Už pár dní je v kinech černobílé historické drama Krajina ve stínu. Snímek natočil oceňovaný režisér a držitel několika Českých lvů Bohdan Sláma. Černobílý film natočený na klasický filmový materiál vypráví příběh malé pohraniční vesnice, ve které ničí mezilidské vztahy následky války. “Jakmile jsem si přečetl scénář, natočit jsem to musel,” říká režisér. Další podrobnosti o motivech k natočení snímku podle skutečné události si přečtěte v následujícím rozhovoru.
Krajina ve stínu – režisér na place (foto: Bontonfilm)
Poprvé jste natočil historickou látku a navíc to není váš autorský film…
Krajina ve stínu se odehrává před mnoha lety a jde o historický film, přesto je v něm řada situací a skutečností, které mají co říct i dnešnímu divákovi. To mě na filmu hodně zajímalo. Nebezpečí, že člověk přestane ctít hodnoty jako je morálka a etika a začne uvažovat o světě ideologicky, se týká i doby, ve které žijeme dneska. Tak si myslím, že Krajina ve stínu je vlastně docela aktuální.
Jsem sice hlavně filmový autor, ale nikdy jsem svou tvorbu nevnímal tak striktně, že musím psát scénáře a pak z nich točit filmy a jinak to není možné. Scénář Krajiny ve stínu mě jednoznačně zaujal svým příběhem a konkrétní situací.
Co Vás na filmu zaujalo, že jste se rozhodl ho natočit?
Jakmile jsem si přečetl scénář, natočit jsem to musel. Po jeho přečtení jsem byl totiž konsternován. Byl jsem v šoku, jak je možné, že se takto zachová soused k sousedovi. Jak je možné, že dojde k takovému masakru mezi lidmi, kteří se znají celý život. I během natáčení jsme si všichni kladli otázku, jak je možné, že se z obyčejných lidí stanou vrazi.
Vy sám pocházíte ze Sudet. Není i toto důvod, proč vás to tam historicky táhne?
Pocházím z Opavy a Opava byla před válkou ze 70 procent německé město, kde okolo byly české i německé vesnice. Takže já sám jsem si od dětství kladl otázku, jak je možné, že tam žádní Němci nezbyli. Vlastně jsem nikdy úplně nepochopil, proč došlo k jejich vyhánění. Vyrůstal jsem na komunistickém dějepise, kde to bylo uváděno jako akt spravedlnosti. To ale nebyla spravedlnost, ale pomsta. A naší zemi to strašlivě ublížilo. A tady se dostáváme k tomu, co já jsem zažíval. Rozpadlé opuštěné vesnice v Sudetech, které opustili jejich hospodáři a natáhli se tam lidé ze všech koutů republiky, kteří neuměli na těch polích hospodařit. Takže jsem v dětství zažíval spoustu opuštěných domů, a to se mi teď při natáčení trochu vracelo. Ty vymlácené, opuštěné a znetvořené domy.
Proč jste se rozhodl natáčet na klasický filmový pás a černobíle?
Pro mě má filmová surovina v sobě stále něco jedinečného, co prostě není překonatelné. Klasický film má větší hloubku ostrosti a některé struktury zachytí filmový pás lépe než videokamera. Moje přáni bylo natáčet klasicky s tím, že zvuk je dělán postsynchronem. Hledal jsem stylizované momenty, jak ten film natočit, aby byl obrazově působivý a zároveň realistický a přesvědčivý. Proto jsem se rozhodl pro klasiku. Černobílý film se dnes považuje za stylizaci a já potřeboval udělat velké stylizační kroky k tomu, abychom se dostali k opravdovému výrazu. Prostě jsem to nechtěl natáčet jako televizní inscenaci.
Také jsme natáčeli na cinemascope. Já jsem si ten film představoval tak, že se budu snažit v maximální míře natáčet s kolektivním hrdinou. Na scéně jsem chtěl mít dvacet, třicet, čtyřicet postav, a když se podíváte na jakýkoli western, kde hraje prostor, kde hraje víc postav najednou, tak cinemascope je na to ideální nástroj.
