Recenze: Tenkrát v Hollywoodu aneb Tarantino na vrcholu scenáristických sil

Devátý film Quentina Tarantina je z velké části milostným dopisem hollywoodské filmové tvorbě na sklonku 60. let minulého století. Na půdorysu tehdejší televizní tvorby, špagetových westernů a hnutí hippies se odehrává fiktivní příběh jednoho televizního herce a jeho kaskadéra. Navzdory tomu, že se Tenkrát v Hollywoodu opírá o dobové reálie a využívá skutečných postav, historickou pravdu naviguje do brilantního finále, které se žádným způsobem nedá očekávat.

To, že je Tarantino nadšený cinefil a že se svou láku k nejrůznějším žánrům filmu nestydí dávat na odiv, je fakt více než známý. Jedním příkladem za všechny může být Kill Bill jakožto pocta bojovým kung-fu filmům. Tenkrát v Hollywoodu doslova překypuje filmovými referencemi a odkazy na tvorbu šedesátých let. Části samotného snímku tvoří natáčení i výsledná podoba televizního westernu, mimo jiné plná statických a pro dnešní dobu již nefunkčních záběrů, nebo střípky z fiktivních a ne zrovna povedených spaghetti westernů.

Uprostřed toho všeho se ocitá hlavní postava Rick Dalton (Leonardo DiCaprio), který se na přelomu padesátých a šedesátých let proslavil televizním seriálem Bounty Law, avšak jeho vysněný přerod ve filmovou hvězdu nevyšel tak, jak si plánoval. Přátelskou podporou mu je jeho kaskadér a bývalý válečný hrdina Cliff Booth (Brad Pitt), jenž se kvůli nedostatku nabídek nových rolí pro Ricka stal spíše jeho asistentem. Cliff však není ani v nejmenším vůči Rickovi zahořklý a naopak ryzost jejich přátelství tvoří až překvapivě humánní jádro filmu. Nemalou roli na tom má právě DiCaprio a Pitt, mezi kterými přeskakuje kamarádská jiskra tak lehce jak lusknutím prstů. Tam, kde DiCapriův Rick ztrácí sebejistotu, Pittův Cliff překvapí svou bezstarostností. Oba dva se navzájem výborně doplňují a vytváří tak dvojici, která si určitě vyslouží místo mezi těmi nejlepšími filmovými parťáky.

Krom této fiktivní dvojice snímek představuje i řadu reálných postav, jako např. režiséra Romana Polanskiho a jeho manželku Sharon Tate. Zatímco Polanski zde funguje primárně jako další filmová reference a ideál filmaře, se kterým Rick i přes všechny své sny a snahy nikdy nebude spolupracovat, Tate zde má větší význam, ovšem ne nutně větší prostor. Sharon Tate ztvárnila australská herečka Margot Robbie, která bohužel většinou filmu bezeslovně proplouvá jako prchavý sen hollywoodského pozlátka. Margot Robbie sice byla obdařena krásou, o které se běžným smrtelníkům může jen zdát, především je ale vynikající herečkou, což dokázala v mnoha snímcích jako např. Já, Tonya a Marie, královna skotská. Je tedy škoda, že její herecký um zde není téměř využit. Obecně vzato, být ženou v Tarantinově filmu nikdy není snadná záležitost, tudíž se musíme spokojit s tím, co je k dispozici.

I přes všechny námitky postava Sharon Tate představuje klíč k celému snímku. Tenkrát v Hollywoodu lze v závěru chápat jako dva odlišné snímky, přičemž vnímání zápletky a jejího vyústění spočívá v (ne)znalosti historických a popkulturních souvislostí. Těm divákům, kterým jména jako právě Sharon Tate či Charles Manson a Tex Watson nic neříkají, budou zřejmě vnímat vývoj příběhu jako přirozený, seč lehce nesourodý až místy nahodilý. Oproti tomu diváci, kteří jsou seznámeni s osudem Sharon Tate, se budou v průběhu filmu pídit po jednotlivých indiciích a možná i lehce bojovat s jejich interpretací, která je leckdy nejednoznačná, až nečitelná. S blížícím se finále budou někteří možná až lapat po dechu, jak vlastně bude dějová linka Sharon Tate vyobrazena.

A právě zde se dostáváme k tomu nejlepšímu, co film přináší. Bez spoilerování lze prozradit jen to, že finále je překvapením v tom nejlepším slova smyslu – a to jak po stránce dějové, tak i žánrové a formální. Tarantino už minimálně v Hanebných Panchartech dokázal, že k historické fikci se dá přistoupit svěžím způsobem. Přesně to opakuje a dovádí k naprosté dokonalosti i v Tenkrát v Hollywoodu. Závěr snímku je nečekaný, šokující a zcela jistě pro (velkou) skupinu diváků i těžce stravitelný a daleko přes čáru. Interpretace rozuzlení snímku se opět odvíjí od znalosti skutečného případu Sharon Tate. Už jen to, že historie, která se skutečně odehrála, může být zpracována takovýmto neotřelým způsobem, je úspěchem samo o sobě.

Navzdory tomu, že se Tenkrát v Hollywoodu pyšní tak silným finále, ne vše ve zbytku filmu funguje na sto procent. Nelze nepocítit až hmatatelnou disparitu mezi pozvolným až rozvleklým tempem většiny snímku a úderným finále. Snímek sice v závěru uštědří nečekaně silnou ránu, ta však nezahladí stopy po nevyváženosti v tempu. Krom toho je délka snímku nadhodnocena a se svými 162 minutami působí Tenkrát v Hollywoodu, zejména ve své druhé třetině, zbytečně rozvláčně.

Celkově vzato se však Tarantino opět překonal. I ve svém devátém počinu působí naprosto svěže. Tenkrát v Hollywoodu je především scenáristickou lahůdkou, kterou si s jistými pochybnostmi lze vychutnat hned napoprvé, avšak s každým dalším zhlédnutím budou jako u vybraného jídla s každým dalším soustem vyplouvat napovrch nové chutě a nečekané souvislosti. Není to sice film pro každého, což ostatně není žádný Tarantinův snímek, a navíc vyžaduje znatelnou dávku trpělivosti, nicméně už jen díky hrátkám s historickým faktem se nadmíru vyplatí.

Pavel Bárta, Totalfilm.cz
foto/video: Falcon, Sony © 2019