Po jedenáctileté snaze vypustil režisér, scenárista a producent Václav Marhoul své Nabarvené ptáče do světa. Snad ho na rozdíl od ptáčete filmového čeká dlouhý život, po který bude schopno svým poselstvím připomínat i dalším generacím divákům, jak nezbytným stavebním kamenem našich životů je láska, otevřené srdce i mysl. Nabarvené ptáče je v české kinematografii ojedinělý snímek a díky svému zpracování, tématu a hereckému obsazení se může rovnat silné zahraniční konkurenci. Dokladem kvality je účast na festivalu v Benátkách a Torontu.
Nabarvené ptáče (foto: Jan Dobrovský)
Nabarvené ptáče vzniklo jako adaptace stejnojmenné knihy spisovatele americko-polského žida Jerzyho Kosińského. Pro Marhoula to byl příběh s obrovským přesahem, který se v sedmnácti verzích scénáře snažil za složitých finančních peripetií natočit. Snímek tvoří několik kapitol, které nesou jména těch, s nimiž se židovský chlapec (Petr Kotlár) na svém náročném putování po válkou zbídačeném venkově kdesi ve východní Evropě setkává při své cestě domů. A když mluvím o bídě, mám na mysli především bídu mysli, deformovanost charakterů a zlo, které je všudypřítomnou samozřejmostí. Jeho postava se kvůli své jinakosti musí potýkat se strachem okolí, které ho nedokáže přijmout a pokouší se ho všemožně zahubit, zneužívat, mučit, anebo přinejmenším tvarovat podle vlastních představ. A není-li to zrovna on, kdo se tak často ocitá v roli štvané zvěře, musí alespoň přihlížet zrůdnostem, které dokáže páchat člověk na člověku.
Snímek disponuje rytmem, na který současný český divák není vůbec zvyklý. Vyžaduje soustředěnost, zklidnění a otevřené smysly. K divákovi je náročný. Mnozí, kteří snímek viděli, se ohánějí tím, že mu chybí vypravěčský pohled hlavního hrdiny, ale to jako problém nevidím. Kniha není film a film není kniha. Marhoul se prostě rozhodl pro variantu, kdy jako vypravěč stačí obraz a divákova představivost. O to víc to platí, když za kamerou stojí kameramanská veličina Vladimír Smutný.
Nabarvené ptáče (foto: Jakub Čech)
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Dokonalá obrazová poezie[/pullquote]Právě díky jeho zkušenému oku, volbě černobílého materiálu a formátu Cinemascope se kterýkoliv záběr snímku stává syrovou, ale zároveň upřímnou oslavou přírody jako tichého svědka celého dění. A pozadu svou poetikou nezůstávají ani přes svou veškerou zvrácenost detailní interiérové záběry v intimním osvětlení. Dokonce i scény, kdy se na plátně objeví krev, jsou díky tomu snáze akceptovatelné. Nutno zmínit i skvěle natočenou, nasnímanou a zrežírovanou válečnou scénu, kterou lze opravdu pasovat na plnohodnotnou velkofilmovou scénu hollywoodského střihu (v tom lepším slova smyslu).
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Skvělý zvuk[/pullquote]Marhoul brutalitu a šílené činy kóduje do příběhu s grácií a citlivostí i díky zvuku (Pavel Rejholec a Jakub Čech). A tak mi zvuková stopa ze scény na poli s jinak úžasně hrající Jitkou Čvančarovou od včerejšího večera rezonuje v hlavě podobně jako lesní scéna s Julianem Sandsem.
Nabarvené ptáče (foto: Jakub Čech)
U herečky Čvančarové bych se ještě ráda zastavila z jednoho důvodu. Patří jí totiž obrovská poklona za nádhernou interpretaci písně Eukalyptový háj v hebrejštině při závěrečných titulcích. Jedná se o je jediný hudební doprovod filmu. Do této doby jsem netušila, že je tak nadanou zpěvačkou.
Nabarvené ptáče (foto: Jan Dobrovský)
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Není tak šokující, jak se píše[/pullquote]Je dost možné, že ti, kteří na Nabarvené ptáče vyrazí do kina a jeho knižní předlohu nečetli, budou šokovaní. Ale i tak si myslím, že světová kinematografie už nabídla mnoho snímků, které byly ve své explicitnosti daleko brutálnější než Marhoulův film. A rozhodně se hodí zmínit, že hromadné odchody ze sálu se včera při slavnostní premiéře nekonaly a půl druhého tisíce diváků téměř tříhodinovou stopáž zvládlo.
Trochu překvapivě jako nejslabší článek Nabarveného ptáčete nakonec vyznívá oněch celkových devět minut dialogů v mezislovanštině a češtině, bez kterých by se snímek zcela obešel. Marhoulovy filmové obrazy promlouvají dostatečně silně.
-
Režie - 95%95%
-
Scénář - 90%90%
-
Herci - 85%85%
-
Kamera - 100%100%
-
Zvuk - 95%95%
-
Lokace - 90%90%
Nabarvené ptáče (2019)
Přála bych Nabarvenému ptáčeti, aby si našlo diváky, kteří budou schopni rozpoznat a následovat jeho hlubokou myšlenku, ze které není možné vynášet na povrch jenom drsné scény a nelidské prostředí, nebo se nenechat strhnout senzačními komentáři a povrchními úvahami. Jenom ten, kdo hledá, může skutečně najít… Můžeme být jako národ pyšní na českého režiséra a jeho oddaný tým, kterým se dovedl obklopit. Doufejme, že dojde i na nominaci do oscarového klání a Václavu Marhoulovi tímto gratuluji, že český film zase vrátil na mapu světové kinematografie.
foto/video: Bioscop © 2019
The Painted Bird
Drama
Česko / Slovensko / Ukrajina, 2019, 169 min
Premiéra: 12. 9. 2019 Bioscop
Režie: Václav Marhoul
Předloha: Jerzy Kosiński (kniha)
Scénář: Václav Marhoul
Kamera: Vladimír Smutný
Hrají: Petr Kotlár, Udo Kier, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands, Barry Pepper, Alexej Kravčenko, Petr Vaněk, Radim Fiala, Pavel Kříž, Júlia Vidrnáková, Filip Kaňkovský, Michaela Doležalová, Lukáš Hložek, Milan Šimáček, Veronika Schönová, František Jílek
Producenti: Václav Marhoul
Střih: Luděk Hudec
Zvuk: Pavel Rejholec, Jakub Čech
Scénografie: Jan Vlasák
Masky: Ivo Strangmüller
Kostýmy: Helena Rovná, Petr Pluhař