Krajina ve stínu (foto: Bontonfilm)
Jak se vám natáčelo ve vaší rodné vesnici?
Bylo to těžké, protože jsme omezili život vesnice, ale naštěstí byli sousedé stateční a všechno jsme to zvládli. I když není nic příjemného, když se vám po návsi motá sto lidí, auta, husy, kulomety a všechno ostatní. Vesnice to ale přežila vcelku bez šrámů.
Je pravda, že ve filmu si zahrála i spousta místních lidí? Jak se vám s nimi spolupracovalo?
Skvěle. Já už je mám vyzkoušené z několika svých projektů. Už mám mezi nimi vytipované herce. V jižních Čechách je velká komediantská tradice, přes dálnici jsou Cerhonice a tam jsou Stroupežnického Naši furianti. Já tam točil skoro všechny svoje filmy, vím, že lidé se nebojí, že se zapojí do natáčení a to já mám strašně rád.
Krajina ve stínu (foto: Bontonfilm)
Krajina ve stínu je emočně náročná, ve filmu je několik brutálních scén, jak se vám silné scény natáčely?
Těžce. Vše to velmi prožívám. Jsem tam se svými postavami, ale zároveň si k tomu musím zachovávat jakýsi cynický postoj, protože musím všechny ještě podněcovat k větší akci. Pro mě to často znamená sáhnout si na dno svých psychických možností. Neustále jsem si představoval, co se dál stane a co se vůbec stává v těchto okamžicích, kdy se otevřou kanály, kdy přestanou platit pravidla, kdy najednou krutost vyleze na povrch. Krutost je banální a ošklivá.
Jaké bylo natáčení emotivních scén pro herce?
Já musím říct, že jsem měl opravdu skvělé herce, kteří chápali svou situaci a nebáli se jí zhostit. Co já bych sám zmohl jako režisér? Zde to bylo hodně na mých hercích. Oni si to museli všechno prožít. Oni když leží na dně hrobu a začne na ně padat hlína, tak si opravdu zažívají své. To byly věci, ze kterých jsme byli všichni přešlí, protože jsme se identifikovali s obětmi, kterým se to opravdu stalo. A herci, kteří hráli tu krutost, tak se zase museli identifikovat s lidskou zlobou, takže to nebylo nic jednoduchého pro nikoho. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se z tohoto natáčení úplně vzpamatoval. Moje psychika tím určitě utrpěla.
Horší by ale bylo, kdybychom o těchto věcech nemluvili. Kdybychom vše přikryli a jen si říkali, jak jsme úžasní. Na vzpomínkové akci k událostem, které stály u vzniku filmu, zazněla krásná věc: Historie musí být pořád otevřená a my se pořád musíme dívat dozadu, abychom se byli schopni dívat dopředu. Aspoň kousek.
Jak myslíte, že diváci film přijmou?
Já jsem samozřejmě velice zvědavý, jak budou diváci reagovat, snažil jsem se na příběh dívat hodně současným pohledem. Během zkoušek a natáčení jsme si častokrát všichni kladli otázku, jak je možné, že se z obyčejného člověka stane vrah? A v každé scéně jsme hledali momenty toho, co předchází následujícím věcem. A vždycky jsou to etická selhání. Etika jsou zkušenosti a principy našich předků, jak se chovat. Kultura, ve které žijeme, je založena na etice. V momentě, kdy se začne porušovat a přestane se ctít morálka, tak se rozpadnou lidské vztahy.
V poli otázek etiky se naše situace zase až tak moc nemění. Bez ohledu na historii či současnost. Doufejme, že se nedožijeme tak strašlivých situací, které se dějí v tom filmu, protože by se asi také ukázalo, jak kdo bude jednat. A to je permanentní otázka, kdo si udrží etický postoj a kdo ne, kdo podlehne situaci.
-red-
foto/video: Bontonfilm © 2020
