Recenze: Šarlatán – řemeslně i obsahově mimořádná událost

Šarlatán, nový historický velkofilm polské rodačky Agnieszky Holland měl do českých kin zamířit už v březnu, po únorové premiéře na Berlinale. Oblíbený český žánr, životopisné drama na pozadí dějin, vypráví ambivalentní příběh „šarlatána“ Jana Mikoláška, který kromě nebývalé charakterové rozporuplnosti zaujme diváka svou neortodoxní léčitelskou metodou a projevem Ivana a Josefa Trojanových, hrajících ho v různých etapách jeho života.

Scénář ústřední postavu v časovém období čítajícím několik dekád zachycuje sice poněkud epizodicky, ale velmi komplexně. Oba Trojanové tak dostanou příležitost ztvárnit svou postavu jak v momentech značného, až filantropického soucitu, tak ale i nepochopitelné krutosti. Režisérka Agnieszka Holland se nikdy nestaví do role Mikoláškova advokáta ani v rovině osobní, ani profesní, a divák na misky vah svých sympatií může přikládat víceméně dle vlastního soudu. A v tom je jeden z největších kladů filmu.

Ten se nesnaží hodnotit správnost Mikoláškových osobních rozhodnutí, ani rozhodnout, zda se jednalo o geniálního bylinkáře, nebo obchodníka s lidskou vírou. Jeho léčitelské úspěchy jsou nám většinou sděleny pomocí dialogů, a když už je snímek ukazuje, činí tak poměrně zkratkovitě – jako v případě scény s doslova přes noc zahojenou nohou, kterou před amputací zachrání několik rozemletých bylin, nebo Mikoláškovou samomluvou o tom, co všechno umí léčit pampeliška. Zajímavé a notně „šarlatánské“ jsou především scény diagnostiky z moči, přičemž dvakrát se film uchýlí k poněkud nadbytečnému pohledu do jejího mikrosvěta plného CGI breberek. Minimalističtější scény s pohledem do lahviček fungují mnohem lépe.

Drtivou většinu stopáže Mikoláškova nejednoznačnost a barvitost v oblasti léčitelství i osobního života fungují skvěle. Pouze v případě jedné scény (s koťaty) jeho krutost přichází jakoby odnikud a do celkového vykreslení charakteru zapadá jen obtížně. Možná mělo jít o katarzi na začátku vyobrazeného Mikoláškova traumatu z vojny, možná mělo jít o zadušenou a skrývající se násilnou povahu postavy, možná jen o snahu ukázat určitý kontrast a komplexnost jeho ducha, daná scéna ovšem přijde znenadání a na rozdíl od určité vztahové bezohlednosti do celkové mozaiky budované osobnosti Šarlatána příliš nezapadá.

Sympatické je, že mladý Josef Trojan ke svému debutu v podobně velké a drahé produkci přistoupil velmi zodpovědně a profesionálně a mladší verzi Jana Mikoláška nehraje tak, aby křečovitě napodoboval grimasy či dikci otce Ivana – o to se koneckonců postarala genetika, takže to ani nebylo třeba. Jejich herecká spolupráce tkví spíše v mechanických detailech skrytých v gestikulaci nebo pohledu. Oba Trojanové jsou vynikající, snad jen z estetického hlediska úplně dokonale nefunguje omlazující make-up staršího Ivana zhruba v polovině filmu. Z herců pak dále zaujme dosud spíše televizní slovenský herec Juraj Loj, kterému se rolí hezouna a aktéra ústřední gay romance podařilo přesvědčit, že se jedná o nadějný a zajímavý herecký objev.

Velice precizní a dosahující kvalit špičkových zahraničních produkcí je zejména kamera a práce se světlem. Vizuální stránka filmu je opravdu světová a Martin Štrba jako by se stal českým Rogerem Deakinsem. Pozorovat jeho perfekcionistickou kompozici je čirá radost, ať už postavy sleduje skrz kukátko, mříže, okno, nebo je jakoby mimochodem nechává v odrazu skla kdesi v pozadí záběru. Šarlatán často spoléhá na dlouhé záběry, které trpělivě a plynule sledují ústřední objekt, a v případě potřeby si spíš než střihem dopomohou rychlým švenknutím. Žluté odlesky moči, průduchy různých zrcadel anebo třeba trocha denního světla, dopadajícího oknem do jinak šeré Mikoláškovy pracovny, pak mají obrovský podíl na celkové atmosféře mizanscény.

Světlo a barevný nádech a jeho saturace navíc šikovně a nenásilně vizuálně oddělují časové roviny filmu. Při prvním flashbacku si sice trochu na jistotu pomohou zrněním a šumem, jak se ale s mladší verzí hlavní postavy posouváme dále a dále, vzpomínky narativně rámované studeným prachem komunistické cely se zahalují do nádechu teplých barev. V takových momentech není těžké sklouznout k určitému kýči, Šarlatán ale nezobrazuje navzdory jejich vizuální idealizaci z mládí postavy moc příjemných momentů, takže se spíš v celkovém dojmu jedná o zajímavý kontrast.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt, Marlene Film Production © 2020