Agnieszka Holland: Ráda pracuji s herci, kteří mají odvahu a inteligenci (rozhovor)

Festival polských filmů v Gdyni zahájil nový film Agnieszky Holland Mr. Jones. Snímek sleduje mladého velšského novináře Garetha Jonese (James Norton), který se v roce 1933 vypraví do Moskvy, aby udělal rozhovor se Stalinem na téma modernizace v Sovětském svazu. Poodhalí ale trochu jinou pravdu o stalinistickém Rusku, než jakou prezentují média…

Agnieszka Holland na place filmu Mr. Jones

Čeští diváci uvidí film v říjnu v rámci 6. ročníku festivalu 3kino pod názvem Pan Jones. Dalším očekávaným filmem polské režisérky je v Čechách natáčený Šarlatán s Ivanem Trojanem v hlavní roli, jehož premiéra je plánována na únor 2020. Na gdyňském festivalu jsme s režisérkou Agnieszkou Holland hovořili o obou těchto filmech, ale také o jejích názorech na současnou polskou a českou filmovou tvorbu.

Festival v Gdyni letos uděluje Platinové lvy režisérovi Krzysztofovi Zanussimu, vedle kterého jste začínala svou filmovou kariéru. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Myslím, že hlavně on na to musí vzpomínat jako na něco velmi těžkého. Byla jsem nesnesitelná!

Jak to?

Pracovala jsem jako jeho asistentka a byla jsem tehdy šíleně kritická a namyšlená. Měla jsem těsně po konci školy a myslela jsem si, že já bych spoustu věcí udělala líp než on. Byla jsem opravdu dost arogantní, ovšem snažila jsem se mu dávat hodně. Kdybych takového asistenta měla já, tak bych ho asi vyhodila. Potom jsme se skamarádili. Krzysztof Zanussi byl pak producentem mých filmů Julie se vrací domů a Přes kosti mrtvých. Velmi si ho vážím a mám ho ráda. A je mi líto, že jeho tvůrčí skupinu a s ní i další najednou zlikvidovala vláda. Nevím, co přesně chtějí udělat, ale vnímám to jako zásah do tvůrčího pluralismu polské kinematografie. Polský film nechávali kromě dokumentární tvorby zatím víceméně na pokoji, ale obávám se, že teď do něj začali zasahovat.

Agnieszka Holland

Věřím, že v této situaci bude s polskými diváky váš nejnovější film Mr. Jones dost rezonovat. Jeho hlavní hrdina usiluje o to, odkrýt realitu za propagandistickými sděleními a bojuje za nalezení pravdy. Jaká cena se dnes v Polsku platí za podobný boj?

Dnes je ta cena sice vysoká, ale ne velmi. Já otevřeně mluvím o tom, co si myslím, že je správné a že je pravda. A kromě toho, že jsou na mě nějaké slovní útoky ze strany vládních orgánů tady v Polsku, tak se mi neděje nic strašného. Ovšem ti, kdo jsou demokratickou opozicí a protestují v ulicích, jsou pronásledováni a zatýkáni. Vláda to akceptuje nebo ignoruje. A podporuje hnutí, která jsou podle mě vyloženě neofašistická. Dává jim prostor k tomu, aby dělali to, co dělají. Teď před volbami jsou největší útoky ze strany vládních činitelů a církve na členy LGBT komunity. Homosexuálové tu mají takové postavení, jako měli před minulými volbami utečenci. Jsou to takoví nepřátelé lidstva. Nepřátelé Poláků. Dobrý Polák je jenom bílý katolík, který žije v heterosexuálním manželství a má děti. Taková je nová propaganda. Taková je nová ideologie. A to je pochopitelně velmi nebezpečné z hlediska celkové morálky a ohrožení lidských práv v Polsku. Jednotlivci mohou být pronásledováni nebo pranýřováni.

Taková situace si přímo žádá, aby se s ní po svém vyrovnali také filmaři a vyjádřili se k aktuálnímu dění. Mají v Polsku stále tu možnost? Jak je to vlastně se státní podporou kinematografie?

Zatím se neobjevil hraný film na podobné téma. Trochu si myslím, že jsme jako filmaři selhali. Nedotýkáme se těch nejžhavějších problémů současnosti. Co se týká dokumentární tvorby, ta peníze od televize nebo filmového fondu nedostane. Několik dokumentů o současných problémech, jako je pedofilie kněží, politická a společenská polarizace a protesty v ulicích sice vzniklo, ovšem většinou díky sbírkám na internetu. Takové dokumenty sice nejsou tak „dodělané“ a perfektní jako ty, které produkuje státní televize, ale vyprávějí o žhavých tématech. Jsou distribuovány prostřednictvím internetu, kde mají velký ohlas.

