Vyhlášením Zlatého lva skončil 77. ročník prestižních Benátek, diváci dodržovali rozestupy

Včerejším vyhlášením Zlatého lva a dalších cen skončily 77. ročník MFF Benátky, které se staly první velkou filmovou mezinárodní událostí od počátku pandemie. Umělecký šéf festivalu Alberto Barbera festival sám označil za určitou testovací vlaštovku filmového průmyslu, který se po půl roce koronavirového intermezza snaží usilovně postavit zpět na nohy, pod které jsou mu neustále házeny klacky rostoucích čísel nakažení a s nimi spojená ochranná opatření – zatímco únorové Berlinale ještě proběhlo, festival v Cannes ani newyorská Tribeca to štěstí už neměly.

Ilustrační foto

I proto se v Benátkách sešlo sedm zástupců nejvýznamnějších filmových festivalů v Evropě, včetně uměleckého ředitele karlovarského festivalu Karla Ocha, aby debatovali o společném postupu v nejbližší budoucnosti a apelovali na finanční podporu kulturního sektoru, těžce zasaženého koronavirovou krizí. Zaujala i solidární iniciativa festivalů v Torontu, Telluride a New Yorku, které se rozhodly Benátky programově obohatit namísto soutěžení o vlastní exkluzivní obsah.

Lacci (foto: archiv)

Festival odstartoval 2. září filmem Lacci režiséra Daniele Luchettiho. Poprvé po jedenácti letech tak bylo Biennale, které se letos soustředilo převážně na domácí a evropskou tvorbu, poněkud symbolicky zahájeno italským snímkem. Počet uvedených titulů byl oproti standardním osmdesáti snížen na zhruba šedesát, programová struktura ale zůstala takřka kompletní, jako v minulých ročnících. Zatímco vloni se v Benátkách představil Joker, letos v programu absentovaly premiéry velkých, hollywoodských titulů a potenciálních oscarových nominantů, stejně jako delegace hereckých hvězd, jejichž přítomnost podněcuje zástupy fanoušků a fotografů těsnících se kolem červených koberců – nepočítaje např. Kate Blanchett, která zasedla ve festivalové porotě, a Tildu Swinton, která převzala cenu za celoživotní přínos filmu.

Tilda Swinton

Navzdory inklinaci k evropské dramaturgii oproti loňskému roku v letošním výběru chybí i česká stopa – zatímco vloni o Zlatého lva soutěžilo Marhoulovo ambiciózní Nabarvené ptáče, letos nám geograficky nejbližším filmem je polské drama Sněžit už nikdy nebude režisérky Małgorzaty Szumowské a s hercem Alecem Utgoffem, kterého můžete znát ze třetí série Stranger Things, v hlavní roli.

Śniegu już nigdy nie będzie (Sněžit už nikdy nebude)

Z českých distributorů se do Itálie navzdory omezením vypravili například Ivan Hronec, šéf Film Europe nebo Vít Schmarc, ředitel Artcamu.

„Do Benátek jsme jeli s předkoupenými právy na Mainstream od Gia Coppoly, ke svěží a dobře přijaté povídkové komedii Mandibles od Quentina Dupiexe a k silnému dokumentu o Gretě Thunberg, který uvidíte na Scandi 2021 spolu s dánským akčním filmem Shorta, což je taková kodaňská obdoba Bídníků. Festival měl pro Film Europe navzdory absenci velkých amerických titulů standardně dobrou úroveň. Mezi změny patří roušky a rozestupy, ale i výběr v hlavní soutěži, komentuje účast Film Europe na festivalu Hronec a dodává:
Nemůže být náhoda, že se tři z výraznějších filmů tematicky věnují otevřené, skryté a fiktivní občanské válce. Jasmila Zbanič se vrací k největší hanbě EU a OSN, genocidě v bosenské Srebenici roku 1995. Andrej Končalovsky ve svém černobílém filmu v poměru 4:3 Dorogie tovarishchi deníkově popisuje utajenou střelbu do vlastních řad v Novočekasku na ruském Doně roku 1962. Michel Franco v distopickém, ale snadno uskutečnitelném příběhu popisuje současné Mexiko, kde se armáda zmocní vlády a teror, který nastoluje, vás v kině přibije do křesel.
O takové filmy usilujeme, protože by je měl český a slovenský divák vidět – ačkoliv si uvědomujeme, že to určitě nejsou snímky pro každého.

