl být hraný…
Ta odysea vzniku byla docela komplikovaná. Nejdřív jsem na scénáři pracoval sám, pak jsem přizval ke spolupráci Tomáše Bojara. Snažili jsme se adaptovat komplikovanější vrstvy příběhu našeho hrdiny Víta Kalvody v podobě vývojového filmu, ale vlastně se to nevedlo. Chtěli jsme ho udělat jakoby ve dvou plánech – v jednom příběh člověka v důležitých životních etapách, v druhém proměny doby. Všechny ty jeho pracovní i životní peripetie mi přišly fascinující a chtěl jsem se věnovat tomu, jaké role na sebe mladý kluk vezme, kým se musí stát, což v jeho případě byl takový sekundární portrét doby. Zároveň se nabízí přirovnání, že žijeme v době, kdy seriály jsou často přijímané jako určující audiovizuální řeka. Když vlastně přemýšlíte o velkých knižních románech, tak to jsou taky seriály. A film často musí být novela nebo povídka. My jsme měly vlastně románový příběh a nedokázali jsme ho nějak zredukovat. A tak, když jsme odevzdali nějakou verzi scénáře, tak jsem si říkal, že buď musíme začít znova psát nebo zkusíme jiný tvar, ale už jsem na to neměl sílu a vůli. Proto jsem producentovi Petru Oukropcovi řekl, že bych zkusil natočit minimalistický dokument, kam vyberu jenom jednu věc a nabídl mu nápad té cesty, kterou přijal.
Dálava je výstižný portrét dnešní doby a mezigeneračních vztahů. Jak jste našel ústřední dvojici?
Vítek se stal příliš brzy tatínkem a musel dělat finančního poradce. Poznal jsem ho při jedné kauze, na které jsem pracoval. To povolání mi k němu vůbec nešlo. Pak se rozvyprávěl a seděli jsme spolu do noci. Když jsem přišel domů a napsal jsem mu, jestli na tom, co mi vyprávěl nechce nějak pracovat, začala smršť mailů. On sám začal sepisoval takovou kroniku svého dosavadního života, každé ráno chodil psát do parku, až vznikl text, který měl asi tři sta stránek. Z toho jsme dělali film. Měli jsme už potom svého druhu blízký vztah, takže mi dával nahlédnout do dopisů, které psal své dceři. Byly v češtině a překládal je do ruštiny. Když jsem pak film dokončoval, tak jsem přemýšlel, jak tyhle dvě linie skloubit. Nakonec své dceři při té cestě napsal asi šestistránkový dopis, ve kterém se snažil odvyprávět, co se vlastně stalo. Pak jsem ho poprosil, jestli by mi ho celý nenačetl a já ho zakomponoval do našeho dokumentu.
Protagonisté filmu Vít Kalvoda a Grigorij Kalvoda
Měli jste při vaší společné cestě Ruskem potom nějaká omezení, co se natáčení týká?
Tam se nesmí natáčet, jenom pokud máte nějaké velmi komplikovaně získatelné povolení. Kvůli tomu jsme zvolili technologii, kterou jsem už používal u svého předchozího snímku Pod sluncem tma. Točili jsme na digitální fotoaparát, protože jsme měli jenom povolení fotografovat. Myslím, že to byl výhodný způsob natáčení, protože na ulici na sebe nepoutáte pozornost. Když si toho někdo všimnul, tak jsme mu v klidu vysvětlili, že netočíme o klášteru, ale o těch dvou. Jsem si celkem jistý, že bychom povolení na klasické natáčení na kameru nezískali. Měli jsme problém už na hranicích, kdy nám rozebírali techniku a nechápali, proč máme tak dobré vybavení a zároveň vypadáme jako vagabundi. Mysleli si, že jsme nějací rozvědčíci, ještě navíc, když jsme přijížděli z ukrajinské strany. Musel jsem vykutat svou asertivní ruštinu a narovinu jim vše vysvětlovat. Nakonec se mi je povedlo přesvědčit. Bylo to ale na hraně, chvilku to vypadalo, že nás nepustí dál.
Chtěla bych vědět víc o tom, proč se Vítova rodina rozpadla, ale cítím, že to mi asi do rozhovoru nebudete vykládat…
Původně jsem měl i verzi, kde nebyl žádný Vítův dopis a každý by si příběh musel přizpůsobit podle vlastních předpokladů a projekcí. Ono vlastně, čím víc informací člověk má, tím narůstá další počet otázek. Právě proto nechci dávat příliš odhalující rozhovory. Přál bych si, aby divák s Dálavou zažil spíš intimní chvilky a pokládal otázky hlavně sám sobě.
A co protagonisté, jak se dívali na výsledný film?
Nezakázali ho. Na začátku natáčení je vždycky potřeba stanovit si společně nějaké hranice, respektovat je a naladit se na rytmus protagonistů. Chce to nikam nic netlačit a dát věcem čas. Navíc náš štáb byl malý. Nakonec to byla vlastně taková pánská jízda, která měla skoro pět tisíc kilometrů.
Film do kin vstoupí 7. listopadu v distribuci AČFK.
Dálava na LFŠ:
čtvrtek 1. 8. v 17:00 (Slovácké divadlo)
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: DaFilms, AČFK, Totalfilm.cz, HBO Europe, Film Servis Festival Karlovy Vary © 2019