Co vás zaujalo na příběhu Garetha Jonese a vedlo vás k rozhodnutí film natočit?

Chtěla jsem podat svědectví o hladomoru na Ukrajině také proto, že si myslím, že komunistické zločiny nebyly dostatečně odvyprávěny světovému publiku, i když určitým způsobem ovlivňují také dnešní politiku i budoucnost. Přála jsem si ukázat, k čemu vede korupce médií, používání propagandy a fake news, zbabělost politiků a lhostejnost veřejnosti. Zdá se mi to velmi relevantní a aktuální. Mám za to, že náš svět stojí na okraji velkých změn a osudem lidstva, Evropy i jednotlivých zemí nakonec může být něco velmi zlého a nebezpečného.

Pan Jones

Jednou z filmových lokací byla malá a téměř opuštěná vesnice na Ukrajině. Prý jste tam společně s vaším štábem měli možnost mluvit s několika místními obyvateli, kteří hladomor přežili. Jaké pro vás bylo toto setkání?

Bylo to jako cesta do minulosti. Nic se tam nezměnilo, ta vesnice vypadala tak, jak asi musela vypadat už ve 30. letech. Je to tam hodně opuštěné. Domy, v nichž ještě nějací lidé bydlí, vypadají, jako by se v nich čas zastavil před mnoha lety. Žijí v nich hlavně osamělé stařenky. Tři z nich si na hladomor pamatují z dětství. Ptala jsem se jich, jestli se o něm v jejich rodinách mluvilo. A ony mi říkaly, že ne. Tehdy to bylo nebezpečné, zapírala ho komunistická propaganda. Nesmělo se o tom mluvit. Bylo to takové trauma, ponížení a strach, lidé byli tím zážitkem natolik zlomeni, že by se jim o tom ostatně hovořilo jen těžko. Obtížně se s tím sami konfrontovali. Muselo uběhnout mnoho let a Ukrajina se musela stát nezávislým státem (kterým bude doufám už navždy), aby se o tom začalo mluvit.

Máte zkušenosti s natáčením velkých projektů v Americe i mezinárodních koprodukcí, zároveň se vracíte za prací do Česka. Jak byste srovnala přístupy k natáčení v různých zemích a je možné říct, kde se vám pracuje lépe?

Víte, já v podstatě nemám ambice točit velkofilmy. Pochopitelně je milé, když má film velkou distribuci, protože může zasáhnout více lidí. Když jde o malý nezávislý film, a zvlášť film v malé zemi, tak jsou pak šance na nějakou velkolepou distribuci menší. Moje zkušenosti s natáčením v Čechách jsou za poslední léta skvělé. Když tam natáčím, cítím se v souladu se svým štábem a to je inspirující. Panuje tam taková důvěra a je to také velmi profesionální. Řekla bych, že je to kombinace profesionality, kterou v sobě mají Američané, a zároveň fantazie a osobního přístupu. V Polsku to tak taky trochu je, ale jsou to spíše české štáby, s nimiž se cítím klidně. Takhle to bylo u Hořícího keře a také u Šarlatána, kterého jsme dotočili letos v létě. Ještě se mi nestalo, abych v Česku na place používala hrubá slova, což se mi v Polsku občas děje.

Šarlatán – Ivan Trojan s Agnieszkou Holland (foto: Marlen Films)

A teď k filmu Šarlatán inspirovanému životním příběhem léčitele Jana Mikuláška. Slyšela jsem vás hovořit o tom, proč vás scénář Marka Epsteina zaujal. Dovolím si citovat vaše slova, která jste řekla v jednom dřívějším rozhovoru: „Zaujalo mě, že je ten scénář napsaný svobodným způsobem, a že je zároveň tak precizní. A zároveň je těžké říct, co je jeho hlavní teze, takže to se štábem a herci společně hledáme.“ Tak by mě zajímalo, na co jste během natáčení přišli? O čem příběh, který vyprávíte, hlavně je?

