Pěkně tučná sebeláska je český název severského dokumentu dvou dánských scenáristek a režisérek – Louise Detlefsen (LD) a Louise Kjeldsen (LK). Obě přijely do Prahy, aby svůj snímek uvedly na nedávném festivalu Scandi. Dokument mění pohled na krásu i jakousi normálnost. Figuruje v něm totiž několik dívek, které se za svou obezitu nestydí, a naopak se ji snaží prezentovat jako svou nepopiratelnou a neměnnou součást. Je to dokument, který chce provokovat nebo vypráví o zdravém sebevědomí, které by protagonistkám mohl leckdo závidět? O tom všem jsem si povídala s oběma autorkami ještě předtím, než svůj snímek představily českým divákům.
Pěkně tučná sebeláska – Louise Detlefsen, Louise Kjeldsen
Louise a Louise – dámy to je krásná náhoda, anebo vás dohromady svedl osud?
LK: Jsme už dlouhé roky přítelkyně. Studovaly jsme spolu a taky spolu pracujeme v televizi. Už je to nějakých dvacet pět let. Pro dánskou televizi jsme dělaly nějaké dokumentární série a točily i celovečerní dokumenty. Některé společně, jiné každá zvlášť. Společnou práci si ale užíváme nejvíc, trávíme spolu hodně času. Vlastně to vypadá tak, že každý den, když vstaneme, si voláme a začneme si povídat. U toho si čistíme zuby, pak u toho venčím psa, maluju se, jedu na kole do města. No a potom se potkáme s Louise před naší kanceláří. Tehdy si konečně sundáme sluchátka a dál plynule pokračujeme v našem hovoru.
LD: Z tohohle nikdy nekončícího rozhovoru vlastně vznikla i naše myšlenka natočit Pěkně tučnou sebelásku. Napadlo nás, že vlastně všechny ty roky jsme spoustu času trávily povídáním, o tom, jak zhubnout a každé pondělí jsme si naordinovaly detox s kapustou.
LK: Námět na náš film prostě vznikl z nějaké sebekritiky a nespokojenosti s vlastním tělem, když je člověk neustále v obležení určitých standardů krásy. Obě také dcery. Té mojí je dvacet, Louisině je sedmnáct. A ty, jestli si dobře vzpomínám, jsi jí před asi třemi lety říkala o jedné studii, kterou publikovaly dánské noviny. V ní se mluvilo o tom, že 50 % žen mezi 15 a 25 lety je kritické ke svému tělu. A nám se to zdálo jako extrémně vysoké číslo. Moje dcera to ale naopak okomentovala jako něco divného. Ta procenta jí připadala malá, protože všechny její kamarádky, na které si jenom mohla vzpomenout, byly nespokojené s tím, jak vypadají.
LD: Tahle zvláštní nenávist k sobě a přehnaně kritické smýšlení o vlastním těle je velmi zajímavé téma. Náhodou jsme pak koukaly na Instagramu na jednu z aktivistek, které se objeví v našem dokumentu. Divoce tam tančila ve spodním prádle, všechno se na ní houpalo a vlnilo a ve švédštině pod tím byly komentáře, které nebyly vůbec lichotivé. A my si říkaly, co to je za bytost, že to snad nemůže být ani pravda. Jak to, že taková mladá dívka je tak tlustá a zároveň tak spokojená se svou vizáží. Začalo nás to zajímat.
Je to skutečně tak, že se ty ženy opravdu cítí dobře a jsou spokojené nebo je to jenom takový manifest a falešná demonstrace něčeho, co není pravda?
LK: Žádná z těch našich čtyř, které se v dokumentu objeví, není v životě příliš šťastná a bojuje se svou existencí. A upřímně řečeno jedna víc než druhá. Švédka, která je z nich nejmladší, se trápí s bulimií. A dvě Norky, které v dokumentu máme, na tom byly podobně, ale zvládly se z toho dostat.
LD: A já bych k tomu ještě chtěla dodat, že jsme v průběhu vzniku dokumentu byly v kontaktu s mnoha aktivistkami. Když jsme začínaly s natáčením, byly jsme dost skeptické v tom, zda ten jejich postoj je pravda stejně jako vy. Ony to tak cítí, ale zároveň v sobě mají tak neskutečný zmatek. A mnohé z nich také rády používají větu „fake it until you make it“ (předstírej, dokud to není pravda, pozn. red.), protože se na začátku toho všeho styděly třeba jenom svléknout a podívat se na sebe do zrcadla. Nebyly toho schopné. Říct si, že jsou krásné, pro ně bylo nepředstavitelné. Je to samozřejmě do určité míry záležitost psychologie. A třeba tanec, chůze po horách a pro některé z nich třeba plavání nebo navštěvování posilovny je něco, co jim pomáhá dostat se ven z toho všeho a nějak reflektovat a pomalu měnit náhled na vlastní tělo. Není to falešné. Je to část procesu. Na Instagramu také mnohé z nich postují komentáře o tom, jak jsou jednou dole a jednou nahoře. Nesnaží se nic schovávat. Opravdu se snaží vytvořit si nový vztah ke svému tělu.
Pěkně tučná sebeláska – debata v pražském kině Edison Filmhub
Promiňte, budu šťourat. Není v tom také trochu lenosti, i když to navenek může působit jako určitá míra statečnosti, když dokážou žít s takovým tělem?
LK: Všechny čtyři, které tam máme, se pokoušely mnohokrát zhubnout. Ale výsledkem pokaždé bylo, že nakonec ještě více přibraly. Je prokázáno, že když hodně a za krátkou dobu zhubnete, většinou zase velice brzy ztloustnete a je to ještě o něco horší. Ten začarovaný kruh u nich začal už hodně dávno, někdy v dětství.
