Francouzská režisérka Lou Jeunet přijela uvést do Prahy na Festival francouzského filmu svůj první celovečerní snímek Curiosa, ve kterém vlastní optikou vypráví o vášnivém mileneckém vztahu dvou velice zajímavých postav francouzské literární historie – spisovatelky a básnířky Marie de Régnier a básníka, cestovatele a erotomana Pierra Louÿse. S režisérkou jsme si povídali mimo jiné o startu její kariéry i jejím motivům k natočení tohoto originálního filmu.
Lou Jenet na pražské projekci svého filmu Curiosa
Zahájit profesní dráhu jako asistentka režiséra Romana Polanského to vůbec není špatný začátek kariéry. Co jste se od něj stihla naučit?
Nejprve bych chtěla uvést na pravou míru, že jsem nebyla přímo jeho asistentkou. Byla jsem u filmu jako stážistka a pracovala jako skriptka, ale naučila jsem se tam moc věcí. Tehdy jsem byla čerstvě po absolvování státní filmové školy, a protože jsem se mohla pohybovat tak blízko kamery, mohla jsem často Polanského sledovat, jak každému herci přehrává, co a jak má zahrát. Vždycky také byl, a je doposud, zbožňovaný všemi technickými profesemi od filmu. Když totiž třeba zemřel kameraman snímku Tess, byl schopen ho sám dokončit… Při mých začátcích proběhlo také naprosto zásadní setkání s Gérardem Brachem, který psal scénáře k Polanského filmům. Naučil mě, jak napsat dobrý scénář, a pak jsem s ním taky začala pracovat na svých osobních projektech.
Pojďme se teď věnovat vašemu prvnímu celovečernímu snímku, který jste přijela uvést do Prahy. Osobně se mi velice líbil. Pravdou ale je, že mnohý divák by se u něj mohl začervenat. Jeho zásadním tématem je sexualita, o které se v něm vypráví velmi otevřeně. Přemýšlela jste nad tím při psaní scénáře s Raphaëlle Desplechin?
Chtěla jsem vyprávět příběh čtyř let vášnivé lásky dvou kdysi skutečně žijících postav – Marie de Régnier a Pierre Louÿs, a tak by nedávalo smysl, kdybych se podstatě jejich vztahu vyhýbala. Pierre byl erotoman, měl skutečně velmi specifický přístup k tělesné lásce, k sexualitě. Byl ve svém chování až kompulsivní. A jeho protějškem byla Marie, která byla ze začátku nevinná a vlastně v roli oběti. Postupně se s ním jako mužem se špatnou pověstí začala sbližovat. Měl spoustu milenek, fotografoval je, měl i exotickou milenku z Alžíru. Ji to fascinovalo a postupně si vytvářela svou vlastní nezávislost. Stala se moderní ženou, a dokonce začala psát. V tom psaní navíc předběhla dobu, protože psala osobní fikci. Dělala jsem si k tomu všemu spoustu rešerší, měla jsem i spoustu erotických fotografií, ale nechtěla jsem natočit životopisný snímek. Šlo mi o to zachytit především Mariiny myšlenky. Samozřejmě, že když jsme pak psaly scénář s Raphaëlle Desplechin, tak jsme si tam občas něco přidaly. Tím byl třeba moment, kdy se Marie pokusí nahého Pierra vyfotografovat, jenže jemu se to ani trochu nelíbí.
Prý jste si mohla přečíst kompletní korespondenci, kterou mezi sebou Marie a Pierre vedli. Jak se to podařilo?
Já mám svoji druhou kancelář v budově knihovny Arsenal. Mariin věčně zadlužený otec tam pracoval jako knihovník. Nachází se tam dnes nádherný a obsáhlý fond veškerých písemností, které se týkaly jak jeho, tak i jeho dcery. Jsou tam tisíce a tisíce dopisů. Pierre totiž nebyl jenom erotoman, ale také grafoman. Trvalo mi několik let se tím prokousat. Dokonce jsem se pak setkala s jedním odborníkem a ten, když viděl a slyšel, co už o Pierrovi mám všechno nastudováno, tak řekl, že už vlastně není nic, co bych se od něj mohla dozvědět. Pak bylo nutné, abychom se scenáristkou z toho všeho vybraly pro nás nosné momenty… Důležité je říct, že Marie všechny dopisy, které Pierrovi posílala, později spálila. Víme o ní tedy jenom to, co o ní ve svých dopisech zaznamenal její milenec Pierre. Zajímalo mě, jak přemýšlela, a tak jsem se snažila to z nich vyabstrahovat. Byla to trošku taková detektivní práce. Zjistila jsem třeba, že měla velmi ráda květiny a zrcadla. Zajímavé také je, jak se k tomu celému postavil spisovatel Henri de Régnier a Mariin zákonitý muž. Ten přijal za svého syna, kterého počala s Pierrem, a ještě po něm dostal i jméno. Tahle Henriho velkorysost si ale také vyžádala určitou dávku specifické erotiky, kterou v Curiose také ukazujeme.
Lou Jenet
Snímek má velmi moderní háv. Jedním z jeho silných prvků, který tenhle dojem současnosti umocňují je také jeho hudební složka. Kdo je jejím autorem?
Už při zkouškách a pak i na natáčení jsem hercům pouštěla moderní hudbu – anglickou Novou vlnu, Kraftwerk. Chtěla jsem, aby jejich gesta a pohyby nebyly staré, aby v nich byla svěžest a modernita. Autorem hudby je u Curiosy Arnaud Rebotini, který dělal hudbu také u snímku 120 BPM. A taky jsme použili dvě skladby od Clauda Debussyho, který byl vlastně vynálezcem inovativní hudby kolem roku 1900. Ty jsme použili třeba ve chvíli, kdy se před kamerou objeví Pierrova alžírská milenka Zohra. Nejsem zdaleka vůbec první autorka, která by ve spojení s historickým tématem používala moderní hudba. To už ve svých filmech udělala Sofia Coppola nebo Bertrand Bonello. Pravdou je ale také to, že ne všude po světě se hudba, kterou jsme zde použili, líbila. Třeba v Japonsku si ji kompletně předělali a náš soundtrack nahradili klasickou hudbu.
Curiosa (foto: Christine Tamalet)
Hvězdou snímku je Noémie Merlant. Čím vás tahle herečka zaujala a proč jste se ji rozhodla obsadit?
Noémie pro mě byla naprosto výjimečný objev. Samozřejmě jsem hledala mezi spoustou hereček, které by tuhle roli mohly ztvárnit, ale existují také fotografie Marie. Ne, že bych hledala někoho, kdo vypadá přesně jako ona, ale Noémie je jí vzhledově blízko. Při vybírání herečky jsme zorganizovali několik setkání, na kterých ženy musely pózovat před fotografkou, a i já jsem s sebou měla svůj vlastní fotoaparát. Chtěli jsme si vyzkoušet, která herečka se dovede dostat do toho správného stavu a napojit se na objektiv. Když jsem viděla Noémie, která své dlouhé vlasy zvedla do drdolu jako když se jdete sprchovat a zapózovala, tak bylo jasné, že kameru vnímá jako svého partnera. Byla úžasná! Roli Marie zvládla krásně – naučila se taky dýchat v korzetu, což bylo dost podstatné. Navíc Noémie má velice zajímavý obličej. Umí být krásná a zároveň taky nebýt krásná. Je to inteligentní žena, která hodně přemýšlí. A ještě jedna věc, která se mi na ní líbila. Dokáže velmi snadno přecházet z jednoho rejstříku do druhého. Zvládá zahrát humorné scény, ale ani ta její postava není úplně vždycky sympatická. Někdy je chladná a tvrdá, což Noémie zvládala zahrát stejně bravurně. Navíc v těch nahých scénách není nikdy za prvoplánovou koketu, která by čekala na mužský pohled.
Neméně skvělý je i Niels Schneider jako Pierre. Mám ho ráda z filmů Xaviera Dolana. On byl ten správný typ herce, který dokáže zahrát svobodomyslného narcise a provokativního požitkáře?
S Nielsem jsem byla v kontaktu už téměř od samého začátku tohoto projektu. On je velice zvláštní a specifický herec. Navíc má daleko od sebe posazené oči, což se pro ztvárnění jeho postavy, která je určitým voyerem velice hodilo. Pierre Louÿs byl veliký narcis, ale Niels takový ve skutečnosti vůbec není. Svou roli přijal se všemi riziky, která z toho vyplývají, a dokázal krásně i se vší tou temnotou postavu ztvárnit. Příští týden má ve Francii premiéru snímek Sympathie pour le diable kanadského režiséra Guillaume de Fontenay, kde si Niels zahrál roli reportéra, který pracuje uprostřed války v bývalé Jugoslávii. Naše Curiosa se promítala také na festivalu v Montrealu. Byla jsem velice potěšená, že když byl Niels tázán, které tři filmy ze své už poměrně obsáhlé herecké historie má nejraději, tak mezi nimi zmínil i Curiosu.
Lou Jenet
Moje poslední otázka bude směřovat k francouzské premiéře vašeho snímku, která se konala už v dubnu letošního roku. Jak na film reagovalo domácí publikum? Byla Curiosa i pro Francouze provokativní?
Ale to víte, že byla! (smích) Ten film má takový účinek na všechny diváky. Dokonce bych řekla, že je lépe přijímán v zahraničí než Francii, kde ten výsledek od obecenstva byl hodně černobílý – buď se lidem extrémně líbil nebo extrémně nelíbil. Hodně se proti němu vymezovali francouzští novináři, kteří mi vyčítali nejrůznější věci. Například to, že v celém filmu ukazuji hlavní hrdinku často nahou, ale když se tam objeví nahý hrdina, tak má místo svého pohlaví protézu. Já samozřejmě vím, že v tom filmu je řada nedostatků, je to můj první celovečerní film. Stejně tak jsem si vědoma taky toho, že když jako žena – režisérka točíte film o sexualitě, tak je to docela velký risk, kterýsi žádá velkou porci odvahy.
Provokativní Curiosa se bude na pražské části festivalu promítat ještě dvakrát – v pondělí 25. listopadu v Kině 35 od 21 hodin a pak hned v úterý 26. listopadu v Kině Světozor od 18 hodin. V neděli 24. 11. se promítá v Ostravě a Českých Budějovicích, 26. 11. v Hradci Králové a 28. 11. v brněnské Scale.
12. prosince se pak vydá do českých kin.
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm.cz, Festival francouzského filmu, Pilot Film © 2019