To se ukáže, až film promítneme. Zatím o tom neumím mluvit tak precizně. Líbilo se mi, že to je to takové nezištné. Že to není jasná teze ve smyslu, že musíme bojovat za spravedlnost nebo něco podobného. Je to souboj dobra se zlem odehrávající se především v duši hlavního hrdiny. A to má myslím velkou sílu hlavně díky Ivanovi Trojanovi. Postava Jana Mikuláška je v Šarlatánovi ukázaná od osmnácti do osmdesáti let. Měli jsme skvělého maskéra, který z Ivana udělal čtyřicátníka i sedmdesátníka velmi opravdově. Osmnáctiletého kluka z něj ale udělat nemohl. Byl to takový dar od Boha, když se ukázalo, že Ivan má mezi svými syny Josefa, který nejenže se mu velmi podobá, ale je také talentovaný herec.

Jakým způsobem vedete herce? Ivan Trojan musel v Šarlatánovi zvládnout různá věková období, James Norton v Mr. Jonesovi náročné scény, kdy jako Gareth Jones objevuje hladomorem sužovanou Ukrajinu.

Ráda pracuji s herci, kteří v sobě mají odvahu a hlubší inteligenci. Takže se jim nemusí nic polopaticky vysvětlovat. Je to prostě rozhovor, analýza, důvěra. Většinou mi herci sami nabízejí něco, co mohu dále korigovat nebo eventuálně trochu měnit. Ale dávají mi většinou něco, co mohu většinou akceptovat.

V jaké fázi s Šarlatánem právě jste, máte už dokončený hrubý střih?

Máme. Dokonce bych řekla, že takový dost pokročilý. Čeká nás poměrně dlouhá zvuková postprodukce, protože se musíme vtěsnat do plánu studií České televize. Takže to bude ještě pár měsíců trvat. A v říjnu a listopadu mě čekají cesty s Mr. Jonesem, kterého budu ukazovat ve světě. Takže se dokončovací práce trochu zpozdí.

Ivan Trojan, Agnieszka Holland a Josef Trojan na prezentaci filmu na MFF Karlovy Vary

Často s vámi spolupracuje vaše dcera Kasia Adamik, která je také režisérka. Protože jste spolu natočily již více filmů, soudím, že se vám společně pracuje dobře. Jak se doplňujete?

Známe velice podrobně své pozitivní a negativní stránky, svou citlivost, představivost i svoje profesionální dovednosti. Kasia je velmi dobrá v určitých věcech, v nichž já třeba tak dobrá nejsem. Myslím, že je až světově dobrá při práci se speciálními efekty nebo při akčních scénách, které jsou náročnější z hlediska střihu. A taky skvěle pracuje s herci. Je to takový obohacující dialog. Na Mr. Jonesovi mi ale druhý štáb režírovala její partnerka, talentovaná mladá režisérka Olga Chajdas, která je úplně jiná než Kasia i než já. Bylo to také skvělé. Myslím si, že film obohacuje, když vzniká v upřímném dialogu.

Co si myslíte o českých filmech z posledních let?

Současný český film podle mě není na úrovni, kterou by si zasloužil. Myslím, že to není právě nejlepší doba. Je mi to líto a nevím, proč tomu tak je. V Čechách je hodně talentovaných režisérů středního věku, kteří už ukázali, že jsou schopni natočit velice silné filmy. Ale připadá mi, jakoby ztratili víru v to, že mohou udělat něco výjimečného. Pokud jde o mladé, trochu to sleduji, ale zdá se mi, že jsou tak trochu odtažití. V Čechách se točí velmi mnoho filmů, na to že je to malá země a kinematografie. Třeba je to chyba, třeba je těch filmů až moc? Nedívám se ale na všechno… Před posledními Lvy jsem se podívala na většinu hrané produkce předešlého roku a několik filmů se mi líbilo. Ale nejsou úplně „komunikativní“, to znamená, že se jim bude těžko prorážet do světa.

Agnieszka Holland (foto: archiv)

A Nabarvené ptáče jste už viděla?

Zatím jenom část. Z Benátek jsem odjížděla dříve, než tam mělo premiéru, a tu pražskou jsem také nestihla. Ale doufám, že ho uvidím brzy.

Jakým dalším filmovým či televizním projektům se chystáte v nejbližší době věnovat?

Protože jsem poslední čtyři roky pracovala bez přestávky a někdy mi dokonce zasahovalo natáčení seriálů do příprav na další celovečerní film, tak jsem se rozhodla, že dokud nedokončím Šarlatána, nebudu nic nového brát. Mám nějaké nabídky a myšlenky, ale zatím nic konkrétního. Nepřijímám teď zkrátka nic.
rozhovor vznikl 18. září 2019 na FPFF Gdynia
Vladana Drvotová, Totalfilm.cz

foto/video: archiv, CinemArt, Totalfilm.cz © 2019

Comments are closed.