Svůj film Antologie města duchů přijel do Prahy představit nezávislý filmař a producent Denis Coté. Vysoký muž z kanadského Quebecu má možná vizáž nájemného vraha, ale to jsou jen mimikry. Jakmile si s ním začnete povídat, nechce se vám skončit. Denis se hned po našem seznámení rozpovídal o své už několikáté návštěvě festivalu v Karlových Varech a pak hned plynule přešel k nadšení z nového Kina Edison, které si podrobně prohlížel těsně předtím, než jsme se spolu pustili do rozhovoru. V kinech je od 31. října jeho nový film Antologie města duchů.
Denis Coté
Nechybí vám někdy vaše předchozí práce filmového kritika?
To je můj starý život, moje historie. Ta práce ke mně přišla úplně náhodou. Nikdy jsem novinařinu nestudoval, ale vždycky jsem miloval filmy. Každý den jsem byl schopen vidět kopec snímků a stinnou stránkou téhle vášně bylo to, že jsem kvůli tomu přišel taky o spoustu přítelkyň… Pak za mnou jednoho dne někdo přišel a zeptal se mě, jestli nechci o filmech mluvit v rádiu. To bylo jako když se vám splní sen. A později přišla další nabídka, jestli taky ještě nechci psát do novin, že bych šéfoval filmové sekci. To bylo v roce 1999. Do té doby jsem se nikdy nedotkl počítačové klávesnice, takže první recenzi jsem napsal svými dvěma ukazováčky! Nebyl jsem žádný novinář. Pořád jsem točil krátké filmy a chtěl se stát filmařem. Celé se to stalo náhodou, ale považuji to za velmi důležitou etapu svého života. Měl jsem k té práci respekt a taky jsem byl při psaní pěkně tvrdý. Ve svých textech jsem se snažil být dost okázalý, protože to byly noviny, které si vezmete v metru, prolistujete, přečtete a zase je odhodíte. O Abbasu Kiarostamim jsem dokázal napsat celou dvoustránku, ale o Spider-Manovi tak tři věty. V roce 2005 jsem tuhle práci opustil a tehdy jsem také dokončil svůj první celovečerní film. Jeli jsme s ním tak z legrace na festival do Locarna, já byl nezaměstnaný a můj film tam tehdy vyhrál. Najednou jsem měl peníze za Locarno a od té doby jsem začal točit film každý rok. Když si ale dneska přečtu nějakou pozitivní recenzi na můj film, tak to se mnou nic nedělá. Stejně tak i v případě nějaké negativní, protože ten svět znám i z druhé strany. Nikdy se emocionálně moc nepoddávám recenzím a necítím se jimi nijak ohrožován. Vím, jak jsem se choval já a taky jakým způsobem a za jakých podmínek občas filmoví kritici na snímky koukají a píšou o nich. A podobné to mám i ve chvílích, kdy za mnou po projekci přijdou diváci. Tahle zkušenost mi pomohla, abych se cítil lépe v prostředí filmového průmyslu. Vždycky jsem byl a vždycky budu hlavně cinefil. Je docela zajímavé a taky zároveň smutné, že neexistuje mnoho filmových tvůrců, kteří by se za ně mohli taky považovat. Jezdí sice na různé festivaly, ale nechodí tam na žádné filmy. Já ano, kdekoliv jsem, chci toho vidět co nejvíc.
Jak vlastně vy sám pohlížíte na svoje filmy? A jak byste chtěl, aby k nim přistupovali diváci?
Když jdu do kina nechci se cítit jako vězeň, jsem divák. Nechci koukat na nějakou sumarizaci. A stejně tak přistupuji i ke svým filmům. Snažím se v nich být otevřený, diváka nechávám přemýšlet a je dobře a úplně normální, že něčemu nerozumí. Nejsem žádný velký bavič. U mě se všechno váže spíš k intelektu. Diváci mých filmů bývají většinou po jejich skončení velmi vlažní. Pak ale přichází čas Q&A a já mám potřebu jim vylíčit všechno, co se mi běželo hlavou přitom, když film vznikal a pro mě je tahle skutečnost nesmírně vzrušující. Je mi jedno, že jsem je nepobavil, já svým divákům neprodávám sny. Nic takového. Mnohem víc mě zajímá filmové umění, jazyk filmu a hra s divákovým očekáváním, ale bez provokace. Když jsem byl mladší, tak jsem točil filmy hlavně pro sebe a toužil jsem jejich prostřednictvím provokovat. Teď už ne, prostor pro diskusi si dneska velice užívám. Potřebuju si diváka prostě získat. I reakce na svoje filmy čtu stále. Nikdy sice nemám pětihvězdičkové recenze. Ale těší mě reakce, které mluví o tom, že nový film Denise Cotého je jiný než kterýkoliv předtím. Dávám přednost respektu před láskou a taky raději objevuju a experimentuju, než že bych sázel na jistotu. Tam, kde žiju, lidi na moje filmy moc nechodí, nikdy neřeknou, že jsem natočil parádní film, ale uznávají to, co dělám.
Denis Coté
Vy také střídáte velikost svých projektů…
Ano, jednou je to opravdu velmi nízkorozpočtový film a pak to zase proložím nějakým větším projektem. Antologie města duchů měl rozpočet něco přes dva miliony eur a nedávno jsem dokončil film, který stál osm tisíc eur. U nás v Kanadě to má většina filmařů, že začnou na s prvním filmem za jeden milion, další musí být větší a pak ještě, a ještě a nakonec Hollywood. Já tyhle ambice nemám. Moje práce se dá popsat jako permanentní proces. To, že je můj film distribuován v České republice, je něco mimořádného, ale může se úplně nakrásně stát, že můj další nebudete ani vy ani nikdo jiný odsud chtít ani dokoukat. Je to tak trochu hra s očekáváním. Jeden torontský kritik napsal: „Kdykoliv koukáte na nový film Cotého, nikdy si nemůžete být jisti.“ A já jsem si na to konto říkal, že to je výstižné. Můžete jít na můj film do kina a můžete ho nenávidět, ale nikdy si nebudete jisti tím, co jste viděli, a to se mi líbí.
Taky jsem si pročítala kritiky na vaše filmy a líbilo se mi tohle: „Antologie města duchů je ten typ filmu, od kterého dostanete právě tolik, kolik do něj vy sami osobně vložíte.“ To je podle mě přesně definice vaší filmové práce.
Kdybyste se mě zeptala na to, kdo jsou moji oblíbení režiséři, řekl bych vám, že Claire Denis nebo třeba Lisandro Alonzo. To jsou tvůrci, kteří točí snímky, jež jsou velice tematicky otevřené. Sledujete je a nedokážete definovat, o čem vlastně jsou. Můžete u toho začít přemýšlet třeba o svém psovi, nebo co je potřeba nakoupit na večeři, co jste dělala dneska ráno, ale ten film běží dál. Samotný fakt, že jste se odklonila od tématu snímku, ještě totiž neznamená, že se u něj nudíte. Znamená to jenom, že vaše mysl dýchá. Taky věřím v aktivního diváka. Po promítnutí filmu se dá celkem dobře v publiku rozeznat. Jsou to ti, kteří když koukali na film, našli v něm díry, které si sami svým přístupem dokázali vyplnit. A s takovými diváky si já potom na besedách po filmu rád povídám. Moje filmy nestojí na do detailu propracovaném scénáři, nechci divákovi odpovědět na všechny otázky.
Denis Coté
Díky tomu vaše filmy v divákovi taky déle zůstávají…
Doznívají. Lidi o Antologii města duchů říkají, že je to horor, ale není. Není to ani žádné umělecké dílo. Ale zůstane s vámi, pomalu se k vám plazí a vy si ho pamatujete.
Asi za tu škatulku můžou vaše zmínky o tom, že jste ve velmi mladém věku nakoukal opravdu hodně španělských a italských hororových snímků.
A nejen těch. Osvícení jsem viděl, když mi bylo osm. Bylo to dost brzy. Koukal jsem na ten film s mámou v televizi. V roce 1985 přišel čas videopřehrávačů. Jsem z té generace, která nemusela vytáhnout paty z domu a mohla sledovat filmy. Stačilo zajít do půjčovny a bylo to. A rád bych ještě řekl, že ve video půjčovnách tehdy bylo k dispozici buď obrovské množství porna nebo právě hororů. Samé laciné přebaly, krev a lebky… Tak jsem si ty horory prostě postupně půjčoval a koukal na ně. To bylo tak někdy ve třinácti, čtrnácti letech. Když mi bylo patnáct, viděl první filmové poklady a zjistil jsem, že film může být i umění. Otevřelo mi to mysl a když mi pak bylo osmnáct, šel jsem film studovat do školy. Tam jsem objevil jména jako Godard, Pasolini, Fassbinder… Hodil jsem pak všechny ty pitomé hororové příběhy za hlavu, ale zůstalo to ve mně! Vyrostl jsem na tom. Třeba když dnes točím scénu v lese, nemůžu si pomoct, někde hluboko ve mně je zakořeněno, že les znamená nebezpečí. A tak se o Antologii města duchů dá díky tomu přemýšlet jako o ultimátně atmosférickém jakože hororu. Ale do klasického hororu bych se nepustil, necítím potřebu. Antologie je především sociální metaforou, když jsem psal scénář, hlavní myšlenkou pro mě byla migrace. V Quebecu máme silnou migraci, jako vlastně teď všude po světě, ale vzhledem k velikosti toho místa je to celkem velký a nepřehlédnutelný počet lidí. Mluvíme o nějakých sedmi tisících lidí, kteří tam přišli. V souvislosti s tím se začali objevovat otázky, zda tím neztratíme něco z našeho kanadského komfortu. A já si říkal, že je to hrozně směšné uvažování. Můj film proto vypráví o strachu ze všeho odlišného, o tom, jak se bráníme všemu, co je nové a přináší změnu. Takže moji zombíci jsou ve výsledku jen symbol.
Antologie města duchů (foto: Film Europe)
Ale v Antologii města duchů se to kromě oživlých mrtvol hemží také živými postavami…
Když jsem si přečetl knihu Repertoár města zmizelých od Laurence Olivier, která se stala předobrazem mého filmu, tak jsem tam nenašel žádný příběh. Byly to vlastně spíš takové fragmenty poezie. Napsal jsem autorce, zda bych mohl její knihu použít jenom jako inspiraci. Souhlasila a ptala se, co přesně hodlám použít. Napsal jsem, že asi tři scény a jména postav. Ale v její knize jich bylo asi dvacet. Tak jsem to snížil na deset, a i tak jsem byl pak vyděšený z toho, jak to zvládnu při nějakých devadesáti minutách filmu, že to bude oříšek při stříhání. Nakonec mi ve střižně došlo, že ten film nemá jednu hlavní postavu, že hlavním charakterem je celá komunita lidí, krajina, země nikoho, vesnice. Když jsem pak film viděl na premiéře na Berlinale, tak jsem si zcela upřímně nejprve myslel, že je to chaos. Diváci to tak ale neviděli… Sám za sebe ale musím říct, že si nejsem jistý, zda bych chtěl ještě někdy s takovým počtem postav chtěl pracovat.
Zmiňoval jste ale, že další váš malý film už je na světě…
Ano, je. Jmenuje se Wilcox a vypráví o chlapíkovi, co nosí vojenskou uniformu a vousy. Nevíme, jestli je skutečným vojákem, dezertérem, nějakým delikventem, přeživším nebo čím. A on po dobu šedesáti pěti minut na plátně pochoduje. To je všechno, co vám můžu o filmu říct. Před dvěma dny se promítal ve Vídni, vidělo ho skoro tři sta lidí a samotná debata poté byla delší než film sám. A já z toho měl velkou radost, protože jsem si říkal, že to bude možná už moc velký experiment, na který nikdo nepřijde. Navíc je ten film bez zvuku, takže když jsem ho posílal na festivaly, přišlo spousta odmítnutí. Teď mám s Wilcoxem v plánu objet dvacet festivalů. Jestli se na něj někdy budete koukat, tak určitě dobře vyspaná. Na velkém plátně má až hypnotické účinky.
Denis Coté
Existuje nějaký komerční filmový projekt, kterého jste se kdy zúčastnil?
Ne. Nikdy jsem nic nerežíroval pro televizi, neudělal reklamu, nenatočil videoklip pro nějakou hudební skupinu. Všechno, co jsem posledních dvacet let dělal, jsou jenom moje autorské filmy. Jsem za to velice šťastný a vděčný, že mám až skoro takovou nebezpečnou svobodu. Mám pověst režiséra, se kterým je těžké spolupracovat. Na place na lidi neřvu, to ne, ale nejsem moc týmový hráč. Když dotočím něco tak velkého jako byla Antologie města duchů, tak pak potřebuju udělat odplatu. Zavolám kamarádům, vezmeme auto a kameru a jedeme točit maličký film. Mám na svém kontě už takových pět šest projektů v tomhle duchu. Jsou bez přípravy, bez scénáře, mám k nim v hlavě jenom nějaké nápady, a to je všechno. Věřím tomu, co mi nabídne realita. Je to vždy kombinace dokumentárního filmu a fikce.
Vy se svými filmy hodně cestujete, že?
No právě. Řekněme, že posledních patnáct let mého života tvoří cestování s filmy po festivalech. Kdybych necestoval, budu sedět doma a dozvím se akorát, že se můj film prodal do pěti zemí a že se bude promítat na festivalu někde ve Slovinsku. Ale já chci cítit lásku, opravdu! To je všechno po čem toužím, i kdyby to mělo s deseti lidmi v sále. Mám sice nějaké zdravotní problémy, a tak je to trochu náročnější, ale snažím se ročně objet tak deset patnáct festivalů. Teď jsem na tour šesti festivalů – Česko je v poradí moje třetí zastávka. Někdy bývám už trochu netrpělivý během těch festivalových návštěv, protože už tenhle svět znám až příliš dobře. Ale je to můj život – buď filmy točím nebo s nimi cestuju. Možná to může někomu připadat trochu smutné, ale můj život vyplňuje jenom film. Nemám psa, auto ani rodinu. Žiju svojí životní vášní zvanou film.
Takže na světlo světa se už nejspíš zase prodírá nějaký další větší projekt?
Píšu scénář k filmu o posedlosti sexem, takže si teď pročítám historii nymfomanie. Tři ženské postavy se v něm snaží léčit svoji závislost. Myslím, že je docela zábavné, že v éře #MeToo dává takový příběh dohromady velký bílý heterosexuální muž. Bude to ale vážný film, žádná provokace.
Užitečné odkazy:
Film Europe
Edison Filmhub
Denis Coté
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe © 2019
