Recenze | Nabarvené ptáče vrátilo Česko na mapu světové kinematografie

Po jedenáctileté snaze vypustil režisér, scenárista a producent Václav Marhoul své Nabarvené ptáče do světa. Snad ho na rozdíl od ptáčete filmového čeká dlouhý život, po který bude schopno svým poselstvím připomínat i dalším generacím divákům, jak nezbytným stavebním kamenem našich životů je láska, otevřené srdce i mysl. Nabarvené ptáče je v české kinematografii ojedinělý snímek a díky svému zpracování, tématu a hereckému obsazení se může rovnat silné zahraniční konkurenci. Dokladem kvality je účast na festivalu v Benátkách a  Torontu.  

Nabarvené ptáče vzniklo jako adaptace stejnojmenné knihy spisovatele americko-polského žida Jerzyho Kosińského. Pro Marhoula to byl příběh s obrovským přesahem, který se v sedmnácti verzích scénáře snažil za složitých finančních peripetií natočit. Snímek tvoří několik kapitol, které nesou jména těch, s nimiž se židovský chlapec (Petr Kotlár) na svém náročném putování po válkou zbídačeném venkově kdesi ve východní Evropě setkává při své cestě domů. A když mluvím o bídě, mám na mysli především bídu mysli, deformovanost charakterů a zlo, které je všudypřítomnou samozřejmostí. Jeho postava se kvůli své jinakosti musí potýkat se strachem okolí, které ho nedokáže přijmout a pokouší se ho všemožně zahubit, zneužívat, mučit, anebo přinejmenším tvarovat podle vlastních představ. A není-li to zrovna on, kdo se tak často ocitá v roli štvané zvěře, musí alespoň přihlížet zrůdnostem, které dokáže páchat člověk na člověku.

Snímek disponuje rytmem, na který současný český divák není vůbec zvyklý. Vyžaduje soustředěnost, zklidnění a otevřené smysly. K divákovi je náročný. Mnozí, kteří snímek viděli, se ohánějí tím, že mu chybí vypravěčský pohled hlavního hrdiny, ale to jako problém nevidím. Kniha není film a film není kniha. Marhoul se prostě rozhodl pro variantu, kdy jako vypravěč stačí obraz a divákova představivost. O to víc to platí, když za kamerou stojí kameramanská veličina Vladimír Smutný.

Právě díky jeho zkušenému oku, volbě černobílého materiálu a formátu Cinemascope se kterýkoliv záběr snímku stává syrovou, ale zároveň upřímnou oslavou přírody jako tichého svědka celého dění. A pozadu svou poetikou nezůstávají ani přes svou veškerou zvrácenost detailní interiérové záběry v intimním osvětlení. Dokonce i scény, kdy se na plátně objeví krev, jsou díky tomu snáze akceptovatelné. Nutno zmínit i skvěle natočenou, nasnímanou a zrežírovanou válečnou scénu, kterou lze opravdu pasovat na plnohodnotnou velkofilmovou scénu hollywoodského střihu (v tom lepším slova smyslu).
Marhoul brutalitu a šílené činy kóduje do příběhu s grácií a citlivostí i díky zvuku (Pavel Rejholec a Jakub Čech). A tak mi zvuková stopa ze scény na poli s jinak úžasně hrající Jitkou Čvančarovou od včerejšího večera rezonuje v hlavě podobně jako lesní scéna s Julianem Sandsem.

U herečky Čvančarové bych se ještě ráda zastavila z jednoho důvodu. Patří jí totiž obrovská poklona za nádhernou interpretaci písně Eukalyptový háj v hebrejštině při závěrečných titulcích. Jedná se o je jediný hudební doprovod filmu. Do této doby jsem netušila, že je tak nadanou zpěvačkou.

Je dost možné, že ti, kteří na Nabarvené ptáče vyrazí do kina a jeho knižní předlohu nečetli, budou šokovaní. Ale i tak si myslím, že světová kinematografie už nabídla mnoho snímků, které byly ve své explicitnosti daleko brutálnější než Marhoulův film. A rozhodně se hodí zmínit, že hromadné odchody ze sálu se včera při slavnostní premiéře nekonaly a půl druhého tisíce diváků téměř tříhodinovou stopáž zvládlo.

Trochu překvapivě jako nejslabší článek Nabarveného ptáčete nakonec vyznívá oněch celkových devět minut dialogů v mezislovanštině a češtině, bez kterých by se snímek zcela obešel. Marhoulovy filmové obrazy promlouvají dostatečně silně.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Bioscop © 2019