LD: Já bych chtěla dodat, že to, že má někdo hubené nebo normální tělo, ještě neznamená, že má zdravé tělo. Mnoho tlustých lidí je schopno se dobře hýbat. Existuje ale spousta hubených lidí, kteří si dají pizzu, lehnou k Netlixu. O těch jako o líných nesmýšlíme. Měli bychom si ale přenastavit uvažování o těch, kteří jsou tak silní, že si řeknou, že už se prostě žádnými dietami trápit nebudou a nebudou chodit do posilovny, aby spálily kalorie. Možná se na ně dá koukat jako na lenochy, ale jsou už prostě jenom unavení z toho boje. Chtějí si užívat života a neřešit, jestli jejich tělo vypadá tak, jak diktuje móda. Být tlustý je něco, čeho si všimnete na první pohled. Nedá se to schovat jako třeba to, že je člověk homosexuál. Když je člověk tlustý, je hned v hledáčku ostatních, stejně jako když třeba máte jinou barvu kůže.
LK: Musím říct, že nás hodně dojalo, když naše protagonistky mluvily o tom, jak si vlastně odříkaly nejrůznější radovánky v dětství. V podstatě žádná z nich nechtěla chodit na pláž v bikinách, na žádné oslavy, zamilovávat se. Měly pocit, že na to kvůli své postavě nemají právo. Že to bylo opravdu krátkozraké, si ale uvědomily až mnohem později a s tím i to, že se jim dětství už nikdy nevrátí. To byla vlastně naše premise, se kterou jsme se do natáčení snímku pouštěly.
LD: Náš film rodiče nabádá k tomu, aby ze svých dětí nechaly vyrůst „kuličky“. To, na co bychom naším filmem chtěly upozornit, je že jako společnost bychom měli usilovat o dobré a zdravé jídlo pro naše děti, o jejich pěkné dětství bez nějakých příšerných zkušeností, které se také v našem filmu objeví. A děti, které jsou prostě tlustší, by neměly zažívat šikanu. Myslím, že rodiče by nikdy neměli komentovat velikost těla vlastního dítěte. Opravdu. I když se to nezdá, tak si myslím, že takové komentáře v dětech nechávají hlubokou stopu, která může být velmi osudová. Tři naše postavy z filmu tohle zažily. Rodiče je vzaly k doktorovi, ten řekl, že jejich váha není normální, že je něco špatně. Doma se na to pak zaměřili a neustále na to poukazovali. To je cesta do pekla.
LK: Věříme, že právě rodiče si z našeho snímku mohou vzít mnoho inspirace a leccos si uvědomit. Sama si vzpomínám, že moje dcera, když jí bylo asi devět let, ležela ve vaně a znechuceně pozorovala svoje bříško. Byla trošku oplácaná, ale v tom věku to nic neznamená. Většina dětí z toho vyroste. Vzpomínám si, že já jsem si tehdy stoupla v té koupelně před zrcadlo a komentovala jsem svou postavu, že musím nutně zhubnout. Dnes už bych to neudělala. Rodiče nebo dospěláci to můžou celé pěkně pokazit. Je potřeba velkého citu a jemnosti s těmi malými bytostmi.
LD: Pěkně tučná sebeláska je taky feministický snímek, který hlásá, že ženy by měly přestat být jenom vizuální objekty pro touhy druhých, respektive mužů. Muži mohou svou sílu předvést v tolika věcech – v práci, ve vzdělání, v tom, co umí. Ženy mají ale stále mnohem užší spektrum, ve které by mohly ukázat svou sílu a krásu. A není to jenom důsledek toho, že by se k nám tak chovali muži. My ženy samy se do takové role často dobrovolně stavíme.
LK: Ženy si také strašně moc a často hlídají svou chuť k jídlu a stráví tímhle bojem tolik času a energie. Myslí na to, jak budou vypadat. Místo toho, by raději mohly udělat něco prospěšného pro svět.
Pěkně tučná sebeláska
A jak se vlastně vámi oslovené ženy tvářily na to, když jste je pro váš snímek oslovily?
LD: To bylo nesmírně jednoduché, když to srovnáme s jinými dokumenty, které jsme točily předtím. Všechny už byly dávno aktivní na Instagramu, takže tohle byl pro ně skoro splněný sen. Mohly si tak rozšířit své pole působnosti a svoji aktivistickou dráhu.
LK: Naše protagonistky taky mluví o jakési reprezentaci „tlustého“ hnutí. Když si totiž představíte téměř jakoukoliv obézní ženu v nějakém filmu nebo seriálu, tak jsou většinou prezentovány jako hloupé a nemožné. Tohle pro ně tedy byla příležitost, jak ukázat pravý opak. Myslím ale, že si naše protagonistky nemyslely, že to naše natáčení skutečně někdy dospěje až k celovečernímu dokumentu. Jezdily jsme za nimi, navštěvovaly je, povídaly si s nimi a ony nás vnímaly jako dvě šílené ženské.
Ženy ze severní Evropy máme často zafixované jako vysoké štíhlé krásky. Váš dokument to ale popírá. Jaké reakce jste od divaček zaznamenaly po promítání dokumentu ve skandinávských zemích?
LK: Naprosto úžasné! Zažívaly jsme naprosto dojemné chvíle. Pro mnohé ženy to bylo něco jako očistná terapie a po skončení projekce plakaly.
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe, Scandi © 2020
