Německá režisérka a scenáristka Nora Fingscheidt letos se svým debutem Narušitel systému získala na Berlinale sošku Stříbrného medvěda a nemalou pozornost si vysloužila i na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, kde jsme s ní o filmu vedli rozhovor. Zásadní podíl na úspěchu tohoto celovečerního snímku autorky má zejména neuvěřitelná Helena Zengel jako představitelka devítileté Benni, a tak se není čemu divit, že Německo film posílá do letošního boje o Oscary. Snímek právě vstoupil do českých kin a je také součástí probíhající přehlídky Be2Can.
Nora Fingscheidt
Noro, jak vás vůbec napadlo točit zrovna takové téma jako je problémové chování děvčete, které má doslova andělskou tvář?
To byl velice dlouhý proces. Vždycky jsem se pokoušela napsat příběh o divokosti a zlobě spojené zvláště s dívčí postavou. Myslím, že to bylo tak už doby, kdy jsem sama byla teenager a chtěla jsem točit filmy. Nikdy se mi ale nepovedlo najít ten správný příběh, něco, co by ke mně skutečně přilnulo a já to cítila jako skutečné, opravdovou sílu, aby ten příběh obstál jako celovečerní film. Pak jsem o několik let později točila dokument o domovech pro sociálně slabé matky na jihu Německa. To pro mě bylo absolutně depresivní místo. Měla jsem pocit, že je to naprostá konečná života… Jednoho dne se tam objevila čtrnáctiletá dívka a já se sociální pracovnice ptala, co tady dělá takové mládě. A ona mi řekla, že je to narušitel systému, že ji tady mohou mít, když už jí bylo čtrnáct. Nerozuměla jsem ale tomu termínu, kterým dotyčnou dívku nazvala. Nevím, jestli to v češtině znívá taky tak strašlivě jako v němčině, ale v podstatě to vyjadřuje něco jako kdyby to dítě mohlo za absolutní selhání systému. Je to velmi silný popis, který se rozhodně nemá co pojit se světem dětí. Narušitel systému tedy popisuje úplnou tragédii, kdy už ani jedna z mnoha institucí v zemi nebyla schopna se postarat o jedno děvče. A to byl přesně ten moment, kdy jsem si řekla, tak, konečně – moje postava má příběh!
Většinou nečtu synopse a ani se moc dopředu nepídím na festivalech po tom, zda to bude snímek hraný či dokumentární. A váš film byl přesně ten případ, kdy jsem si vůbec nebyla jistá, jestli koukám na dokument nebo na hraný film!
Já vím! A mám velikou radost, že to říkáte. Když jsem tohle děvče potkala a uvědomila si, co bych ráda natočila, napadlo mě taky, že ale vlastně vůbec nic nevím o dětských domovech, dětské psychiatrii a podobně. Taky bylo jasné, že je nutné dozvědět se něco o všech těch institucích, kterými si to děvče prošlo a znát odlišnosti mezi nimi. A já netušila vůbec nic… Začala jsem hledat informace a trvalo to dlouho, řekněme, třeba dva tři roky. V průběhu těch příprav a hledání informací jsem zároveň psala scénář, a tak nějak pořád na střídačku. Například jsem strávila dva týdny v dětském domově, týden na dětské psychiatrii, dva týdny ve speciální škole a snažila se pochopit a nacítit atmosféru těch všech institucí. Nemyslím tím jenom tu každodenní rutinu, ale taky to, jak se tam děti k sobě chovají, jaký je tón hovoru všech zúčastněných, jaké barvy se používají v interiérech a tak dále. Takže můj scénář vychází ze setkání s mnoha a mnoha lidmi. Řekněme třeba, že filmová Benni je směsicí dvaceti takových holčiček a platí to i v případě dalších postav. Výsledek je tedy fikce, která se nestala.
Narušitel systému
Moc se mi líbí způsob jakým k příběhu jako autorka přistupujete. Nestojíte na ničí straně. Představujete ten svět divákům, ale nevnucujete jim svůj názor, upozorňujete… Tragédií je ale přístup matky. To se mě hodně dotklo…
Ano, její problém tkví v tom, že není schopná své Benni říct jasné „ano“ nebo jasné „ne“. Osciluje v jakési šedivé zóně neschopná udělat jakékoliv jednoznačné rozhodnutí, a to Benni vůbec nepomáhá. I kdyby své dceři řekla ne, tak by jí celou situaci usnadnila. To děvčátko by potom mohlo být konečně umístěno do nové rodiny, která by ji přijala, a mohla by tak najít nový skutečný domov. Matka Benni se ale pořád zmítá někde mezi, neví, a nemá dost síly se rozhodnout. Benni miluje, ale je slabá a nechá se ovládat dalšími lidmi. To je pro Benni to nejnebezpečnější. A řeknu vám, že bylo velice těžké najít tu správnou herečku pro roli matky. Bylo by velice jednoduché stavět tu ženu do pozice viníka situace, ale ono to tak není. Matka je jen částí toho celého velkého problému. Samozřejmě, nese velikou zodpovědnost a nabízelo se ukázat ji divákovi jako šílené monstrum, ale to by nebylo dobře. Stejně jako by nebylo dobře nadávat jen na samotný systém, protože v něm jsou konec konců v těch daných institucích vždycky živé bytosti, které se své práci začali věnovat s dobrými úmysly a chtěly pomáhat dětem. Ale někdy jsou okolnosti a podmínky systému tak strašně moc komplikované, že je velice těžké, aby ti dotyční naplňovali své cíle, se kterými přišli. Může to být občas velice frustrující práce a úsilí. Někteří to také neustojí a v průběhu let bohužel stanou velkými cyniky, i toho jsem byla svědkem.
Narušitel systému
A teď pojďme přímo k vaší hlavní hrdince Benni a její představitelce Heleně Zengel. Ona je famózní! A to bez přehánění!
Dobře, ráda. (úsměv) Benni je ve filmu devět let, Heleně bylo stejně, když jsme snímek natáčeli. Byla opravdu neuvěřitelná! Poprvé jsme se setkaly rok před natáčením. Před prvním kolem castingu jsem se strašlivě bála, že nikoho takového, kdo by se pro tuhle roli hodil, nenajdu. A ještě jsem si říkala, že když ji náhodou najdu, tak mi její rodiče nedovolí, abych s ní spolupracovala a ona takovou postavu hrála. Jsem taky matka a upřímně jsem sama sobě přiznala, že bych svého osmiletého syna pro takovou roli nikdy nepropůjčila! (smích) A taky jsem nesmírně ráda, že zatím neprojevil žádné vážný zájem o herectví… Ale objevila se Helena, měla číslo sedm na castingu. Musím říct, že jsem si svou Benni nikdy nepředstavovala jako blonďatou holčičku, a tak jsem si to musela nejprve trošku srovnat v hlavě. Vždycky jsem měla pocit, že ta divokost patří k tmavovlásce. Helena byla ale schopná zahrát skvěle jak absolutní agresi, tak dokázala být i naprosto zranitelná. Nejdřív jsem si ale říkala, že nemůžu přece skončit casting se sedmi děvčaty, že musím pokračovat, a tak jsem viděla ještě dalších sto – z ulic, klubů, škol… Ať už ale byly jakkoliv dobré, vždycky jsem je podvědomě srovnávala s Helenou.
Nora Fingscheidt
Takže nakonec bylo jasné, kdo si Benni zahraje…
Ano. Poprosila jsem Heleninu matku, aby si s ní přečetla scénář, protože jsem nechtěla, aby je obě pak při natáčení čekala nějaká překvapení. Chtěla jsem, aby obě věděly všechno ještě předtím, než budou definitivně souhlasit. Když si ho přečetly, hodně se mě vyptávaly na Benni a její příběh, chtěly znát spoustu podrobností. Pak jsme se vrhly na přípravy a ty trvaly asi šest měsíců. Vypravila jsme se s Helenou třeba do secondhandu, na nákupy Bennina oblečení. Vždycky jsme u takových výprav společně diskutovaly o tom, jak by asi teď její postava mohla reagovat a jak by reagovala Helena sama za sebe. Chtěla jsem, aby Helena byla schopna vždycky rozlišit realitu od fikce. Sama si třeba pro Benni vybrala plyšového draka. Helena byla taky součástí kompletního výběru dalších postav. Bylo to sice vysilující, ale byla to nejlepší cesta, jak mohla pochopit celý ten Bennin vesmír. V Německu můžete s dítětem pracovat jenom pět hodin denně, takže pak měla celkem šedesát sedm natáčecích dnů, což bylo opravdu hodně. Snažila jsem se ale aspoň plánovat natáčení tak, aby všechny ty šílené scény měla od sebe alespoň v týdenních rozestupech, a počítala také se dny volna, aby měla trochu prostoru na zábavu a relaxaci.
Podařilo se vám také vzít Helenu sebou někam do nějaké vámi zmíněné instituce, aby se i ona „nadechla“ skutečné atmosféry?
Ne, to ne. Měla jsem pocit, že to už by bylo pro ni příliš a mohlo by to pro ni být depresivní zkušenost. Takový postup jsem zvolila jen v případě Michy a jeho představitele Albrechta Schucha.
Ano, i jeho hraní je skvělé. To on konečně v životě Benni představuje pevně stojící zeď, která jí vymezuje prostor a dává pocit důvěry a ukotvení ve světě dospělých, kteří si s ní moc nevědí rady.
A kdybyste věděla, jak se Albrecht pro tuhle postavu změnil! Ve skutečnosti je mnohem, ale mnohem jemnější, nejenom povahou, ale taky v tom, jak se hýbe. Nabral k tomu spoustu kil, aby měl ve filmu mohutnější tělesnou konstituci a udělal si velmi podrobnou přípravu, aby se dokázal transformovat do někoho úplně jiného. Byl neuvěřitelný!
Váš snímek získal letos cenu na Berlinale, byl to prestižní Stříbrný medvěd. Jaké bylo získat tuhle cenu?
Nikdo z nás tohle nečekal. Bylo to pro nás skutečné překvapení! Člověk se pak taky musí smířit s tím, že vypouští do světa své dítě a že už je to teď film, který budou vidět ostatní a budou o něm mluvit. To je tak ohromné a zároveň zdrcující, že člověku chvilku trvá, než se s tím smíří. Najednou si snímek buduje svůj vlastní vztah s divákem úplně nezávisle na svém tvůrci… Ale ve výsledku je to skvělé a máme z té ceny obrovskou radost!
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe, Film Servis Festival Karlovy Vary © 2019