Ivan Hronec v sále s patrnými rozestupy

Komentář k účasti v Benátkách připojuje i Vít Schmarc z Artcamu: V benátském soutěžním programu byla letos cítit absence silných amerických produkcí, ale i opatrnost sales agentů a producentů, kteří si svoje velké tituly šetří. Výběr působil značně mátožně. Snad s výjimkou závěrečného Nomadlandu Chloe Zhao chyběly velké události, převahu měly snímky buď hodně matné, nebo vysloveně příšerné. Z přehlídky režijní a scenáristické bezradnosti vystoupili Jasmila Zbanić a Andrej Končalovskij svými dramaty, které inspirovaly skutečné masakry. V čele Quo Vadis, Aida? a Drazí soudruzi stojí výrazná ženská figura, která se musí vyrovnávat s brutalitou dějin.”

Vít Schmarc, Hedvika Petrželková a Beáta Mrazíková z Artcamu

Obstojnou a alespoň trochu uhrančivou podívanou nabídla nedopečená (nebo možná spíš přepečená) alegorie Už nikdy nebude sněžit Malgorzaty Szumowské, které tentokrát povýšila svého dvorního kameramana Michala Englerta na post spolu-režiséra. Z větších jmen nezklamal ani Íránec Madžid Madžidí svým „školním heistem“ Děti slunce a italský dokumentarista Gianfranco Rosi, který sice zdaleka nedosáhl na svůj vrcholný počin Fuocoammare, ale z obtížně se hojícího Blízkého východu přivezl několik silných obrazů. Mezi výraznější objevy tak řadím pouze bývalého režijního asistenta Jorgose Lanthimose Christose Nikou, který už hodně vyčpělé postupy řecké divné vlny osvěžil něhou a melodramatičností ve svém debutu Jablka. Z pohledu malého distributora ale Benátky nenabídly nic, o co by stálo za to dlouze a usilovně bojovat, “ uzavírá svůj komentář Vít Schmarc.

Mimořádná opatření

Festival pochopitelně provázely velmi důsledná bezpečnostní opatření, která si ze začátku roku těžce prozkoušení Italové velmi přísně hlídali. Prodej lístků probíhal výhradně online pomocí nového webového systému, který tak tak ustál nápor kupujících návštěvníků. Všem divákům byla měřena při vstupu do sálů teplota a v sálech byly zachovány dostatečné rozestupy i za cenu značného snížení jejich kapacity. Roušky museli návštěvníci nosit v celém festivalovém areálu a samozřejmě i po celou dobu projekcí. V případě jejich sundání byli napomenuti uvaděčkou, případně organizátoři rozsvítili světlo, dokud nedošlo k nápravě – a to i v případě 4,5 hodiny dlouhého dokumentu City Hall devadesátiletého režiséra Fredericka Wisemana. O to, aby kinosály ostrova Lido zůstaly po dobu projekcí obyvatelnými, se pak staraly na vysoký výkon puštěné klimatizace.

Roušku pak letos navlékla i soška Zlatého lva, který je hlavním festivalovým oceněním za nejlepší film a který Cate Blanchett udělila režisérce Chloe Zhao za snímek Nomadland, dramatický road movie s Frances McDormand v hlavní roli. Cenu převzal marketingový tým filmu, zatímco Zhao a McDormand pronesly děkovnou řeč ze Spojených států pomocí online streamu.

Nomadland

Stříbrného lva za režii získal Kiyoshi Kurosawa za film Wife of a Spy, zatímco velkou stříbrnou cenu poroty dostal Michel Franco za distopické drama Nuevo Orden.

Speciální cenu poroty obdržel i zmíněný ruský film Dorogie tovarishchi o masakru na půdě Sovětského svazu v 60. letech minulého století.

Cenu za nejlepší scénář porota festivalu udělila Chaitania Tamhaneovi za snímek The Disciple, který se tak stal prvním indickým filmem oceněným touto prestižní cenou po 30 letech. Pojednává o nadějném zpěvákovi a příbězích jeho otce a mentora, které ho pomáhaly formovat.
připravil: Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Archiv, La Biennale di Venezia, Ivan Hronec, Vít Schmarc

%d blogerům se to líbí: