Šarlatán: Téměř neviditelní, ale důležití (kamera, architekt, kostýmy a masky)

Uvedení nového snímku do kin vždy provází prezentace herců, režiséra, případně scenáristy nebo producentů. Za každým filmem ale stojí vždy armáda profesí, bez kterých by žádný filmový projekt nevznikl. U Šarlatána tyto posty zastávali ti nejlepší z nejlepších. V krátkých rozhovorech vám nyní představíme ty nejdůležitější technické profese. Očekávaný film Agnieszky Holland vejde do kin už 20. srpna. Světovou premiéru měl film o osudech léčitele Jana Mikoláška na letošním Berlinale.

Kamera (Martin Štrba)

Film natočil renomovaný kameraman a držitel několika Českých lvů Martin Štrba. S Agnieszkou Holland spolupracoval už na  úspěšné minisérii HBO Hořící keř.

S Agnieszkou Holland jste nepracoval poprvé, jaké to bylo tentokrát?

S ní je to vždycky skvělé! Víc než skvělé, skvělé je slabé slovo! (smích) Je neuvěřitelná… Nikomu nic nedaruje a s každou emocí jde hned ven, takže se to na místě všechno pěkně pročistí a vyřeší ke spokojenosti všech zúčastněných.

Kameraman Martin Štrba

Měla na vás paní režisérka jako na kameramana snímku nějaké specifické požadavky?

Určitě je na ní znát zkušenost z velkého světa. Hlavně je to ale profesionál napříč všemi profesemi, takže je na jednu stranu náročná, ale současně ví, co ta která profese obnáší a v rozhodující chvíli nepožaduje nesplnitelné věci. Ve výsledku je to s ní vždycky spolupráce na vysoké úrovni. Taky dokáže vidět scénář velmi dobře vizuálně. To znamená, že s ní to pro mě není nikdy něco jako „vytahování ověřených nápadů ze šuplíků“. Vždycky je to něco nového a původního. Její výtvarné nároky na kameru jsou intenzivní a často i velice přínosné. Taky je to velice intuitivní bytost kromě toho, že je velice vzdělaná. Zajímá se o všechno, dokáže o věcech uvažovat čerstvě a s nadhledem. Více takových Agnieszek!


Architekt (Milan Býček)

Stavby ve filmu Šarlatán

I architekt Milan Býček už s Agnieszkou Holland spolupracoval na Hořícím keři. Na kontě má díky tomuto projektu jednoho Českého lva, druhého si odnesl za práci na filmu Masaryk.

Bylo náročné najít ty správné lokace, když původní Mikoláškova vila použitelná nebyla?

Taková věc se málokdy povede. Naše okolí – ulice a koneckonců i příroda se mění a dobovost se vytrácí. Nic není zakonzervované, všechno se rekonstruuje, mění se i barvy a účely domů. Zjistil jsem si, kde Mikolášek opravdu žil – zanedlouho po začátku své kariéry to byl totiž díky darům svých pacientů už dost bohatý člověk, a tak si koupil velkou vilu kousek za Prahou v Jenštejně, kterou používal jako svoje obydlí, ale i ordinaci a částečně i jako lůžkovou část pro hospitalizované pacienty. Byl jsem se tam podívat, dnes je to přestavěná budova, ze které je domov důchodců. Přestavba proběhla v 70. letech a díky tomu má i architektonické tvarosloví té doby, a tím pádem pro nás byla nepoužitelná. Hledat tedy za ni náhradu bylo velmi komplikované. Vil, kde se dají točit dobové filmy, je už dnes velmi poskrovnu.

Jak moc to bylo náročné hledání?

Viděl jsem téměř stovku vil, lokační skauti jezdili napříč kraji a hledali a posílali mi fotky. Žádná ale nevyhovovala. Až na vilu v Lichocevsi. Ta byla těsně před rekonstrukcí a nový majitel byl tak moc laskavý a s rekonstrukcí kvůli našemu natáčení počkal. Hledání vily bylo problematické i proto, že měla být dobová. Mikolášek ji koupil na začátku 30. let v takovém trochu sešlém stavu, takže se musela hledat taková, která by dobově odpovídala, ale ještě mínus doba devastace. Mikolášek ji totiž pak průběžně vylepšoval a rekonstruoval. I to se ve filmu lehce objeví. A navíc Agnieszka si sama kladla velké nároky na prostorové uspořádání i barevnost. I tak se prostory naší filmové vily ale musely kombinovat s jinými lokacemi.

S Agnieszkou jste se potkali už při práci na Hořícím keři. Jak ji vnímáte?

Je to velmi zkušená paní režisérka a z toho titulu se s ní velmi dobře pracuje. Podle mě existují dvě skupiny režisérů. Jedni mají větší improvizační schopnost, kdy třeba nechají v ateliéru postavit třípokojový byt a pak se rozhodnou z jakého úhlu a v jaké místnosti to natočí, kdežto Agnieszka má ten film poměrně přesně odpromítaný ještě před začátkem natáčení ve své hlavě a umí nadefinovat svoje požadavky poměrně přesně. To je dobré pro spolupráci s architektem, protože se zbytečně neutrácejí peníze. Řekne, že potřebuje dekoraci přesně odtud až potud a nepotřebuje nic víc, ale zároveň ani míň. Když ale vidí třeba nějakou pěknou lokaci nebo nápad, tak je schopna se tím nechat inspirovat a zakomponovat to do příběhu.

Co dalšího vám ještě pomohlo při budování atmosféry tohoto filmu?

Určitě to bylo setkání s prasynovcem Mikoláška, Martinem Šulcem, který nám poskytl autentické materiály. Některé jsme dokonce použili do filmu jako dekorace. Jsou to různé diplomy, certifikáty, poděkování… Viděli jsme i jeho portrét, který mu namaloval jeden z jeho pacientů. Ten jsme pak nechali překreslit s hlavou Ivana Trojana a ve filmu vévodí dekoraci čekárny. Takových komponentů bylo vícero a myslím si, že příběh zvěrohodnily. Film byl trochu komplikovanější taky v tom, že je v něm tok času, takže se měnila dějinná a společenská kulisa, a tak jsme se snažili podprahově dát divákovi informaci, ve které době se právě nacházíme třeba tím, jestli na zdi za herci visí “hakenkrajc” nebo rudá hvězda.


Kostýmní výtvarnice (Katarína Štrbová-Bieliková)

Katarína Štrbová-Bieliková (foto: archiv)

Katarína Štrbová-Bieliková je držitelkou Českého lva za film Masaryk. Nominována byla například za Skleněný pokoj. Doma má také několik slovenských filmových cen Slnko v sieti.

Znala jste už dřív Mikoláškův příběh?

Vůbec. A velmi mě překvapilo, že v průběhu natáčení a příprav jsem různě narážela na lidi, jejichž rodinní příslušníci Mikoláška znali. Dokonce nám někdo ze štábu přinesl i fotografie, kde byl Mikolášek se svým společníkem. Bylo to přání k Vánocům, které poslal někomu z rodiny toho člověka.

Když jste četla scénář, „viděla“ jste, jak by kostýmy k daným postavám mohly vypadat?

Šarlatán se odehrává v době, kterou už jsem se pracovně zabývala, kde už reálie znám a umím se v nich pohybovat, takže to fungovalo a nějaký pocit i vizuální emoce se už rodily.

Byla tato práce v něčem specifická?

Na Šarlatánovi je důležité, že začíná někdy kolem roku 1917 a končí kolem roku 1959. S těmi postavami jdeme čtyřicet let a svět kolem nich se vytváří právě i pomocí kostýmů. Měli jsme stovky komparzistů v masových scénách. Ráda spolupracuji s Ivanem Trojanem, protože kostýmu dává poměrně velkou důležitost a je ochotný hodně zkoušet. Měla jsem radost, že jsme tak na vizuální stránce jeho postavy mohli opravdu pracovat. Každé období pro něj znamenalo dva tři kostýmy.


Masky (René Stejskal)

Ivan Trojan s vizuálem od René Stejskala

Důležitou profesí u tohoto typu filmu (stárnutí postav) hraje i make-up specialista. U filmu Šarlatán jím byl renomovaný SFX make-up supervizor René Stejskal. 

Jaké jste dostal zadání u hlavní postavy?

Postavu Jana Mikoláška sledujeme ve filmu zhruba od dvaceti do sedmdesáti let jeho věku. Zadání bylo tedy jasné – realistické masky Mikoláška v každém stáří jeho životního příběhu. Osmnáctiletého Jana hraje Ivanův syn Pepa, který je tátovi velice podobný. Ivan hraje Mikoláška ve stáří čtyřiceti, pětapadesáti a sedmdesáti let, má tedy ve filmu tři různé podoby. Nejsložitější byla maska sedmdesátiletého Mikoláška. Její aplikace trvala dvě a půl hodiny. Ivan má na obličeji udělané vrásky kolem očí, na krku a nalepeno a zalíčeno šest dílů ze silikonu, které nesmějí být vidět ani v největších detailech tváře. K tomu úprava a dobarvení vlasů, obočí… Na každý den aplikace masky se musí vyrobit nové silikonové doplňky, protože se při odličování zničí. A s touhle maskou jsme pracovali dvacet dva natáčecích dnů. Bylo tedy vyrobeno celkem sto dvacet tři silikonových dílů!

Jaká byla spolupráce s Agnieszkou Holland?

U filmu pracuji přes čtyřicet let a poznal jsem mnoho našich i zahraničních režisérů. Dnes vím, že na spolupráci s opravdovou osobností musíte mít velké štěstí, protože takových je málo. Já jsem to štěstí měl – Agnieszka Holland takovým režisérem je. Spolupráce s ní si moc vážím, probíhala v naprosté pohodě.

-redakce a Gábina Vágner-
foto: CinemArt, Totalfilm.cz, Marlene Film Production © 2020

%d blogerům se to líbí: